Ta, ze všech nej…

Nedávno jsem četla knihu „Třináctý příběh“ a tam byla scéna, která mě donutila k zamyšlení. Slavná spisovatelka nastínila ústřední postavě situaci, která by mohla nastat. Představte si dlouhý jezdicí pás. Na tom pásu jsou všechna vydání, veškeré výtisky knihy, té vaší nejoblíbenější, které kdy na světě vyšly…

Jezdicí pás je ovládán pákou a u té stojí neznámý člověk. Vy máte v ruce pistoli s jediným nábojem. Člověk pohne pákou a veškeré ty krásné knihy začnou pomalu padat do ohně, jedna za druhou. Tak dlouho, dokud nezůstane jedna jediná na celém světě. Vy to můžete zastavit, stačí jen zdvihnout pistoli a …
Nevím, opravdu nevím, co by milovník knih v takovém případě skutečně udělal. Co je evidentní, zcela jistě by u každého z nás záleželo na tom, jaké knihy by se na pásu pohybovaly… A tak jsem se zamyslela. Která kniha je ta ze všech nej pro mně? Zjistila jsem, že je velice obtížné vybrat jen jednu. Je jich spousta a žánrově jsou naprosto rozdílné.
Určitě bych plakala pro „Káju Maříka“, toho čtu tak dvakrát do roka, pěkně od prvního do posledního dílu. Už i můj manžel prohlašuje, když jí něco dobrého, že to „šlo rovnou do ledvin“ a já mu zas často říkám, že je mým rytířem, s „vrněním a přimdou“. Velmi by mi scházel „Saturnin“ od pana Jirotky, tetu Kateřinu bych asi postrádala, o doktorovi Vlachovi nemluvě. „Vy tady nebydlíte, tady bydlím já. Já tady nebydlím? A kde teda bydlím?“. Překvapivě mě vzaly za srdce Potterovy příběhy, myslím, že, jako většina dospělých, se u jeho příběhů bavím více, než leckteré dítě. (Například, když obr Dráp pobíhá kolem hradu a mává kolem sebe protestujícím chrličem, který strhl ze střechy…)
Jedna, ne ani tak kniha jako spíš autorka, by nejspíš způsobila, že by se mi ukazováček na spoušti alespoň zachvěl… Betty McDonaldová. Ona, bábi („Nedělejte to tak zatraceně dobrý, chlapi jsou čuňata a snědí všechno.“), maminka, její manželé, její děti, Žulové oko, Kimi Sambo („Kousnutí malého chřestýše je stejně tak jedovaté, jako kousnutí velkého“), Eileen, Mauičkatý ubohý červíček, taťka Kettle („Dáte si někdo čvaňháčka?“), mamka Kettlová („A jééééžišmarjá, to dítě vám mělo záchvat ouplný dvě hodiny“), její sestra Mary („Kdokoli může dělat cokoli, zvláště pak naše Betty“) a další a další, ti všichni by mi chyběli velice moc.
Došla jsem k závěru, že uvedené tituly, a nejen ty, je jich spousta, na které jsem zapomněla, by mi opravdu moc scházeli, avšak četla jsem je tolikrát, že kdyby se opravdu stalo, že bych o ně přišla, zůstanou navždy v mé paměti. Takže tu spoušť teda asi nezmáčknu.
A co vy? Jak jste na tom, která je pro vás ta „nej“?
Teď mě omluvte, asi si půjdu číst, než se mé dítko probudí ((-:.

Napsal/a: Bramborka