Jen ji nech, vždyť se nemůže nic stát….

Rubrika: Jsem máma

1236598_life_rings…když tuhle větu od někoho slyším, tak už mi předem naskakuje „husina“ a v hlavě začnou bít napoplach tamtamy, které varují, že právě tohle se stát opravdu může 🙂 Ráda bych proto oprášila téma jak (ne)uhlídat své dítko…

Dnes se nám s manželem přihodilo něco, co nás opravdu zaskočilo a hrůzou jsme oněměli. Budu vás trošku napínat, ale nechám si to nakonec 🙂

Událost, která se stala, mi dovolila si zavzpomínat na věci, které se nám přihodily s naší dcerkou a byly jen málo nepodobné právě této události.

Znáte to, ať už o bezpečí svého dítěte pečujete přímo v danou chvíli vy, nebo někdo jiný z rodiny či blízkých, tak dbáte na to, aby jste předešli buď nepříjemným zážitkům, nebo zraněním své ratolesti. Věta jako „děti se nemají zastrašovat tím, co se jim může stát dopředu, než se to stane, protože nejcennějším ponaučením je vlastní zkušenost“. Jasně, ale odcamcaď pocamcaď :-)) Určitě své dítko nenasměrujeme přímo do ohně, jen aby poznalo, že to pálí. Nebo nenecháme zapíchnout hřebík do ruky, aby poznalo, že to fakt, ale fakt bolí.

Nejsem nějak přehnaně úzkostlivá, co se týká péče o svou dcerku, nicméně když mi zabliká červená žárovka, tak zasáhnu, aby to nedopadlo špatně. Neřeším nějaké překlopení z kolobrndy, či zadřené kamínky v dlaních, z toho jak znovu a znovu bezhlavě běží po štěrkové cestě, o které ví, že je zdrojem pádu a šance je 1:2, že se znovu vymele 🙂
Nicméně jsou v našem okolí zdroje nebezpečí u kterých raději stokrát vykládám, proč tam zrovna nemá chodit, nebo proč zrovna na tohle není dobré sahat, než pak řešit následky.

Byly doby, kdy jsme bydleli v domě, kde zdrojem vytápění byly kachlová kamna s velkými prosklenými dvířky. Dcerka tehdy byla ještě malá, ale když začala chodit, tak jsme jí vždycky vykládali, jak moc to pálí a že nesmí k nim chodit. Docela dobře to fungovalo a kdykoli šla okolo, tak natáhla ručku směrem ke kamnům a s prohlášením „páíí“ zase rychle od nich zmizela. Takže když jednoho dne si ji vzali mí rodiče v létě na chatu, kam s nimi občas jezdívala, tak jsem „nečula“ žádné nebezpečí. Ovšem ještě ten den večer, když mi zazvonil od nich telefon, tak jsem věděla, že je nějaká pohroma. Taky že byla. Máma jí ohřívala večer na sporáku polívku. Dcerka ji ale nechtěla, tak jí babča musela dodlábnout. Při tom koukala na televizi a nevšimla si, že dcerka se ochomejtá u dvouplotýnkáče a chystá se vyzkoušet, jak moc horký je chladnoucí vařič. Bohužel si to i vyzkoušela. Naštěstí z toho nebylo nic závažného, asi třícentimetrový šlinc na dlani. Vše jsme úspěšně zaléčili a dnes po něm není ani památky. Nicméně pálivé plochy jsou od té doby tabu.

Dalším bolavým místem na chalupě jsou schody, ať už uvnitř v domě, nebo venku. Když ji vidím, jak po nich střemhlav cupitá, tak mi vstávají vlasy hrůzou a můj táta mi na to vždycky říká „ty když jsi byla malá, tak jsi po nich taky běhala a vidíš, jsi tu“. Tak na to opravdu nejde nic říct. Přesto se jednou dostalo na má slova, když jsem pro ni jednou přijela, tak první, co jsem uviděla na jejím jinak bezchybném obličejíčku, byl lišej táhnoucí se od čela, přes spánek až pod oko. Nebylo se třeba ptát, byly to schody:-) Ale hlavně, že se nemůže nic stát 🙂

O dva měsíce později to už bylo ale mnohem zajímavější. Bylo to na konci léta, když jsme jeli k přátelům, se kterými jsme se dlouho neviděli. Narodilo se jim ale druhé dítko, tak jsme jeli na návštěvu. Byl docela příjemný den, takže jsme zůstali na zahradě. V jedné části zahrady bylo posezení a o pár metrů dál byla druhá část, oddělená plůtkem, kde bylo dětské hřiště. Znáte to – pískoviště, houpačka, skluzavka a malý cachtací bazének zapuštěný do země, sice asi jen s půl metrovou hloubkou, takže jsem zpozorněla. V tu chvíli bych byla raději, kdyby si dcerka hrála přímo u nás, ale jejich 5-ti letá holčička jí lákala ke hraní na hřišti a tomu opravdu neodolala. Hned jsem udílela poučení, aby nechodily moc blízko k bazénu a hrály si všude, jen ne u vody. Znáte ale děti 🙂 Ze společenského rozhovoru jsem fakt nic neměla, protože jedním okem a jedním uchem jsem sledovala dění u stolu a druhým uchem a druhým okem dění o pár metrů dál na hřišti. Každou chvíli jsem chodila kontrolovat situaci, když se mi zdálo, že hra se nebezpečně stáčí k bazénu. Až mi kamarád říká: „ježiš neboooj, holka si tam s malými dětmi hraje pořád a ještě se nic nestalo“. Vidíte a zase ta věta:-)

Pak holky napadla skvělá věc, začaly házet do bazénku malé míčky. To víte, já tam byla hned a té větší jsem se snažila vysvětlit, aby jí v téhle hře nepodporovala, že to dopadne špatně. Poprosila jsem jí, že kdyby něco, pokud ta naše cácorka bude moc blízko u bazénu, ať na mě hned houkne. Sotva jsem dosedla na židli už slyším: „tetooooo“. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal, já vypálila směr bazén jak neřízená střela a zaručeně zaběhla ten nejkratší možný čas na krátkou vzdálenost. Samozřejmě,že jsem uviděla to, za co jsem se modlila, aby se nestalo. Dcerka byla v bazénu, ležela na bříšku, obličej pod vodou, nicméně se vehementně snažila postavit na nohy. Okamžitě jsem za ní skočila a ihned ji vyndala. Když jsem uslyšela pláč, tak se mi neskutečně ulevilo. Až potom jsem zjistila, že stojím v bazénu s dcerkou v ruce a ostatní se nestačili ještě ani zvednout. Díky bohu se tehdy opravdu nic nestalo a dcerka to odnesla „jen“ promočeným oblečením. Já z toho mám ale trauma ještě dnes, když si na to jen vzpomenu. V tu chvíli bych si omlátila hlavu o zeď , že jsem ji tam nechala se pohybovat skoro samotnou okolo bazénku. Já, která pokaždé, když slyšela v okolí nebo ve zprávách, jak se dítko utopilo v obyčejném nafukovacím bazénku, když matka odběhla pro něco do domu. Fakt mě v tu chvíli hanba mlátila. Ještě dlouho pak dcerka vzpomínala, jak ji maminka zachránila z vody, když spadla do bazénku 🙁 Nicméně pro časy budoucí přátelé ihned dali vyrobit dekl na bazén, aby se to už nikdy neopakovalo.

Když to shrnu, ještě mnohokrát jsem se od té doby přesvědčila,že kouzelná věta „to se nemůže stát“ je prostě zaklínadlem, které když slyším, tak se zaručeně něco stane 🙂 Budiž mi to ale do budoucna vždy výstrahou, abych se držela na pozoru.

Proč to ale všechno vyprávím? Vrátím se na začátek. Dnes byl opravdu krásný den. S manželem a s dcerkou jsme po dlouhé době vyrazili na procházku po okolí, když už tak krásně svítilo sluníčko. Když jsme se vraceli z procházky, tak nás po telefonu zastihla manželova maminka a zlákala, ať přijedeme na kafe. Když jsme se tedy dnes v podvečer vraceli domů, tak jsme jeli jinou cestou než obvykle, takovou boční zkratkou. Blížili jsme se už ke křižovatce k našemu domu, když oba se zděšením sledujeme něco, co nás zarazilo. Po silnici před námi běží asi tak dvouletý chlapeček. Okamžitá reakce nás obou byla, že jsme se začali ohlížet, kde je kurňa nějaký rodič. Nicméně dítko pádí dál. V tu chvíli jsme oba zaregistrovali protijedoucí auto. Manžel začal svítit a ukazovat, ať brzdí. Sám zatím rychle zastavil a jak chtěl pro dítě bleskurychle skočit, tak si neuvědomil, že sice přibrzdil, ale nevyřadil, tak to s námi škublo, jak to chcíplo. Nicméně protijedoucí auto zastavilo a vystoupila paní. Manžel se chopil dítka, že začne hledat, odkud se tam vzalo. Jenže paní ho zarazila, smrt v očích, že to je její dítě, které měl hlídat starší sourozenec. Ten se po chvíli také objevil, pádící po silnici a hledající, kde má bratra. Reakce maminky byla sice v té chvíli pochopitelná, cca 10 letý kluk chytil facáka a držkovou, že ho měl hlídat. Nic to ale nemění na situaci v tom, že maminka si měla pořádně rozmyslet, když odjížděla, jestli je to pravé ořechové, takhle malé dítě nechat v péči sourozence v tomhle věku.

Nechci a ani se nebudu domýšlet, co by se o chvíli později mohlo stát, kdybychom se tam neobjevili my, nebo přímo maminka, která taky cestou domů volí jinou cestu. Bylo dílem náhody, že jela zrovna tudy. O pár metrů dál je už poměrně rušná ulice, takže dobře, že tam nestihl doběhnout. Budiž tedy sláva náhodám a konec špatným úsudkům 🙂

Jak tedy (ne)uhlídat své ratolesti? Někdy to jde hodně těžko, ale někdy naopak k tomu, aby se zabránilo neštěstí, stačí málo… více se zamyslet. V mém případě to platí dvojnásob 🙂

Napsal/a: Horempádem

Toto taky stojí za přečtení!

Jak si s dětmi užít jarní prázdniny?

Jarní prázdniny jsou již v plném proudu a právě toto období je ideálním časem, během nějž by si měli udělat volno také

Čtu dál →

10 tipů, jak dodržet novoroční předsevzetí

Nalezení rovnováhy při plánování novoročních předsevzetí je důležité. Je potřeba si dát dost velké cíle na to, aby se

Čtu dál →
jak být skvělá máma

5 tipů, jak být skvělou mámou

My mámy máme takovou zvláštní schopnost. Ať děláme, co děláme, máme aspoň jednou za čas pocit, že toho není

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)

  • Anonymní

    Já mám dvojčata, nyní čtyřletá. Někdy je uhlídat je děs. Právě obě začínají jezdit na kolech, ale samozsřejmě každá jezdí jinam, Nejlépe rovnou k silnici, nejhorší je když chytám jednu a druhá už křičí že se jí něco stalo. Člověk aby měl čtyři ruce a čtyři nohy. Bydlíme ve dvoupatrovém domě, od té doby kdy jedna z holek zkoušela koukat z okna v druhém patře, a schytla sem ji na poslední chvíli, kdy se pokusila skočit, tak nemůžem otevírat okna, pouze ventilačky, navíc jsme tam musely hodně napevno dát sítě. Jedno dítko je v pohodě, dvě jsou ažaž uhlídat, a trojčata si nedokážu představit.

  • Já se snažím o rozumný kompromis mezi ochranou a tím, že si děti chtějí vše osahat samy. Takže léky, horké nápoje, ostré předměty apod. bezpečně z jejich dosahu, ale abych je chytala pokaždé, když vidím, že padají na nos, to nedělám, podle mě se trochu obouchat musejí, aby věděli, že mají dávat pozor.

    Dnes se mi to ale nevyplatilo, zatímco jsem byla s nejmenším dole v domě, dvě starší (5 a 3 roky) si vylezly nahoru – myslela jsem, že si hrají v obýváku. Když jsem za nimi asi po 5 minutách šla, zjistila jsem, že jsou v prázdném pokoji u dědy, mají židli přistavenou k otevřenému oknu a koukají dalekohledem ven. No hned ode mě vyfasovaly na zadek, i když bych dostat spíš měla já, že jsem za nimi nešla hned.

  • Horempádem

    Jo jo není to lehké s těmi dětmi, ale holt už to asi dlouho jiné nebude:-) Snad ti naši andílci strážní ještě dlouho budou rychlejší než my.

  • Matilda

    Jojo, holky, já se přidám, včera jsem lovila malému z pusy víčko od petky, nejdřív jsem jen viděla takový ten jeho výraz se zavřenou pusinkou, když je vám jasné, že v ní něco je. Tak jsem ho prstem přinutila otevřít, no víčko až v krku, mě zabylo zle, protože jak se jazýčkem a vším možným bránil, zasouval si ho dál a dál. Ale trvalo to jen zlomek sekundy, než jsem ho vytáhla, zle mi bylo pak až do večera.
    V obýváku máme prosklený krb, malý ví, že pálí, už jsme mu na něj i dali ručičku, když nebyl přímo vařící, aby si to zapsal do hlavičky. Ale pokaždé, když v něm zatopíme, chodí těsně kolem něj a snaží se na sklo sahat. Nenaděláte nic, pokud se pořádně nespálí sám, aby ho to zabolelo… A schody do patra – tatínek slíbil, že je zajistí hned, jak začne malý lézt. Prďolka už lítá jak drak a ze schodů ho sundávám 15x denně. Už mi několikrát vylezl až nahoru. Je neskutečně rychlý.
    Horší je to s naší Kačkou, v říjnu jí bylo 6. Potřebuji, aby se konečně naučila přecházet přes cestu, v září jde do školy. Ale jako bych mluvila do dubu. Buď se zapomene rozhlídnout nebo naopak – opatrně leze do cesty, máchá obličejem ze strany na stranu, jakože se důležitě rozhlíží, jenže pak udělá další krok a další, pak najednou stojí skoro uprostřed silnice a pořád se důležitě rozhlíží a pak najednou jede auto a ona neví, co dělat, běžet dopředu či zpět? No hrůza mě jímá, jen si na to vzpomenu… A pořád jí to vysvětluji, jenže výsledek žádný…

  • Bramborka

    Když byl synovi mé kamarádky rok, my byli tehdy ještě bezdětní, hlídali (koukali na něj) jsme ČTYŘI dospělí, a přece si nabil nos.
    Já přidám moje nedávné mrazení. Šla jsem do kuchyně umýt nádobí a jedním uchem poslouchám Líbu, jak si povídá s Málkou. „Míšku jedenn, mněje se, mněje seee, kucky,kucky..“ A najednou řev,jako když vraždíte podsvinče. Přeletěla jsem do obýváku a uviděla malou půlroční řvoucí Málku, která měla plnou pusu vlašského ořechu. Prostě celej ořech i se skořápkou vraženej v puse. Málem jsem omdlela, nadávala jsem i začala brečet (nenáviděla jsem se) a ty dvě? Seděly mi na klíně a SMÁLY SE MI..

  • JanaOss

    To je věta,na kterou každá máma začne být tak do roka věku dítěte alergická. Neboť jak zní každé pravidlo má své výjinky, jež jej potvrzují a v tomhle případě jde o anti pravidlo.
    Je to vlastně jakoby navazující na článek Lenky. Jako byste se domluvily. Jak se nám to narodí, postupně získáváme hrůzu z toho, co se může stát a ať děláme, co chceme, vždycky nás větší či menší pohroma potká a čím více se snažímé dítě zabezpečit a ohlídat, tím spíše se takové náhody stávají. Každá z nás by to tom mohla psát romány.
    Uhlídat dítě? tak to aby se člověk tak rozčtvrtíl a jeeště něco navíc, aby ty dlaší klony zvládaly domácnost a vše okolo, protože ty čtyři části jsou tak akorát plně vytížené hlídáním našeho potomstva

  • Evakub

    No já už jsem si také svou chvíli hrůzy užila.
    U rodičů mé kamarádky jsme zaparkovali auto, já vystoupila a z auta vyndala odstrkávadlo – motorku. Vyndala jsem Kubíčka a šla do auta pro batoh. Mezitím ten můj rošťák sednul na motorku a šupajdil z příjezdové cesty k domu rovnou na menší silnici. Krve by se ve mně nedořezal. Začala jsem křičet jak pominutá,ať brzdí a běžela za ním – v 8. měsíci těhotenství jsem se teda spíš rychleji kolébala. Kubík byl rozjetý jak formule a nešlo ho zastavit. Naštěstí pak dal obě nohy dolů a tak se zastavil, čelem o asfalt – přelétl motorku. Díky silné čepici měl pouze odřeninu a pár modřin. Jen jsem ho zvedla a vyčinila mu, projelo po silničce auto.
    Bylo to o fous, ale od té doby si už dává trošku větší pozor, kam jede a u silnice zastavuje. Já se ho taky snažím víc hlídat, ale maminky, které chodí ven s motorkou jistě vědí, že to není úplně jednoduché, když ještě k tomu táhnete kočárek s miminkem.

  • Pami, no to je tedy tvá tchýně opravdu „prozíravá“ 🙁 Tý jo, ještě že ty dětičky mají maminky 🙂
    A tvůj syn je šikulka, že zvládnul pohlídat… já bohužel musím občas ty mé starší zaúkolovávat taky… ale oni jsou tu spolu spokojení a jsou už přece jen starší 🙂

  • Jojo, tchyně kdysi dala dvouletému synovu na hraní krabičku s Brufenem se slovy: „Neboj, to přece neotevře.“ Když jsem ho já jediná z rodiny šla za minutu kontrolovat, už měl v puse jeden růžový bonbonek.
    Ale s tím hlídáním staršími sourozenci je to těžké – já jsem dnes musela nechat devítiletému hlídat šestiletého a dvouletého na půlhodiny, co jsem jela do lékárny. Nikdo mi je nepohlídá a mám manžela na 14 dní pryč. Sousedka, které jsem volala, cestu nikam neměla. Pak opravdu nevidím jiné řešení. Tahat dvouleté dítě s horečkou někam autem mi přijde hrozné. Naštěstí nikdo nikam neběžel a dům je celý!!!:-)

  • Je to pěkný článeček…také zpozorním pokud mě někdo chlácholí-neboj,ještě NIKDY se nic nestalo,ale naučila jsem se i nikdy neříkat nikdy..Až od té doby co mám děti jsem začala tak nějak chápat,že opravdu i když to tak nevypadá musí být rodič ve střehu snad 24 hodin denně a mít oči i uši všude.Znáte to když je najednou podezřelý klid tak nůžky a dečka na stole to jistí:-)A přesně jak Ájík nějaká část padá na hlavu práci andělíčků strážníčků,že třeba na schodech zachytím malého průzkumníka v poslední chvíli kdy se otočí,protože jdu ze záchodu a taťka hledí na monitor…že ten úžasný kamínek opravdu není k jídlu..že ohrádka na kterou lezl se pod jeho vahou posunula a tak bych mohla pokračovat…
    Zase od toho jsme rodiče a nemůžeme ty naše ratolesti schovat pod skleněný poklop a oni si to všechno musí tak nějak ošahat a prozkoumat sami,protože když to neokusí tak nebudou vědět proč je ta čokoláda táák dobrá:-)
    Jen přeji nám i jim,aby ta cesta za poznáváním byla bezbolestná a co nejméně trnitá:-))

  • Ufff, Horempádem, to jsou tedy šoky! Máte určitě bodíky za záchranu malého prcka!
    Já někdy taky žasnu nad nezodpovědností některých rodičů… Ale samo i nám se občas stalo něco podobného – asi se tomu nevyhne žádný rodič, pokud není vyloženě paranoidní 😉
    Už jsem několikrát sundávala našeho Jendu z okenního parapetu, hledala ztracené dítko, které na návštěvě uteklo nezamčenou brankou (což jsme netušili, my předtím zamykali, ale přišli kamarádi od dětí „domácích“ a ty už nezamkly), no a pokud děláme venku oheň nebo grilujeme, mám z toho houby, protože pořád plaším děti od zdroje :)U schodů jsem taky trnula, naštěstí to naše děti zvládly bez úrazu, ale Jeník v poslední době moc rád klouže po zábradlí – pokud ho tak načapám, slízne na zadek, ovšem bohužel se to u něj jaksi míjí účinkem 🙂 A zrovna vloni vypadal náš Jenda jako týrané dítko – utíkal kolem garáže s ručkama (jak jinak) plnýma autíček, zakopl a odřel si nosík a tvář…. Bobek malý, naštěstí skvěle zafungovala moje měsíčková mast a za tři dny tam měl jen malý stroupek.
    Takže to tuhnutí krve v žilách znám dobře a otravuju anděly strážné denně, aby mi ty bobínky uhlídali tam, kde to nezvládnu já…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist