Asi jsem se měla narodit jako chlap. Miluju totiž auta. Ne, že by mě bavilo vrtat se v motoru, ale baví mě řídit. Svírat v ruce volant, řezat zatáčky, podřadit si do nich a slyšet, jak mi motor hlučněji odpovídá…
Možná, že jsem se měla narodit jako chlap. Jenže kdybych byla chlap, asi bych nedělala takové skopičiny, co dělám jako ženská… 🙂
Moje úplně první auto, bílou Škodu 120, jsem vlastnila necelých 24 hodin. Při první jízdě jsem ji rozsekala na cimpr campr. Byl únor, vlhko, nevlídno, mokré kočičí hlavy a silnice mírně z kopečka, jela jsem pomalu, ale i tak mi přišlo, že jedu straaašně rychle a tak jsem si přibrzdila… Máma viděla nejdřív ten vrak a málem ji vezli s infarktem. Já si zatím hýčkala jen jednu (!!!) malou modřinku na klíční kosti od bezpečnostních pásů. Můj anděl strážný se určitě ještě zpocený z toho výkonu dlouho modlil, abych za volant už nikdy nesedla. A já ho nadlouho vyslyšela. Jenže se změnou zaměstnání přišlo i moje druhé, ale tentokrát služební auto, červená Škoda Fabia. První den jsem měla ze strachu slzy na krajíčku, ale nouze naučila Dalibora housti a mě snad řídit. Na tohle auto se mi vážou dvě vzpomínky. První se pojí s vadně usazeným sedadlem řidiče, ze kterého jsem neustále při delší jízdě klouzala směrem k sedadlu spolujezdce. Jenže tam zpravidla žádný Brad Pitt, ani nikdo jiný, neseděl, takže ani nebyl důvod se k někomu tulit, navíc za jízdy… 🙂 A když jsem na to opakovaně upozorňovala při servisních prohlídkách, s ledovým klidem mě (otravnou ženskou) ubezpečili, že to lehce šikmé usazení je naprosto normální. A důvod? Aby se prý „normálně stavění chlapi“ vedle sebe na sedadlech řidiče a spolujezdce vešli a neškrtali si navzájem rameny o sebe! 🙂 A druhá vzpomínka – byl to nádherný den, ale být tak na horách… Z nebe se sypaly chuchvalce vloček, silnice klouzala, silničáři nestíhali odklízet a sypat, sem tam bylo už nějaké auto „zaparkované“ mimo silnici a já navíc jela do terénu se svojí šéfovou. Nevím co mě to napadlo, asi jsem chtěla trochu odlehčit atmosféru v autě a povídám jí:„Víš jaké auto je do terénu v tomhle počasí nejlepší?“ „Nějaký jeep? Nebo čtyřkolka?“ „Ne, služební!“ 🙂
Stejná práce a nové, pro mě už třetí auto, Ford Focus a moje druhá autonehoda. Odbočuju vlevo a frajer za mnou mě chce zostra předjet. Pochopitelně zleva… Trochu pomačkané plechy, rozbušené srdíčko, ale jinak nic děsivého. Můj anděl si úlevně oddechl. A následuje kvíz. Kdo je viník? To je jednoduché. Přeci ženská!!! To bylo jasné od první chvíle, kdy 2 policisti vystoupili z auta a mrkli na nás dva a také to tak zůstalo i po mé stížnosti a žádosti o přešetření. Ach jo. Prý při odbočování vlevo musím dávat přednost nejen protijedoucím vozidlům, ale i za sebou jedoucím!!! Ach jo, co se dá dělat, holt už si to budu pamatovat… 🙂
Čtvrté auto, Opel Astra karavan (neboli kombík). Červený, zase fungl nový, voňavý. Po pár týdnech ježdění se v autě objevil zajímavý jev a já se s ním svěřila své nadřízené. No uznejte – po nastartování se mi jako obvykle podsvítila palubka a kontrolky tak, jak mají, ale už po rozsvícení parkovaček palubka zhasla! Pozorovala jsem to několik dní, ale bylo to pokaždé navlas stejné. Určitě nějaký trabl s elektrikou. I nadřízená mluvila ve stejném smyslu a prý ať se hned objednám do servisu, že je to nové auto, v záruce, tak ať to koukají chlapci spravit… Ještě že jsem se těsně před objednáním do servisu svěřila s touto záhadou svému partnerovi (tehdy několikadenní známosti :-)). Nasměroval po telefonu můj ukazováček na takové zvláštní kolečko pod volantem a světe div se, palubka byla zase podsvícená! Ještě teď, po několika letech se mi směje, že mě měl nechat do toho servisu dojet… 🙂
Jenže netrvalo dlouho a přišlo léto, šílený horka a ta pitomá klimatizace ne a ne fungovat. Fukary naplno, modřejší políčko už být nemohlo, ale chladný vzduch jsem si pořád představovala jinak. Už už jsem zase sahala po telefonu na servis, když v tom mi volá partner. No rozhořčeně mu vyprávím, jaký mám úplně zkažený den, že mi určitě lhali a žádnou klimatizaci to auto nemá, já jsem zpocená jak dveře od chlíva, takhle že mám reprezentovat firmu? A on mi v klidu povídá, jestli mám zapnuté to „AC“? „Jaké AC?!“ Těkala jsem očima po všech čudlíkách. „AC jako aircondition. Klimatizace.“ Zvláštní. Bylo tam a fungovalo. Jen se muselo zmáčknout… 🙂
Moje páté auto, Mazda 323F, takový ten nízko posazený sporťáček. Sice starší model, ale úžasné poježděníčko, dokonce i to AC šlapalo jak má. 🙂 Jen s rostoucím bříškem to nastupování a vystupování do nízkého auta nebylo nic moc, ale nic netrvá věčně, a tak i bříško bylo pryč a ze sporťáku se stával náklaďák. Dětská autosedačka, kočárek, cestovní postýlka, hrací deka, balík plen, tašky s koupacími potřebami, oblečky, hračkami,… Kufr je plný. A kam si dám tašku pro sebe? Vždyť jedeme jen na víkend! A tak ve mně postupně uzrává myšlenka na koupi nového, většího auta. Tedy hlavně co se kufru týče. Od rozhodnutí uteklo jen pár dní a před domem mi stojí už šesté, tentokrát Mondeo. Stříbrné, voňavé, jako nové. A ten kufr! No balada! 🙂 Už zbývá jen pořádně vypulírovat Mazdu zevnitř i zvenčí a připravit ji na prodej. A ač je podle kalendáře zima, za oknem tomu nic nenasvědčuje, je krátce po obědě, slunce svítí, venkovní teploměr se tetelí blahem a já jen tak nalehko i s capartem skáčeme do auta a jedeme do pár kilometrů vzdálené myčky aut. Pět čekajících aut před námi, v rádiu vtipný moderátor a pouští Adámkovu oblíbenou Malou dámu od Kabátů, co víc si přát? Snad už jen pochvalu od taťky, až se vrátí z práce, jak jsme šikovní… Jsme na řadě! Jenže auto při nastartování ani neškytne. Podruhé, potřetí,… podvacáté,… nic. Vystupuju a s omluvným úsměvem a výrazem blbé blondýny (nic proti blondýnám!) jdu žádat obsluhu myčky o pomoc. Je to asi čtyřicetiletý vlasatý týpek ve špinavé kombinéze, věčně žvýkající, ale vcelku sympaťák, nebo tak se mi aspoň vždycky jevil během všech návštěv za poslední rok. „Asi baterka“ prohazuje ledabyle směrem k mému autu, aniž by mu věnoval jediný přímý pohled. „Hm, a co mi radíte?“ – záměrně používám plurál. Přece ho ta situace nemůže nechat v klidu, když mu blokuju příjezd do myčky a za mnou je fronta dalších asi osmi aut. „No, si couvněte tam dozadu a pusťte sem další auta!“ Výborná rada. To mě opravdu nenapadlo. „A myslíte, že to zvládnu odtlačit?“ Neochotně a beze slova přistupuje k mému autu a jedním gestem ruky přivolává ještě jednoho pomocníka. Mezi ostatními čekajícími řidiči evidentně vyvoláváme zájem a zvedáme náladu. V duchu si nadávám, že jsem nevzala žádné jídlo ani pití pro sebe, ale ani pro malého (vždyť to taky byla akce plánovaná maximálně na hodinu), natož nějakou bundu a už vůbec ne kočár, abychom se mohli aspoň dostat asi na 1 km vzdálenou autobusovou zastávku a doma počkat na partnera, který zaručeně přijde z práce jako obvykle mezi 19.-20. hodinou. Možnost chůze s 10 kilovým dítětem v ruce okamžitě zavrhuju a nenapadá mě lepší řešení, než vytočit partnera. Ten se zdá být na druhém konci telefonu z naší situace ani ne tak vytočený, jako spíš pobavený a navíc máme štěstí a nemá už dnes tolik plánovaných schůzek, takže prý do hodiny za námi dorazí. Využívám čas a leštím speciálními prostředky palubku, okna a vůbec celý interiér auta. Adámek je z celé situace znechucen a dává mi otevřeně najevo, že ho to vůbec ale vůbec nebaví. Teda kromě klaksonu, ale to taky jen chvilku a navíc zaznamenal vypnuté rádio a to je, zdá se, ze všeho nejhorší! Jenže zapněte si rádio s nefunkční autobaterií… Pokouším se v zoufalství Malou dámu zpívat sama, ale evidentně zcela neúspěšně. Asi po hodině přijíždí partner v novém služebním voze (už vidím ty pohledy sousedů…) a já po úlevném přivítání zcela bezděčně startuju a ejhle, motor naskočil, jako by se nechumelilo… A pak proč je tolik vtipů na ženské za volantem… Potupně najíždím znovu do myčky a stále stejný obsluhující „sympaťák“ mě žádá, ať si v myčce pro jistotu nechám běžet motor. Kluci na mě zatím čekají než vyjedu, abych se vzápětí dozvěděla, že nové auto je pokřtěno, Áďa ho v první minutě pobytu v něm poblinkal. A náš taťka je dvojnásob nadšený. 🙂
Takže ty můj „stříbrňáčku“, i když nemáš pořadové číslo šťastné sedmičky, tak doufám, že i tvoje šestka bude šťastná pro nás oba (tři nebo vlastně čtyři), budeme si rozumět a najezdíme spolu spousty šťastných kilometrů bez šrámů, nehod a schválností s baterkami… 🙂 A spoustu šťastných kilometrů přeju samozřejmě i všem ostatním řidičkám, maminkám i bezdětným, brunetkám i blondýnkám! 🙂
Napsal/a: babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (13 vyjádření)
Tak to mi máme tojotu a docela to de.Potřebovali bysme ale větší už se hodně rozrůstáme a autíčko nestačí.Řidičák mám už 15let tak si myslím,že jsem dobrej řidič.Už jsem jela i do zahraničí a k moři do Itálie sme se z manželem střídali.Agáta
Mi se dobře řídí manželova služební fabia, je to lehké a tohle konkrétní docela silné autíčko. V tom mám hodně dobrý pocit. Jen se třeba při rozjezdech na křižovatce nesmím dívat na aktuální spotřebu :-))
Ale jeden kamarád mě nechal řídit mercedes (jehož měsíční splátka byla víc než cena za celý můj favoritek 🙂 ), byl to automat a dost silné autíčko, to teprve byl zážitek. Jenže mi ho pak odvezl pryč…. 🙂
pěkný článeček:-)) ještě jsem začátečník v autíčkách..zatím mi stačí felicie:-))) ale co , jezdím naplno ani ne rok,tak kdoví v čem se ještě projedu. Nejdůležitější je pro mě ten pocit samostatnosti a volnosti:-)))))) K
Ano, Jovanko, taky mi přijde, že některé ženské jezdí agresivněji než chlapi. A taky spoléhám na to, že až nebudu moct někde projet nebo zaparkovat, půjdu zdvořile požádat nějakého chlapíka a doufat, že jezdí lépe než já:-)!
Babofko, prima a poučné:-)
Biovire, taky jsem začínala se silným autem – 1,9 Peugeot a milovala jsem, když mě auto přimáčklo do sedačky a řítilo se kopcem nahoru…Pak jsem jezdila 1,2 tříválcem a musela jsem si poposedat, abych autu do kopce pomohla 😀
pekne, zabavne, poucne :-)))))
Taky miluji tu hudbu motoru, mam Xsaru, a vzdycky s e citim tak nejak nad veci, kdyz ji ridim.Je to 1,6 na zenskou asi moc, nicmene miluju, jak pri pridani plynu vystartuje a motor je schopen tlacit auticko i pod otackama.Coz mi u Felicie desne chybelo-jako zacatecnici. hi, nevim,co nych delala mit 2 litr 😮 to bych asi litala vzduchem……
Jovi, taky mám s muži dobré zkušenosti v problémech – hlavně s těmi cizími, s vlastním je to horší :-D. Taky mi kdysi jeden zaparkoval a byl moc milý, byly to moje začátky a hned v centru Prahy, takže jsem měla strach a on byl moc hodný a pomohl mi. Klika, že mi s tím autem neujel.
Babofko, hezký článek 🙂
Mě řízení taky moc baví, jen jsem to dlouho nedělala a pak jsem se bála. Po pár kondičních jízdách zase jezdím a je to bezva!
Je fakt, že jako ženská si za volantem můžu dovolit mnohem více, muži se v 90% chovají opravdu gentlemansky (doufám, že to nezakřiknu 🙂 ). Jen mám někdy pocit, že v octavce se ke mě chovají mnohem lépe, než když jedu svým favoritkem….
O prázdninách se mi stalo, že jsem potřebovala projet po velmi úzké silnici okolo náklaďáku – no, pan řidič z onoho velkého auta to ochotně udělal za mě. Být mužem, tak bych se hanbou propadla, kdybych si mu o to měla říct (a tudíž bych i s autem a dětmi spadla do propasti, která pod cestou byla).
A taky se Vám zdá, že některé ženské, takové ty, co chtějí být „lepší než muž“ – jsou mnohem horší než sprostí chlapi?
Tak já se od Škodovky 120, dostala přes Fiat Ducato (dodávka v havarijním stavu s řazením pod volantem), Renault Rapid (pick-up), Mitsubischi Pajero (staršího vydání), Peugeot Partner až k dnešnímu Citroenu Berlingo společně s veteránem Ford Transit (1982) naštěstí zatím bez nehod. A 1x jízda traktorem :-).
Jednou mě potrápil Renault: Byla jsem na návštěvě u kamarádky (asi 1 hodina cesty od domova). Sednu do auta, že pofrčím domů a ejhle, klíček napřed nešel dát do zapalování. Nakonec se sice po usilovném opakování povedlo klíček dát kam patřil, jenže nic, nešlo s ním otočit. Volám tedy tenkrát ještě příteli, co mám dělat. On (automechanik): „Vyndej klíček a zkus to znovu.“ Zkouším, jenže klíček už nejde ani vyndat, to už se slzami na krajíčku volám znovu SOS. Můj velmi naštvaný přítel mi opakovaně udílí stejný návod na používání klíčků a nakonec se ptá: „A dáváš tam ty správné klíče.“ Tak to mě pěkně naštval (dávala jsem opravdu ty správné) a najednou se zdařilo auto zničeho nic nastartovat. Dojela jsem domů, už na mě Petr čekal. Jakoby se nechumelilo vyndal klíčky, zandal klíčky, nastartoval…no to jsem si něco vyslechla. Jenže za týden se to samé stalo jemu (klíčky už byly notně opotřebované, a popadaly nám stavítka v zámku).
A není to tak dávno co nás potrápil Citroen. Jela jsem s malou na tancování a slyším divné zvuky. Manželovi jsem se snažila ony zvuky přetlumočit (dělalo to jen v zatáčkách). Manžel jel auto projet a samozřejmě nic, prý slyším i trávu růst. No tak jsem asi už hluchá. Za pár dní jsme vyrazily opět s Verčou do města a zas ty zvuky, tentokrát nejen v zatáčkách. Tentokrát to manžel po jedné jízdě slyšel také, tak se jal hledat závadu. Pak mi říká: “ Máme odpařené pakny a u obou zadních brzd nám tečou prasátka, to bude ono.“ Konečně bylo auto opravené a my jeli k rodičům (celá rodina) a zvuky se objevili zas. Manžel naštvaně zkonstatoval, že bude muset vyměnit ještě ložiska (poněkud drahá sranda – 7000,-), tak prý mám sáhnout do železných zásob. Zastavili jsme před domem a zvuky neustávali…manžel otevřel kufr a v něm našel nějaké věci pro naši Verču, mimo jiné i dětskou rychlovarnou konvici na baterie. Záhada vyřešena :-))).
Moc hezké počteníčko. V některých problémech jsem se docela našla. Já cestuji většinou taky z dětmi – nejlépe se všemi třemi, co všechno musím vézt ani nebudu popisovat. Nemám ráda zaškatulkování žena = trotl za volantem. Znám spoustu výborných řidiček a i statistiky dávají za pravdu, že jsme opatrnější a méně bouráme. Všem nám, motoristkám, přeji hodně kilometrů bez nehod, hodné spolušoféry, kteří nám sem tam pomohou s technikou, která zlobí.
Opravdu zábavné čtení, taky mě to přimělo zavzpomínat na svoje začátky, dneska mám řidičák 9 rokem a jízda je pro mě relax, hlavně když to můžu pořádně rozjet na dálnici … jezdím ale opatrně (dálnice jen jednou za čas). Zbytečně neriskuji, jezdím většonou s dětmi, málokdy jedu sama.
taky ráda řídím ale zas to tak nepapam jako ty jsem rada,že si sjedu tam kam potřebuju a docela mam i strach s toho co se na silnici může přihodit,kort některy řidiči jsou bezohledny
Babofko, moc pěkné počteníčko 🙂 Tak si říkám, ještě že nemáme to auto, to bych asi byla „za blbou“ pořád :))) Přeji ti hóódně šťastných kilometrů a ať autíčko slouží 🙂
Mobile Sliding Menu