Ošklivka Katka, aneb vítejte do klubu :-)

Na úvod – nepatřím k lidem, kterým z ruky neustále a bez příčiny něco padá, neokopávám si denně palec o nohu postele, o které vím, že tam stojí už deset let na stejném místě, ani bezdůvodně nezakopávám na absolutní rovině 🙂 Ale patřím k lidem, kterým se čas od času trocha smůly v tomto směru holt nevyhne a jeden den byl v tomto směru vskutku excelentní a tak jsem se rozhodla o to s vámi podělit 🙂 …

To ráno začalo jako každé jiné. Chystala jsem se do práce. V práci mě hned po ránu čekala oficiální schůzka s pány z jiné firmy. Tak znáte to, trošku víc vyfintit, hezky obléknout atp. Nemusela jsem spěchat po ránu, jako jindy, protože dnes jsem dcerku nevezla k babičce, ale zůstávala doma s tatínkem. Takže řádně vyfintěná jsem se rozloučila, pac a pusu dcerce i tatínkovi, poplácat psa po hlavě a jde se.
Mířila jsem k autu do garáží, které máme pod bytem a vedou tam dvě řady schodů. Bylo léto, takže po ránu bylo světlo, nebylo tedy třeba si na cestu svítit. První dávka schodů proběhla bez problémů, před tou druhou jsem přibrzdila a při chůzi ve svazku klíčů hledala ten správný ke spojovacím dveřím do již zmíněných garáží.
Čučím do klíčů a po paměti (vždyť jsem už tamtudy šla tisíckrát) vím, kde první schod začíná. Jenže na tom zmíněném prvním schodu jsem si nějakým záhadným způsobem přišlápla podpatkem lem nohavice a okamžitě ztratila rovnováhu 🙂 V jedné ruce klíče, v druhé kabelka a dokumenty… (vybavuje se vám reklama na pojištění ČP?)
Ani si moc nepamatuji, co vše se, při cestě střemhlav ze schodů, z mé strany odehrálo pro záchranu vlastního krku. Pamatuji si řinčení klíčů o zábradlí, jak jsem se tou samou rukou, ve které jsem je stále držela, pokoušela o něj zachytit… všechny věci, kabelka, dokumenty se rozprášily všude po okolí:-) A já s neuvěřitelným rachotem skončila na futrech oněch dveří, které vedly do již zmíněných garáží a po nich se sesunula k zemi. Nevím, jak jsem dokázala se po celé cestě střemhlav po schodech udržet na nohou, mám dojem, že jsem je brala po třech či po čtyřech najednou :-))) Těch schodů je mimochodem 11 kousků, druhý den jsem to počítala 🙂 V botách na podpatcích to byla skutečná lahůdka.

A zmíněný náraz do futer? Narazila jsem bokem, takže rána do ramene, stehna a v neposlední řadě do hlavy, protože se mi na chvíli zatmělo. Sesunula jsem tedy na zem a koukala na tu spoušť okolo v podobě rozházených věcí po celých schodech. Přemýšlela nad „andělem strážným“, který měl v tu chvíli hodně práce s mým nadnášením:-) Slyšela jsem, jak za dveřmi hnípe náš pes (bydlíme v přízemí), který nejspíš vše slyšel, narozdíl od mého manžela:-) Chvíli jsem doufala, že to všechno slyšel a vykoukne, aby se podíval, co se stalo. Chyba lávky, nikdo nevykoukl 🙂 Tak jsem se začala ochmatávat. Nikde žádná krev, zlomenina asi taky žádná, jen mě všechno pomalu začalo bolet, jak vyprchával adrenalin. Když skončila ochmatávací procedura, začala jsem pomalu sbírat všechny věci. Mezitím jsem přemýšlela, jestli zavolat do práce a omluvit se, že nepřijdu, a v průběhu toho všeho neustále vyhodnocovala svůj stav:-) Nicméně po ústupu šoku jsem zjistila, že mi nic neodpadává a šla jsem tedy k autu. Na zamyšlenou byla i rána do hlavy, vzhledem k tomu, že mě čekala 45-ti minutová cesta do práce. Ale jsem holka statečná neeee! něco musím vydržet 🙂 Každopádně schůzka byla poměrně důležitá a člověk se kdykoli může vrátit, kdybych viděla, že něco není v oukeji. Podotýkám, že mému manželovi nebylo nic divné ani tehdy, když jsem odjížděla asi čtvrt hodiny po tom, co se za mnou zabouchly dveře 🙂 (na vysvětlenou-garáž je pod naším obývákem a je slyšet mechanizmus otevírajících se a zavírajících se vrat). No nic no… prostě chlap.

Mno, cesta autem byla vskutku chutná. Hlava bolela, ve všech místech, které schytaly náraz mi tepalo. Do práce jsem ale nějak dorazila.

Vybelhala jsem se po schodech do své kanceláře, kde už všichni byli. Fakt jsem se snažila svou pajdavost zamaskovat, ale prostě to tak nějak nešlo, zkoumavým pohledům jsem neunikla (už ji vidíte, Ošklivku?). Opatrně jsem se usadila do své kancelářské židle. Zřejmě jsem v té chvíli nahodila nějaký útrpný výraz a ředitel, který byl na druhé straně stolu, se pohledem beze slov ptal „jako co mi je?“. Na odpověď jsem jen mávla rukou. Schůzka tedy začala. Snažila jsem se vnímat a moc se při tom nehýbat 🙂
Má židle byla takovou tou vymožeností se všemožnými hejblátky, které umožňovaly různé polohování pro vaše pohodlí. Jedna vlastnost byla ale nedomyšlená, když jste se naklonili dopředu, tak se mírně nakláněla s vámi, čímž občas vám ujížděla pod pozadím. Já o tom věděla. Přišla chvíle, kdy po mě chtěli předložit nějaké lejstro a já, jelikož jsem se vyhýbala jakémukoli pohybu a nechtělo se mi vstát, tak jsem se pro ně chtěla jen naklonit. „Chtěla!“ Takže náklon a bylo. Zřítila jsem se se vší parádou pod stůl a má milovaná židle mě tam ještě zazdila. Takové ticho, které následovalo, je snad slyšet jen po zemětřesení 🙂 Pomalu jsem se hrabala z pod stolu, kdy jeden z pánů odstraňoval barikádu v podobě židle. Takže veškerá raní úprava zevnějšku šla vniveč.

Tak nevím, co je lepší. Zřítit se ze schodů beze svědků, nebo pod stůl před třemi důstojnými a vzdělanými pány :-)))) Ani nevím, jestli je lepší tyto dvě události zažít každou zvlášť s odstupem dní či měsíců nebo během hodiny najednou :-)))

A manžel? Když jsem přišla domů, tak se samozřejmě ptal, proč pajdám. Když jsem mu to vylíčila (Suše konstatoval, že jsem „blbka“ :?-)) a pak se zeptala, jestli opravdu ráno ten můj pád neslyšel, že se nepřišel podívat. Odpověď byla, že něco slyšel a bylo mu divné, že pes tak vyvádí, ale hlídal dítě – neee, tak neměl čas se tomu věnovat 🙂

Shrnu to, už nikdy víc a budu dělat na schodech to, co vždy vtloukám své dcerce, když jde po schodech, „dívej se pod nohy“.

Napsal/a: Horempádem