Nezapomenutelné zážitky – branné cvičení

Rubrika: Jen tak

Co se vám vybaví, když se řekne – branný den? Jestli jako mně – chrochtající maska, pláštěnka, igelit, granát, vzduchovka, vyčerpávající běh, nesmyslné plazení nebo nezastavitelný pubertální smích, pak čtěte dál…

Dneska přišla dcera ze školy a už ve dveřích prohlásila, že měli cvičný poplach. Vyprávěla, jak se u toho nasmáli, co všechno teoreticky řešili, od průjmu až po …

Poslechla jsem si vyprávění a řekla:

„Milá dceruško, to víš prd, to za mého mládí…“ A už mně fantazie pracovala na plné obrátky a začala jsem vyprávět zase já.

Vše začalo ráno v osm hodin, kdy jsme všichni nafasovali ve školním skladu svoje plynové masky. A jelikož nám rostly držtičky, bylo nutné všem pěkně změřit rypáček a nafasovat masku novou. Pamatuji si, že samotné čištění bylo zábavné, mýdlo na sklo končilo povětšinou všude možně, ne na skle očnic masky. A nikdo si masku nedokázal nasadit tak, aby plnila správně funkci. Přičemž jsme poslouchali uštěpačné poznámky soudružky učitelky, že tímto stylem už bysme byli mrtví.

Když se konečně maska patřičně naleštila a skoro každému se podařila nějakým způsobem nasadit na hlavinku, následovalo opětovné složení do brašny a vyšlo se do lesa.

A nyní přichází vůbec nejlepší část výcviku a to běh na čas v „plné zbroji“. Oblékli jsme na sebe pláštěnku, narvali na nohy igelitky, na ruce také, masku na hlavu, šátek… opravdu paráda, když na vás sálalo slunce a bylo horko k padnutí! Učitelka vše důkladně zkontrolovala a běda, komu nezakrývala igelitová clona celý povrch těla! A že nás takových byla většina! Jeden měl pláštěnku nad kolena, druhý tak malé igelitové sáčky, že mu čučela půlka zápěstí, další zpuchřelé gumičky, které praskly, sotva se trošku natáhly, takže nebylo čím upevnit igelit na nohách. S igelitkou na nohy to měl problém snad každý, jehož rodiče nejezdili do NDR, a tudíž měli jednu hodobožovou igelitku, kterou si maminky střežily jako oko v hlavě a rozhodně nám ji nechtěly půjčovat na běh v lese. Sehnat dostatečně velký igelit, který by šel na botu nasadit, byl prostě neřešitelný problém. Ještě tak v první třídě, na ty pidi nožky, ale zkuste narvat na hnátu osmáka sáček o rozměru 20×20 tak, aby dosahoval alespoň do půlky lýtek a to ještě v tom případě, že měl žák hodně dlouhou pláštěnku!

Fakt, že v horkém parnu bylo v masce nedýchatelno a v igelitech se běhalo neskutečně špatně, nikdo nebral v potaz, takže na povel jsme se dali do běhu a jediným úkolem bylo za prvné – chránit matinčiny igelitky, za druhé – nepřizabít se, za třetí – držet se pravidla, že když už se směju a nemůžu to zastavit, dělat alespoň, že to není smích, ale výraz posledního tažení před kolapsem.

Tuto událost si nenechaly ujít ani maminky s kočárky či důchodci, co jen tak postávali po lesních cestách, někteří nevěřícně zírali a jiní také umírali smíchy. Ono taky vidět takovou bandu, která funí s chrochtající maskou na hlavě, obalenou do igelitu, to muselo být žůžo. Docela se divím, že se nás děti nakukující z kočárků nebály, nebo třeba i ano, to už si opravdu nepamatuju. Zajímavé je, že si nepamatuji žádného učitele, kterak by se smál, že by to brali všichni tak vážně? No, asi ano! Třeba za bezproblémové zvládnutí branného dne dostávali od angažovaného ředitele zvláštní odměny. 😉

Moje maminka, vždy když mě na cvičení vypravovala, neochotně vytahovala svoje ušetřené igelitky, trousila nepublikovatelné poznámky a kladla mi na srdce, že rozhodně nemám učitelce tlumočit názor rodičů. 🙂

Určitě branný den obsahoval i jiné, jistě užitečné činnosti, jako třeba zdravovědu, střelbu, hod granátem, ale je zajímavé, že nejvíc si pamatuji opravdu jen ten pocit zapařenosti po běhu a chrochtání masky spolužáka Vaška.

No uznejte, nemáme my na školní léta pestřejší zážitky? I moje dcera, když jsme se dosmály, uznala, že proti tomuto je výběh před školu v papučích slabým odvarem.

A co vy? Kdo si také ještě na tyto akce pamatujete? 🙂

Napsal/a: Peťka

Toto taky stojí za přečtení!

Jak vybrat přebalovací tašku na kočárek

Čekáte miminko a hledáte tašku na kočárek? Co všechno byste měli v takovém případě zvážit a proč maminkám nestačí

Čtu dál →

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Tipy, jak zabavit děti na zahradě v zimě i v létě

Zahrada je pro děti osobitým útočištěm, kde mohou stále něco nového objevovat. Stačí pár vychytávek, nezbytných komponentů i vhodný

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (13 vyjádření)

  • Anonymní

    lada Opravdu výstižné a mám úplně stejné vzpomínky, a co třeba takové cvičení vyzkoušet v dnešní době? to je opravdové scï – fi.

  • Anonymní

    STARÉ POVĚSTI ČESKÉ-ALE PRAVDIVÉ

  • tak já ještě pláštěnky a běh v masce zažila a také bych nepřežila 🙂 dle soušky učitelky 🙂
    super vzpomínání,fotky netuším jestli někde budou.dcera by asi dostala hoodně veliký záchvat smíchu 😀

  • Peťka

    Holky děkuji.
    Bamisko, u nás o žádnou ulejvárnu nemohla být ani řeč, mám tušení, že cvičení bylo vždy v sobotu! 🙁
    Normálně jsem hledala nějaké retro záběry na netu, abych holkám ukázala „cvoky“ v praxi a nenašla jsem nic vhodného, použitelného.
    Ani si nevybavím, zda nás učitelka třeba fotila do školní kroniky, nebo ne. 🙂

  • bamiska

    tak díky za pobavení to jsem potřebovala….jojo to jsou vzpomínky, já to tak nesnášela měření držtičky jestli jedničku nebo dvojku….pak jak magoři se převléknout za momoně a uběhnout kus )seku….no pak bylo fajn buřtíčky byly pravidelně a ulejvárna ze školy, která za nás nebyla tak častá jek dnes….. ale na druhou stranu je na co vzpomínat, a nebýt toho tak jsi nenapsala tak hezký článek…
    jen škoda že nemám fotečku aby děti jednou věřily 😀

  • Tak jsem se opravdu dobře pobavila 🙂

  • Tak já si to ani tolik nepamatuju.
    Jen si vzpomínám na měření a smrad masek, ale buď to u nás flákaly nebo UŽ se to nedělalo, protože jsme masku jen zkusily, žádné běhy a balení se do igelitu si nepamatuju.
    Ale v roce 89 jsem byla v prní třídě a pak už to asi pomalu mizelo, ne?
    Jinak si pamatuju, vycházení v papučích před školu a hlavní starost byla, aby se vzala třídní kniha – v případě požáru či jiné katastrofy opravdu zásadní. 😀

  • Peťka

    Holky díky za příspěvky, jsem ráda, že jste si se mnou zavzpomínaly!

    Koukám, že tady jsou samé vzorné žákyně! Semelka i Jarmuschka dostaly takovou poctu, jako měřičky! 🙂
    A já se těch „nůžek“ v první třídě hrozně bála, dodnes vidím před sebou to rozevřené měřidlo. 🙂

    Peti, díky. A to maminka myslela tak, že sis měla schovat ty zablácené igeliťáky? Pěkně vyprat, vyžehlit a složit do skříně mezi trička. :-))))

    Padmé, to máš pravdu, ta zdravověda, to bylo snad jedinné, co mělo přínos. Škoda, že v hlavě většinou zůstanou ty méně podstatné věci, zato ale veselé. 🙂

    Jarmuschko? To mi neříkej, že jsi trumfla ve velikosti i nějakého obříka chlapce? Máš teda dobrou paměť, to já si ani nepamatuji, že to bylo takto číslováno.

  • Jarmuschka

    Hm, zrovna dneska jsme měli v práci cvičný požární poplach… Dnes nám jen houkali a museli jsme urychleně opustit pracoviště – trvalo to tak 10-15 minut. Jindy to bývá i s příjezdem a „zásahem“ hasičů z širokého okolí, záchranou „zraněných“…
    Ověřovalo se mimo jiné, jestli je siréna všude slyšet a jak pracují požární hlídky. Dnes požární hlídky pracovaly pečlivě – vyhnaly i jednání snad „oblastní“ volební komise či volebního přípravného výboru či co to bylo. 😉
    No a jinak konstatujeme, že kdyby nás vedoucí, který má kancelář až za tou naší, neměl, tak by „uhořel“ – a to neměl své dveře zavřené…

    No a jak jsem to pročítala – moje vzpomínky jsou velmi podobné těm Petřiným.
    Masky u nás většinou měřil vyučující. Pak někdy tím pověřili mou maličkost – coby „nejzodpovědnějšího“ studenta ve třídě. Nevím, čím to, ale když jsem se ke komukoliv blížila s tím měřidlem, všichni dostávali záchvat smíchu a aktuálně naměřené hodnoty se lišily od posledního měření – většinou směrem dolů.
    Sama sobě jsem naměřila vel. 5, čímž jsem ovšem realizátory cvičení zaskočila. Žákům a studentům byly určeny masky maximálně do vel. 4 a pětka už pro mě nebyla. Kdyby šlo do tuhého, měla bych smůlu…

  • Padmé

    Ahoj Peťko, hlásím se mezi „pamětníky“ :-D.
    Masky, pláštěnky, igeliťáky – nedílná součást tehdejší výchovy! 😀
    Měli jsme to hodně podobné Vám – ten branný výcvik a taky jsme u toho vyváděli alotrie a tuším, že bychom v případě skutečné potřeby bídně zhynuli, ať už s maskou – udušeni tím příšerným puchem – nebo bez masky! 🙂
    Pravdou je, že jsme se naučili zacházet se vzduchovkou a valná většina třídy celkem slušně střílela (na terč) a zdravověda byla taky dobrá (a časem i užitečná).
    Vzpomínky zůstaly úsměvné a vcelku pěkné :-).
    Díky za článek :-).

  • Petra Vymětalová

    Peťko, takových článků by tu mělo být víc 🙂 díky za úsměvnou vzpomínku 🙂
    U nás se teda tolik nehrotila velikost igeliťáků – nikdo neřešil nohavice mezi pláštěnkou a zabalenou obuví. Zato nám házeli někdy na cvičnou louku dýmovnici, abychom procházeli zamořeným územím 🙂 V nižších ročnících se nám to líbilo. Plazení apod. se nekonalo – sportovně nás vydeptávali v tělocviku dostatečně, tak branný den byl spíš oddychovka. Kdyby nebýval většinou o pracovních sobotách, tak by nám dětem asi ani nijak nevadil.

    taky vzpomínám, jak jsme doma horko těžko dávali dokupy dostatečný počet igeliťáků a gumiček, mamka vždycky brblala, že jsme si je posledně měli schovat 🙂
    A ta „vůně“ masek je asi taky nezapomenutelná…

  • semelka

    vlastně jsem chtěla ještě dodat, že dodnes si pamatuju, jak ty masky smrděly … tu „vůni“ bych určitě poznala hned 😀

  • semelka

    tak my to naštěstí tak „drsné“ neměli, s maskou jsme se učili zacházet – čistit a nasazovat, já jsem bývala právě „měřitelka držtiček“ a svou funkci jsem brala velmi zodpovědně, dyť na mě záleželo, jestli dostanou správnou masku, aby přežili 😀 S „choboty“ od masek jsme se pravidelně „mlátili“ a soudružky učitelky si mohly vykřičet hlasivky. Venkovní cvičení bylo spíš zábavné, ale „trénovaly“ se praktické věci jako hod granátem, plížení, odhad vzdálenosti, abychom věděli, jak daleko od granátu musíme být, aby nám neublížil 😉 Učili jsme se různé druhy poplachů (bohužel si dodnes z nich nic nepamatuji). Branné dny jsem mívala ráda… Co mi přišlo drsnější než braňáky byly čestné stráže pionýrů u soch osvoboditelů. Měla jsem dvě za svůj život a řeknu vám – stát hodinu v pozoru s rukou u čela byla teda fakt makačka, dodnes nechápu, proč říkali, že to je za odměnu … mě to vždy přišlo spíš jako za trest…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist