Dnešní muži se věnují dětem, o domácnost se nestarají. Když před rokem 1989 žena požádala manžela, aby vzal jejich miminko na procházku, plížil se s kočárkem temnými uličkami. Co kdyby potkal někoho z kamarádů? Taková ostuda. Dnes to žádný hřích není. Muži se učí milovat svoje děti, péči o domácnost ale stále nechávají na svých emancipovaných partnerkách…
Nyní se tátové se svými malými potomky hrdě ukazují. Fotky dětí si vystavují v práci na stolech a porady manažerů mnohdy připomínají dámské dýchánky: „Tak si představ, že Majda včera udělala pět kroků!“ Neříkejte, že ve svém okolí muže, kteří se rádi chlubí svými ratolestmi, nemáte. Dříve to opravdu nebylo tak časté, i když výjimky samozřejmě existovaly.
Stačí se zeptat pánů, kterým je dnes kolem padesáti. Když bývali čerstvými táty, ukazovat se s dětmi nebylo moderní. A povídat si o miminu třeba s kolegy v dílně? To ne. Řeči o dětech se považovaly za výhradně ženskou záležitost a u mužů vyvolávaly spíše posměšky typu: Bačkora. Nebo: Ten je tedy pod pantoflem. Což samozřejmě neznamená, že by tehdejší tátové měli své potomky méně rádi než ti dnešní. Jen nebylo běžné dávat otcovskou lásku veřejně na odiv. Sociologové však začali od devadesátých let dvacátého století používat pro generaci mladých tatínků výraz „noví otcové“.
Jsme šťastnější ženy?
Mluví dokonce v této souvislosti o fenoménu. Zatímco dříve bylo normou, že žena se doma starala o dítě a muž pracoval, aby je oba uživil, v druhé polovině dvacátého století se začalo ukazovat, že rodina může fungovat i naopak. Může, ale nemusí. Začalo být jen a jen na rozhodnutí obou rodičů, jak jim to vyhovuje. „Ve světě se na otce začala zaměřovat pozornost až v průběhu sedmdesátých let minulého století,“ vysvětluje Hana Maříková se Sociologického ústavu Akademie věd ČR, která fenomén nových otců sleduje.
Různí sociologové, lékaři a psychologové tak došli k závěru, že muži i ženy jsou naprosto stejně schopni postarat se o malé dítě. Jen to muži nikdy dříve nedělali, protože k tomu neměli důvod. Neměli příklady, ženy to po nich nevyžadovaly, zkrátka to nebylo společenskou normou. Ostatně, uznávaný dětský lékař Zdeněk Matějček už dávno říkával: „Aby měl člověk své dítě rád, není nutné, aby je porodil. Také otcové instinktivně vědí, jak s dítětem mateřsky zacházet.“
Zdá se tedy, že maminky žijící na přelomu dvacátého a jednadvacátého století musí být mnohonásobně šťastnější, než byly jejich mámy, babičky a prababičky. Co by za to dala v roce 1930 mladá žena, kdyby její muž naložil dítě do kočárku, vyrazil s ním na odpoledne pryč, ona si mezitím s přítelkyní zašla ke kadeřníkovi či do kavárny, zatímco doma by jí vrněla myčka a pračka. Tehdy nebyly ani myčky, pračky, ani takoví muži. Kdyby však toto dnešní muž odmítl, byl by nazván nemožným a nepoužitelným sobcem.
Podívejme se ale na tuto zdánlivě idylickou dobu, ve které žijeme, z druhé stránky. Když se nám muži tolik změnili k lepšímu, proč stále více manželství končí rozvodem? Proč je stále obtížnější najít si partnera a přibývá žen, které, svobodné ve věku kolem třicítky, zoufale touží po dítěti, ale nemají si ho s kým pořídit? To přece se zprávami o proměně mužů na úžasné nové otce vůbec nesedí.
Jedná se o ukázku z časopisu Děti a my, vydává Portál
Napsal/a: Scarlett Wilková
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)
Tak musím říct, že mám tak trochu asi smůlu na tátu a manžela, ikdyž je pravdou, že on to neměl kde okoukat (jeho táta je alkoholik který se o rodinu nepostaral ani finančně).Můj manžel se o děti stará jen tak že když přijde domů a děti ještě nespí, tak s nimi chvilku dělá blbosti a to je vše. Nemá vůbec žádnou trpělivost a syn je hyperaktivní, tak to dopadne řevem jich obou, syn dostane a tatínek třískne dveřma a jede pryč aby ho nezabil. Naše maličká je ještě moc maličká, takže tu si tatínek jen pochová a když začne dítě řvát tak se ho hledí rychle zbavit. Co se domácnosti týče tak tady nemůžu očekávat nic, není schopen si ani vybrat kapsy kalhot a monterek před praním,a je pro něj nadlidský úkol dát špinavé ponožky do kolíku a do síťky(ale už jsme za 5 let manželství pokročili-už mi nenechává špinavé ponožky tam kde je zrovna shodí, ale odnese si je do špinavého prádla). Myčku mi nikdy nekoupí, protože jsou to prý vyhozené peníze(myčka neušetří- spotřebuje ještě hromadu přípravků a elektriky,ruční umývání jen jar za 40kč /měs. a vodu, takže umývám nádobí asi tak 5x denně, o opaku ho nikdo nepřesvědčí, na pohodlí nemám nárok, když do práce nechodím a válím si šunky doma). Pračku sice mám, ale on ji zapnul jen když jsem nebyla dlouho doma (dlouho je víc než kolik má ponožek a triček do práce, takže asi tak 2 týdny, to mi ještě volal jak se to zapíná-na pračce mám stále položený návod). Musím ale přiznat, že když jsem byla těhotná a dostatečně dlouho jsem hulákala že mám riziko (málem jsem potratila), tak manžel zametl a vytřel podlahy, umyl okna a občas umyl nádobí, zalije kvítka(když už opadávají listy, jsou totiž na stěně až u stropu a já tam nedošáhnu ani ze židle). Na druhé straně je pravdou že je od rána do večera v práci a tu trochu volného času co mu zbývá tráví tím, že jede pryč něco zařizovat pro jiné, aby na oplátku po nich mohl něco chtít (pomoc na baráku, levnější stavební materiály,…). Do hospody chodí tak maximálně jednou do měsíce a to jen když ho šéfové vytáhnou, je mi věrný a i přes své mouchy nás má rád. Staví, opravuje, shání levné věci na barák, a v podstatě se o nás stará i finančně dobře. Je to však vykoupeno tím, že děti a domácnost se ho týkají pouze okrajově. Jako strýc je ideální, ale jako otec je ještě nedozrálý.Pořád do něj hučím aby se dětem trochu věnoval, že ty děti si neboudou pamatovat že byl táta pryč protože musel tam udělat tomu tohle, a tam zařídit tomu tohle, ale budou si pamatovat že táta přijel domů když už ony spaly, když byly vzhůru tak se doma ani naohřál, na procházky s nima nikdy nechodil, na výlety s nima sám nikdy nejel…. V podstatě až jednou budou naše děti vzpomínat jaký byl táta, tak mám obavu že vlastně ani nebudou vědět, protože ho potkávají jen v průměru 1 hodinu denně a když mají štěstí,tak není protivný a hraje si s nima.
Můj táta byl ročník 1931. Nikdy si nepamatuji, že by se za nás, když jsme byly dětmi (obě holky). Chodil s námi sáňkovat, věnoval se nám i doma. Mám na něj ty nejkrásnější vzpomínky. To, co je tu dnes, možná z historie, nám vštěpují „ti naši“. Super samci. Asi se narodili kdovíkomu. Ale to by bylo na delší vyprávění. Nechť se ti naši „noví otcové“ probudí. Děti jsou jejich jako nás (žen), tak ať se o ně postarají. Kolikrát je situace (u rozvodu), že se o ně perou, přestože pro ně někdy neudělali nic (nejsou to všichni).
Chlapi jsou prostě vždy zázraky přírody, které my nedoceňujeme – tedy z jejich pohledu. Někdy by fakt bylo lepší, kdyby se starali aspoň o ty děti. To by ženská i ten binec po nich zvládla, kdyby byli půl dne s prckem venku
Manžel mi s domácností a klukama pomáhá hodně.Jsem ráda,že jsem našla právě jeho.Od porodnice bylo pro něho samozřejmostí přebalovat syny a nikdy nad tím neohrnoval nos.Většinou chystá klukům snídani a já můžu ještě lenošit.Vím,že kdybych musela na nějakou dobu pryč,tak nemusím mít vůbec obavy,jak to tady zvládnou.Je to takový člověk,který udělá pro rodinu první,poslední a i pro ostatní lidi,což se mu už několikrát škaredě vrátilo.Vyrůstal bez otce,takže zvládne jakoukoli práci,od stavby domu,až po umytí oken,když jsem ležela v nemocnici 3 týdny před porodem.Moje mamka mi vždy říká,že mám doma velký poklad,jelikož můj otec byl úplný opak.Dokud bydleli u rodičů,asi 3 roky po svatbě,tak táta udělal všechno,dokonce i plínky věšel,ale po přestěhování do jiné vesnice,to všechno nechal na mamce,protože musel přeci s chlapama do hospody a ne se starat o děti,aby se mu chlapi smáli.Taky to manželství skončilo hádkama,alkoholem a rozvodem.A já jsem šťastná,že mám takového muže,který je i skvělým tátou,protože je úžasné,když příjde domů a kluci mají radost a nemusí se někde bát v koutku,s jakou náladou taťka přišel.A vím,od svých známých,že ani dnes to není taková samozřejmost,že by chlap doma tolik pomáhal.Ale přesto si myslím,že jsou v tomhle dnešní tátové lepší,než ti,před 20-ti lety,jelikož tatínků s kočárkem je vidět hodně a ze svého dětství si tenhle pohled tak nepamatuji.
Bramborko, takový „exemplář“ mám doma taky a taky jen chválím, máme moc šikovného tatínka, který zvládne péči o dítko i o domácnost ( o to druhé už sice s mnohem menším nadšením, ale zvládne, co je potřeba). A o dům se taky postará.
Jinak za sebe – můj taťka (dnešní sedmdesátník) zvládal péči o své děti naprosto v pohodě (byl zvyklý i vařit, uklízet, žehlit)… v první rodině se staral hlavně on, v té druhé (z níž jsem já) zas dělali s mamkou na směny, takže se často střídali. A dědeček je to miliónový :))
Asi hodně záleží na původní rodině – takže je na nás, abychom ze svých synů vychovaly hrdé a soběstačné otce 🙂
Já si myslím,že to záleží na tom kterém člověku:-)I dnes jsou otcové,kteří si myslí,že stačí rodinu zabezpečit finančně a nebo se dětem věnují až když trochu vyrostou.Já mám muže,který děti chtěl a staral se o ně od narození a nebylo mu vůbec ,,divné“ dítě koupat,vozit v kočárku atd.od narození.A znám i ,,případy“ kdy ,také tatínek, nechává veškerou péči i o domácnost na ženě.Takže si myslím,že to záleží na nás s kým si dítě pořídíme a jak si to doma zařídíme:-))
A ti dnešní padesátníci,co se styděli jezdit s kočárkem ,jsou dnes hrdí dědečci co si to užívají:-))
Nevím, co „ještě“ by měl náš tatínek dělat navíc. Chodí do práce, rekonstruuje dům, občas musí nakoupit, nebo na úřad (máme to daleko), stará se o děti, když je potřeba, vezme starší s sebou do práce, abych mohla s mladší k lékaři, stará se o obě auta a když má čas – výborně vaří. Neměla bych co na práci(((-:. Za mně – novotatínek a báááječnej(((-:.
V podstatě s obsahem článku souhlasím. Je to tak. Dnešní muži se většinou svým dětem daleko více věnují a ta péče a zájem o ně roste úměrně s věkem otce. Myslím si, že „starší“ tátové si své otcovství daleko více užívají.
Přeci jenom ti hodně mladí tátové ještě někdy nebývají na svoji roli otce docela připravení a zralí a mají pocit, že
se tím tak připravili o řadu mladických dobrodružství a tak se nezřídka stává, že mají pocit omezení ve svém svobodném rozletu a užívání si…
Ovšem i nadále zůstává v současné době mužský názor, že péče o domácnost patří převážně ženám a tak se na domácích pracech podílí jen velmi zřídka a neradi.
Mluvím z vlastní zkušenosti. Mám také skvělého manžela, který se o nás báječně stará, miluje svoji dceru a hodně, hodně se jí věnuje a tráví spolu dost volného času, ale doma mě na práci nešáhne, kdybych se na hlavu stavěla … Co s tím? Nemá cenu to donekonečna řešit a uřírat se tím, hlavně že nám má rád, stará se, neběhá nám do hospody, nebo za jinejma …..
A tak dámy nežehrejme, že ten náš není 100%ve všem!!
Kdo ví – třeba časem …..
Mobile Sliding Menu