Tak nějak automaticky jsem předpokládala, že prarodiče budou ochotně a často hlídat vnoučata. Dokonce jsem si myslela, že se tohoto privilegia budou sami dožadovat. Ovšem realita je poněkud jiná. Jednou týdně mám příležitost vyběhnout do angličtiny a tím končím…
Mám pro to několik vysvětlení:
a) Dlouho a poctivě jsem kojila a tak neměli příležitost a nezvykli si
b) Nemají čas, ačkoli jsou někteří již v důchodu
c) Naše dítě je poněkud živější
d) Vidí, že ve srovnání s nimi nemám s dítětem žádnou práci: plenky jsou papírové a domácí stroje automatické
e) Více než rok a půl staré dítě jim připadá na hlídání malé
f) Špatně jsme se domluvili
Manžel je, jak už tak manželé bývají, dlouho v práci a často služebně pryč. Přesto, a nebo možná právě proto, bych si i já potřebovala občas vydechnout.
A co vy? Máte čas si odpočinout? Nebo oddych od vlastních dětí nepotřebujete?
Zajímal by mě váš názor a zkušenosti. S babičkama, s hlídáním i s relaxací.
Napsal/a: Martyčka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (25 vyjádření)
Tak jak tak čtu, tak s tím hlídáním je to všude podobný. Já mám tchýni kousek od nás a svý rodiče o pár kilometrů dál. Ti se často nabízí s pohlídáním a tak to využiji, ale jen když je to nezbytně nutný. Mamka je doma, tak vím, že má na to čas a nevyčítám si to. Tchýně s tchánem jsou taky zlatý, děda pohlídá ráno, abych si došla nakoupit (na oplátku mu taky přinesu nákup) a tchýně pracuje a i tak občas vezme malou na vyjížďku s kočárkem a Erika přibere sebou. Hlídá o víkendech, když jsem v práci a to už bere jako samozřejmost. občas vezme Erika za prababičkou a teď už tam jednou byla i Sandra, co jí zeleninu, tak nebyl problém s jídlem. A my si užili několik hodin naprostýho klidu s manžou doma. Takže když je nutno pohlídat, tak si nic nevyčítám. Rodiče mí i manželovi vědí, že jim na oplátku taky pomůžeme (manža s opravami v domácnosti, já s nákupy apod.)
Ahoj Leono. Chápu, že se ti ta první věta nelíbila. Zní trošku divně, jenomže z článku nevyplývá, že jde o celodenní hlídání a obskakování vnoučat, ale o občasnou pomoc, když je manžel dlouho v práci nebo služebně pryč. Bohužel je taková doba a spousta tatínků v práci prostě být musí, aby o ni třeba nepřišli. Nevím jakou máš situaci doma ty, zřejmě lepší a přeju ti to, ale třeba u nás je to to samé v bledě modrém. Pokud manžel přichází denně nejdřív okolo sedmé, většinou později, těžko mu už vrazím děti a půjdu si zařizovat, co potřebuju.
Navíc ať vzpomínám jak vzpomínám, neznám osobně ani z doslechu maminu, která by svoje děti denodenně nechávala rodičům na krku užívala si života. I když určitě takové jsou, ale na těhle stránkách asi ne :-)).
Ahoj Vando,
i já si myslím, že si lidé musí pomáhat (a pokud se kolem mě děje něco, co si vyžaduje pomocnou ruku, jsem první, kdo ji podá), a také se těším, že jednou budu mým dětem s vnoučaty pomáhat. Ale nejde to zneužívat. Možná jsem zbytečně ohleduplná, nebo „blbá“, to neposoudím, ale je mi fakt proti srsti, jak některé babičky kmitají kolem svých vnoučat a dospělých dětí jako kdyby to byl střed vesmíru. Jsem pro rozumnou dávku pomoci a ne za každou cenu. Samozřejmě, že pokud prarodiče vnoučata ignorují úplně a přijdou s podívat jednou za uherský rok, což je další extrém, to také neschvaluji. A hlavně si myslím, že je třeba zapojit vlastního muže. Ať se neschovává za celý den v práci nebo za přesčasy a také pomáhá. Ať popadne kočár nebo potomka za ručičku a vyrazí s ním na dvě hodiny z domu.
Musím se přiznat, že k napsání tak trochu negativního ohlasu byla hned první věta článku: Tak nějak jsem automaticky předpokládala ….. Trochu mě to dostalo, to přiznávám, na světě není nic automatického :o)
Leona
Já teda když potřebuju pomoct, tak o to požádám. Stejně jako se budu snažit pomoct rodičům, pokud něco budou potřebovat oni. Nevidím v tom jaksi nic nerozumného, naopak jsem naučená, že lidi by si měli pomáhat. Nejsem matka superman. Nedovedu si představit, že bych jednou odmítala pomoc s vnoučaty s argumentem, že už to mám všechno za sebou a teď mě prosím nikdo neobtěžujte.
Jsem stejného názoru-sama si neumím rodičům říct o pohlídání. A to bydlíme v 1 baráku. A když si pak vezmou malýho ven, třeba jen na zahradu a já nemám čas tam celé odpoledne být s nimi, tak si to vyčítám, že je to třeba obtěžuje-ale to by si ho asi dobrovolně nebrali.Jim to také nevadí zřejmě, až do té doby,než začne náš rarášek zlobit nebo něco vyvede.Pak ho odkážou domů za mnou a sestřičkou :o)Prostě kdybych je prosila o pohlídání, přesně bych si připadala, jak píše Martyčka-že nezvládám a přitom musíme zvládnout vše.
Leo a Beo, myslím, že jste uhodily hřebíček na hlavičku. Říct si o hlídání je totiž jednoduše řečeno „blbý“. Buď bychom vypadaly, že to nezvládáme (a jako ženy přece musíme zvládnou všechno) a nebo u nás dítě není na prvním místě (jak jinak by nás potom mohly napadnout nějaké vlastní záliby a zájmy).
Je to opravdu tak rozumné?
Ahoj Beo,
jsem ráda, že i ty máš takový rozumný názor a pohled na hlídání jako já :o)
Martyčko,hlavu vzhůru!Nejsi na tom tak jediná.Máme obě babičky na dosah,ale obě pracují od rána do večera.Takže si vnoučka moc neužijí.Moje mamka občas večer doběhne,abych mohla na spinning,ale je mi to i blbý,protože taky si potřebuje odpočinout.Pro mě je spinning naprostý relax,protože tam si za celou hodinu na malého zaručeně ani nevzpomenu.Jinak si musím spoustu svých aktivit odříct.Uklidnˇuji se tím,že až odroste,tak to bude mnohem snažší.A Tvé dítko taky odroste!!!
Jsem „stará“ matka s třemi dětmi. První dvě jsem měla ve 22 letech, byl mezi nimi rozdíl jen 16 měsíců a měla jsem se opravdu co otáčet. Bydlela jsem v cizině a ani mi nepřišlo na mysl, že dědeček s babičkou mají jakousi snad povinnost hlídat. Ne, nemají. Mají vlastní životy, vlastní zájmy, vlastní volný čas. Vše se dá zvládnout i bez jejich pomoci, stačí si vše zorganizovat, něco oželet. Teď mám třetí dítě, bydlím v dosahu babiček a jsem absolutně nervózní z toho, že mi chtějí pomáhat. Neumím toho využít, natož pak zneužít. Myslete na to, že vaše rodiče, tchýně a další, tu nejsou jen pro vás a vaše potomky, že oni už to všechno mají za sebou a teď konečně mají čas si trochu vydechnout a ne opět sedět u vašeho dítěte.
Moje mama si vnuka (jeji prvni vnouce) nevzala na pohlidani ani jednou a na muj dotaz, jestli by nekdy nechtela rekla „ani nahodou, mozna pozdejs, az bude starsi“ (je mu pres rok) ALe tchyne je uzasna, sice chodi do prace, alee kdykoliv muze, tak rada pohlida. Delaji spolu spoustu lumparen a syn je z ni nateseny, jenom ji vidi:o) A my s manzelem muzeme taky vyrazit nekam spolu, protoze oddelene jsme zvykli, ja vyrazim s kamaradkami a on naopak s kamarady. A kdyz uz neni zbyti, tak beru syna sebou, napr. gynekologie aj. Takze je to celkem v pohode, jenom me tak trochu mrzi, ze moje mama se zrovna o sveho vnoucka moc nezajima…ale co, clovek nemuze mit vsechno.
Martyčko, mluvíš mi z duše. My máme obě babičky vlastně sousedky, ovšem s hlídáním je to bída. Než se Adámek narodil, bála jsem se, že budu mít babičky pořád za zadkem a přemýšlela, jak to zvládnu. Obavy byly naprosto zbytečný. Během prvního půlroku ho vzal někdo na procházku celkem třikrát, samozřejmě kromě mě a manžela. Ale už jsem možná přišla na to, v čem je problém. Jedna babička pracuje, takže v týdnu nemá čas (dojíždí do práce) a o víkendu, když je manžel konečně doma, nechce nás „rušit“. Druhá babička je sice v důchodu, ale ta zas má strach, aby se nevnucovala. Kromě toho má ale nekonečnou touhu být potřebná, takže když už si malýho vezme, nezapomene dodat, že si aspoň budu moct v klidu poklidit, nebo že se mám vyspat. Z toho mám zas blbej pocit já, takže si pak už o hlídání neříkám, protože si pak připadám naprosto neschopná. Takže co s tím?
Mám babičky daleko, mamča je pracující, tak to nepřipadá v úvahu a tchýně ta nám oznámila, že nikdy. Můžem přijít na návštěvu, dostaneme kafe a pak už jděte! Když jsem zvládla sama dvě hodně živé děti, které jsem měla ani ne po dvou letech, je to třetí teď procházka růžovou zahradou a to nám doktorka řekla, že bude mnohem živější než ty starší. Máme s manželem dohodu a 2x měsíčně pohlídá, udělám si den jen sama pro sebe. Ale strašně bych chtěla, aby si ho někdo vzal alespoň jednou na víkend a já bych jen spala a spala….
My máme obě babičky 100 km daleko, takže na hlídání můžu taky zapomenout. Do nedávna mi malá ani přes den doma neusnula, musela jsem chodit na spaní ven a jezdit a jezdit. Tedˇuž je to lepší (od 6-ti měsíců) a občas vytuhne doma v mé posteli. Pak mám chvilku pro sebe. Ale protože to není pravidelně, často ani nevím, co v tu chvíli dělat a tak si to často ani moc neužiju. Ale postupně se to naučím 🙂 Celodenní maraton s dítětem je fuška a je fakt, že často toužím po tom, aby si malou někdo odvezl na dvě až tři hoďky ven. Utěšuji se tím, že a) v tom nejsem sama, b)dítě vyroste a budu na to vzpomínat a za c)třeba na sebe budu i hrdá, že jsem to nakonec zvládla sama 🙂
Já mám taky štěstí na babičky. Možná je to tím, že je naše malá vůbec první vnouče v rodině, takže se všichni předhánějí v péči o ni:-)) Musím říct, že mi to někdy docela vadí, jak mi pořád nabízejí hlídání. I když nikam nepotřebuji jít, taky bych to přirovnala k tomu, že by mi ji někdy nejradši odebrali. Ale jsem strašně ráda, že jsou oba dědové i babičky tak skvělí a starostliví.Protože bych Barču asi někomu cizímu na hlídání nesvěřila.:-))Manžel je taky skvělý, večer vždycky koupe, takže mám taky aspoň chvilku pro sebe a net.
nasi prarodice jsou oba asi 100km od nas,takze bych dala jeste bod za h)bydleji priliz daleko:-(.takze ja to resim tim,ze si musim rict manzelovi a vyrážím bez nej s kamaradkama jednou do mesice nekam „zaparit“.Jinak se vzdycky tesim az se dopravi tatka vecer domu a prevezme „stafetu“.Docela zavidim maminam,ze maj ty babicky pobliz.Nejste na tom zas tak zle.
Ještě bych tě doplnila. Je potřeba si občas nejenom vydechnout, ale hlavně mít možnost někdy absolutně vypustit. Ono totiž být 24 hodin denně ve službě docela unaví. Fyzicky, ale možná víc psychicky. Babičky už to možná zapomněly, tatínkové se do toho vžít neumí. Ta si o to musíme říkat, když nám to nikdo nenabídne sám.
Já bych přidala do vysvětlení g) nebaví je to.Jinak já mám obě babči v pohodě, jedna ještě pracuje,ale když může tak pomůže, druhá je v důchodu a ta by mi děti nejspíš odebrala, kdyby to šlo :-)). Relaxuju po chvilkách během dne a potom, když holka spí (kluk většinou nespí, takže to jistí Krteček).
Ideální by byl manžel aktivní důchodce.
Ale pokud máš opravdu aktivní dítě, mohla by ho klepnout pepka a byla bys vdova..
Takže rada: ideální je manžel aktivní důchodce, pokud možno za vodou!:-)
..ještě já, k tomu, jak jsem psala, že se snažím, abych je „nevyužívala“. Nebyl oto myšleno nějak špatně, ale občas jsem měla pocit, že je tím zatěžuji a tak jsem se snažila, jak to jen šlo, brát si syna všude se mnou…takže veškeré lékařské prohlídky, návštěva poradny pro těhotné a jiné, bravurně zvládal se mnou. Vždy se na to opravdu moc těšil..Pokud naši nenavrhli sami, zda ho nechci nechat doma, tak jsem se jich neptala. Vím moc dobře, že kdyby chtěli pohlídat, optají se…když se neoptají, vím, že nemaj náladu…Proto jsem zvolila v úvodu slůvku „nevyužívala“.
Ahoj Martyčko,máme trochu výhodu,že bydlíme s mými rodiči v 1 baráku a tak když bylo nejhůř, pohlídali.Přesto jsem se snažila, abych je „nevyužívala“.Ale teď co máme malou, berou si Martínka víc k sobě nebo ho berou i ven, když vidí, že musím malou nakojit, postarat se o domácnost.Ale i když to nebylo možné, tak jsem to zvládla také. Zatím bez problémů. Jsou ale občas chvíle, kdy mám chuť se někam zavřít a mít chvíle jen a jen pro sebe a klid. Jenže pak ve mě hlodá červík, protože vím, že zase děti jsou pro mě to nejcennější,co mě v životě potkalo (kromě manžela-pochopitelně) a že to jsem já, kdo pro ně znamená nejvíc v jejich životě. Odpočívám, relaxují většinoiu,když se mě podaří u obouch skloubit spánek-hlavně po obědě. Měla bych třeba čerpat energii také a jít s nimi si schrupnout, ale většinou si zasednu k PC a buď brouzdám po netu nebo si pustím nějaký film, k tomu si dám čaj, něco dobrého, hodím nožky do výše…a vychutnávám si ty chvíle klidu, než se dítka zase vzbudí a začne kolotoč matky na MD!
Mobile Sliding Menu