Kde bylo, tam nebylo, bylo jedno krásné město, za tím městem dlouhá cesta a kdo po té cestě došel až na konec, našel ještě krásnější vesničku, která byla v zimním čase každým rokem zasypaná sněhem.
Ve vesničce žilo mnoho spokojených lidí a taky dětí.Každý rok pořádala vesnička zimní soutěž. V té soutěži mohly bojovat děti o titul Sněhového krále a Sněhové královny. Samuel a Dorotka byli moc dobří kamarádi a rádi si spolu hráli. Taky se těšili, že se zapojí do soutěže, ve které měli postavit ze sněhu nějakou postavičku, nebo věc. Bylo to jen na jejich fantazii.
Děti se domluvily, že postaví sněhuláka a k němu kámošku sněhulačku. Nadešel čas soutěže. Všichni byli připraveni a začalo se stavět. Někomu se dařilo víc, někomu míň a někomu taky vůbec. Samuel a Dorotka se snažili, aby jejich sněhuláčci byli nejhezčí. Byli tak zaujatí do práce, že si nevšimli, že každý staví sněhuláka podle sebe. Samuel stavěl sněhulačku, která se začínala podobat na Dorotku , měla krásné, dlouhé vlásky a velké oči. Dorotka zas stavěla sněhuláka, který byl moc podobný Samuelovi. Vlasy po ramena, trochu zvlněné a velká čepice. Když dostavěli a podívali se společně na svoje díla, tak si uvědomili, že při tom mysleli jeden na druhého. Samuel věděl, že může vyhrát jen jeden a proto, kdyby náhodou vyhrál on, tak ať je to hlavně díky krásné Dorotce, kterou postavil. A Dorotka? Tá měla stejný nápad a proto se ze všech sil snažila, aby se její sněhulák co nejvíc podobal na Samuela. Aby případná výhra patřila i Samuelovi.
A jakto dopadlo? Vyhlášení výherců měl na starosti starosta vesničky a ten se nemohl rozhodnout. Soutěže se zůčastnilo 17 dětí a on měl rozhodnout, které bude na prvním místě. Bál se, aby si děti výhru nezáviděly. Tak rozhodl spravedlivě. Pořádně si prohlédl všechna dílka a rozhodl se, že udělí 17 cen, protože všechna byla krásná.
„Takže na prvním místě se umístili: Samuel a Dorotka, kteří postavili sami sebe.
A taky Pepíček, co postavil domeček, Verunka, co postavila králíčka, Adélka, co postavila srdíčko…“
A tak to pokračovalo ještě dlouho. Každý dostal na hlavu korunku, kolem krku věnec a do ruky preclík a každý mohl říct: „Letos jsem byl Sněhový král…“
Napsal/a: jeranis
