Oda na hasice aneb kolik jazyku umis (tolikrat se pohadas…)

Rubrika: Jen tak

1169636_jelcz_fire_engineNedavno jsem videla ve zpravach reportaz, kde maminka zachranila pri pozaru nemluvne tim, ze je vyhodila (zabalene, z vyssiho patra) z okna, primo hasicum do naruci. Zatrnulo mi, protoze jsem mela ztlumeny zvuk, ale zaber byl nekolikrat opakovany, ze jsem si stihla oddychnout… Se zminenym hasicem i stastnou maminkou (drzici v naruci zive, spici nemluvne) byl ke konci rozhovor… takze vsechno stastne dopadlo… tak me napadlo, ze bych se mohla trosku vratit v case a napsat nejake “drby” na hasicske tema…Tady jsou vubec hasici od 11.9.2001 velci hrdinove. Vzdyt uz kdysi “Soptik”, mistrne namluveny Miroslavem Vladykou volal: “A budu pozarnikem!” 😉

I muj ex-pritel (dale prezdivka vlasac) zatouzil byt hasicem, a to rovnou tim zachrannym, tim, co leze, stoucha, hleda ohen, zachranuje … proste tim v terenu.. Pak jsou samozrejme Ti, (nemene duleziti), co zustavaji na zemi s hadici a u aut. Na pohovor tenkrat cekal (pred rokem 2000) celych osm let. I tedy diky tomu, ze nebyl primo z mesta, ale z casti Long Islandu, kde maji hasice jen dobrovolniky, takze na volny “termin” byli uprednostneni kluci prave z mesta. Take prihlaseni bylo ovlivneno vekem, ted si nejsem uz presne jista, ale zajemce nesmel byt urcite starsi triceti let. Po nezbytnych fyzickych testech se nastupuje na akademii, ktera trvala (v te dobe) 12 tydnu. Vlasace jsem pak zkousela z otazek na testy (hezke procvicovani anglictiny), on si na me pro zmenu zkousel od umeleho dychani po ruzne dalsi zachranarske “polohovani”. V te dobe jsem byla skoro odbornici pres pozary. Uz si bohuzel vsechny nepamatuji, ale nicim jinym nezil a nasledovaly z cista jasna otazky typu: “Co bys delala, kdyby tu zacalo horet?” “Ne, ne, ne, spatne, okno se neotvira, ohen skutecne nepotrebuje vic vzduchu ;)” Nebo jindy na ulici studoval pozarni zebriky (asi znate, treba z Pratel.. Ja tomu drive nevenovala pozornost…), okna, strechy, predstavoval si ruzne ohne, v duchu splhal, zachranoval… 😉

No, byla to sranda…. Pri prisaze jsme byli pozvani na cviciste, kde meli cvicne budovy a my si mohli projit kourem zamorenou budovu, nahlednout do aut, videt “kluky” v akci…. to byl supr zazitek… Pak kluci prisahali, v jakesi aule, kde byl pritomny i byvaly (v te dobe pusobici) starosta New Yorku – Rudolf Gulliani. A ted nechci, aby nasledujici radky vyznely nejak rasisticky, ale kdyz na podium vstupoval cernoch (bylo jich tam nekolik, hasicstvi je z nejakeho duvodu spis “job” belochu a sem tam nejakeho spanela), jako v stavkujicim metru (uz nastesti skoncili) pracuji vetsinou lide cerni…..jeho rodinka zacala piskat a tleskat a z podia se ozvalo: “No, jo, oni jsou radi, ze nekdo z rodiny bude mit praci!!” Vsichni jsme se smali, ta akce byla tak slavnostni, ze se nikdo nepohorsil….

Pak prislo osudne zari a ja jsem zrovna dorazila z Cech, v patek, tedy 4 dny pred. V sobotu jsem sla na pohovor a v pondeli nastoupila do cestovni kancelare v Empire State Buildingu, v 18. patre. (Budova ma 102 pater, nyni je opet nejvyssi v NY). Jake bylo me prekvapeni (samozrejme nejen me), kdyz se tato buduvka skoro stala dalsim tercem teroristu a my jsme bezne reagovali na cvicne poplachy (v budove je bomba), nebo rano pri prichodu do prace, byli vsichni uz venku a cekalo se na ukonceni prohlidky, opet plany poplach – nahlasena bomba….
Nebudu lhat, bala jsem se pekne, ale mozna i z lenosti, mozna z humbuku, ze bude vetsi nezamestnanost, jsem si palicate tvrdla na sve zidli a nepovolila..

No a na koho jsem si onoho 11.9. nevzpomnela… na vlasace. Vedela jsem, ze ve zborenych “Dvojcatech” nejspis nebude, protoze patril k jine jednotce, ale obvolavali se nove a nove posily z jinych casti mest (pro zajimavost, je jich celkem pet – Manhattan, Queens, Long Island, Staten Island a Brooklyn) takze bylo mozne, ze na nej prijde rada.

Takze jsem zvedla telefon a nechala vzkaz, ze doufam, ze je v poradku a at se ozve… Co se nestalo….. zvednu jeden z telefonu a tam se ozve vlasacova pritelkyne. Prvni me pichlo u srdce, ze se neco stalo a i tak jsem se docela zdesene zeptala. Mila slecna (puvodem z Peru, takze jsme si byly fifty-fifty – AJ druhy jazyk) me ironicky rekla, ze me volani je otravne a at prestanu. Upozornuji, ze jsem sice nekdy nervni, ale zamerne nevyhledavam konflikty a spis ustoupim, aby byl klid, ale tentokrat to do me vjelo a ja spustila (nadherne a plynne) co si mysli, ze mi vola do prace (proto jsem vypsala i detaily z naseho zpestreni pracovni doby), ze toho mam nad hlavu, ze jsem se jen ptala, jestli je vlasac ok, at si ho necha, ze ho nechci… ;), at mi uz v zivote do prace nevola (na to stihla odpovedet, ze mi nevola do prace, ale domu)… no, Klarita, dobryyyy… bydlis v Empire S. B…. super lokalita!!!! A triskla jsem s gustem sluchatkem….. pak jeste v razi zavolala vlasacove mame (bylo mi jedno, jestli se tam slecna vyskytovala) a nemene vzrusene ji vylicila co se stalo. (Dneska uz se tomu smeju, ale kdyz jsem se pak dozvedela, ze mu hrabala ve vecech, nasla me cislo domu, kde s l a b i k o v a l a moje jmeno a ceskou adresu, aby se ujistila, ze jsem to skutecne ja…. a ma spolubydlici ji dala (kdo ze to jako byl ???) Cislo, pripadalo mi to jako desna troufalost…..

A tedy na zaver dodam, ze se preci rika, kdyz je clovek schopny se v cizim jazyce pohadat, muze si poklepat na rameno a rict, ze ho ovlada…. ;)))… tak na co jsou nejake zkousky, staci rict ci napsat do zivotopisu: hadka tolikateho stupne, tolikrat a tolikrat … 🙂

Napsal/a: klarita

Toto taky stojí za přečtení!

Děti, rodiče a kapesné

První otázkou v souvislosti s kapesným je jeho existence. Má dítě pravidelný příjem, příležitostný, nebo žádný? Názory odborníků se shodují na

Čtu dál →

Recenze: Hádanky pro školáky

Miluji svět hádanek. Používám je s oblibou ve školní praxi, milují je i moje vlastní děti. Není tedy divu, že

Čtu dál →

[Soutěž] Ať žijí duchové

Pojďte se proletět letadlem a zapátrat po zlodějích. Až to zvládneme, můžeme si spolu zazpívat písničky z oblíbeného filmu

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)

  • Vzpomínám si… měla jsem pocit, že se stalo něco neuvěřitelného…něco, co se nemělo stát…

    Na Soptíka se taky vzpomínám a dovoluji si ho citovat doslova: „Já chci být požárníkem. Je to můj sen!“

  • Kaco z FR dekujeme, Vam taky !!! A hodne stesti pri hledani predku.

  • Kaca z FR

    Taky si to pamatuju….
    Byli jsme s nasim ani ne jednoletym prckem na dovolene na Francouzske riviere. Koukali jsme na televizi cely den. Na maleho jsme ani nepomysleli – jak by mohl ani ne v roce neco chapat. Ale asi rok a pul na to me tenhle prckem zaskocil. Ucila jsem se anglictinu a on mi sedel na kline. Na jedne strance byly „dvojcata“, muj synacek na ne ukazal a prohlasil – Mama, bum bum. – Neverila jsem vlastnim usim. On si to pamatoval! Dneska je mu pet a uz si to nepamatuje (mozna tim lepe), ale s dcerou, ktere jsou dva roky si davam vetsi pozor.

    K tomu hadani v cizim jazyce, uplne s tebou Klarito souhlasim. Kdyz se mi poprve podarilo se plynule pohadat s manzelem ve francouzstine, byla jsem na sebe docela pysna.
    A abych nezapomnela – vsechno nejlepsi do noveho roku!

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Já si na ten den taky pamatuju…
    Tehdy jsem ještě dojížděla každý den 40km do práce a zpět. A zrovna tehdy jsem byla na kosmetice, hned po práci, a pak vlakem domů… Doma jsem byla kolem půl osmé a do té doby jsem nic netušila… Až doma… manža seděl přilepenej u televize a já zpočátku nic nechápala… pak jsem tomu nemohla uvěřit… byla jsem z toho úplně mimo…

  • Já si to taky moc dobře pamatuju – 2 dny předtím jsme se s kamarádama vrátili z dovolené 3 týdny pod širákem v Maroku…byla jsem 2. den v práci a chystaly jsme se s kaamrádkou – kolegyní k odchodu, načež na lékařský pokoj vtrhnul kamarád kolega, kterému měl ten den přiletět z USA nevlastní brácha…že prý brácha před chvilkou volal, že nepřiletí, protože arabští teroristi naletěli letadly do Dvojčat v New Yorku a hoří Pentagon….myslely jsme, že si dělá srandu, protože zrovna tenhle kámoš je veliký vtipálek – takže jsme reagovaly ve stylu „haha, no to určitě…“, ale on zapnul TV a zrovna se tam objevily první záběry v přerušeném vysílání…takže jsme to vlastně věděli s několikaminutovým předstihem než to odvysílala naše média – koukali jsme na to a mysleli jsme, že je to nějaký celosvětový apríl – něco jako slavná rozhlasová hra O.Wellse o invazi mimozemšťanů….dokonce první reakce mojí kámošky byla „myslíte, že je to pravda?“…pak jsme to šli říct na naši ambulanci…..ten den mi to vůbec nedocházelo, co se o vlastně stalo, až večer – bylo mi z toho úplně fyzicky špatně…

  • Ahoj, tak ja se jeste rozepisu…

    Ja jsem se take bala, ale letet zpet domu bylo nemyslitelne (kdo by sedl do letadla), tak nezbyvalo, nez „vydrzat“… ten den jsem se chtela jit podivat do kavarny, kde jsem drive pracovala cca 3-4 zastavky metrem, mozna 45 minut pesky od Dvojcat, zustala bych tedy zasekla ve meste, (samozrejme nic nejezdilo, auta byla prisne kontrolovana)ale protoze jsem pozde vstala, kdyz jsem dosla na metro, vsechno bylo zavrene a nejaka pani mi rikala, ze spadlo letadlo a ja si myslela, ze je blazen. Az kdyz mi rekla, at si jdu zapnout tv, ze skutecne dnes do prace nemusim… o mych spolubydlicich jsem vedela, ze nikde pobliz nejsou, ale jista o klucich jsem si nebyla, do toho zacaly zvonit telefony (jeste fungovaly) z Cech, kde se vsichni ptali, jestli jsme v poradku. Tak to ve me byla mala dusicka, ale nastesti jsme byli v poradku. Domu nasim jsem se tenkrat dovolala az okolo pulnoci (u nas okolo seste vecer), tak meli take strach…. Pak ve meste byly vsude male „pomnicky, svicky, fotografie, me osobne prislo trosku morbidni, jezdit na „vylet“ na WTC, az u kamaradky, co bydlela nedaleko jsme videli z okna, jak v noci bagruji a cele to bylo osvetlene… zvlastni pocit… Minule zari davali mimo reportazi, ktere bezely i v Cechach, jakousi vzpominkovou seslost, kde pozustali cetli jmena obeti, ukazovali fotky, bylo to asi 3 hodiny. Ja se divala snad jen 10 minut a musela jsem odejit, jinak bych se ubrecela… manzel to mel zapnute docela dlouho a byl take na mekko, jeho strejda pracoval v prizemi a zrovna se rozhodl, ze pujde do banky, tak se vlastne zachranil. Take jeho kamaradka stihla bezet po schodech a citila jeste zatres v zakladech, ale stihla utikat a kdyz pry dobehla k memu manzelovi domu (cca 2 km), cela se trasla a brecela (znam ji, ma dve deti a pry se z toho nemohla dlouho vzpamatovat)… A ted mi tu jeste manzel dodava, ze i jeho byvala pritelkyna mela za nekoho zastupovat v lekarne (1.patro) a nastesti pry najednou nemusela, takze to ji take zachranilo…no, sila. Co vic dodat.
    Jeste k tzv. „blackoutu“ tusim 03 ? tak to jsem musela 2.5 hodiny pesky domu a pak mela asi tyden docela deprese, ze kdyz se mi priste neco stane, ani o tom nikdo nebude vedet…

  • také ani já na ten den nezapomenu. šli jsme tehdy s manželem a naším 3měs synkem k mé babičce a dědovi a děda nám hned po zutí bot oznámil, že kouká na satelit, že v NY byl teroristický útok…Když jsme přišli domů, zasedli jsme k satelitě všichni i naši a nedělali nic jiného a ještě jsem to psala bývalé kamarádce, která několik let jako dítě vedle Dvojčat žila s rodiči…Při záběrech, jak zoufalí lidí skáčou z oken atd jsem brečela…manžel v té době měl jít na 3.měs na náhradní vojenskou službu a já se strašně bála, aby třeba z toho fakt nezačal větší konflikt a je tam neposlali nebo nevím, byla jsem z toho tehdy zmatená a třásla jsem se jak ratlík…Vzpomněli jsme si na několik přátel, ketří jeli do USA pracovat a modlily se, aby nebyli zrovna TAM! Naštěstí byli jinde…Ale i tak mě je každý rok 11.9. tak divně úzko!

  • jee, Meggie, tak to jeste, ze jste nemuseli rodit driv 😉

    … jeste jsem si vzpomnela, ze pak v noci, v Brooklynu jsme citili, i pres tu dalku „siru“…

  • na ten den taky nezapomenu- seděla jsem v křesle před televizí (v osmém měsíci těhotenstvi s Filípkem) a fakt jsem si myslela, že to nebude jen tak, že bude 3. světová.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist