Předávání informací mezi rodičem a školkou

Zahájení docházky do mateřské školy je významným životním mezníkem nejen pro dítě samotné, ale i pro jeho rodiče. V době, kdy dítě nastupuje do školky, se často rodič, který byl na rodičovské dovolené, vrací do práce. Mění se fungování celé rodiny. Z pohledu psychologa je možné toto období označit za velmi zátěžové. Oporou a průvodcem pro dítě i rodiče bývá v tomto adaptačním období paní učitelka ve školce.

Adaptaci dítěte na mateřskou školu může částečně usnadnit, seznámí-li se s prostředím školky dříve, než nastoupí „na ostro“. Pro návštěvu a prohlídku školky často bývá prostor v době zápisů, v některých školkách realizují dny otevřených dveří. Rodiče s učitelkou mohou probrat režim dne ve školce, poptat se na zvyklosti, které ve školce mají zaběhnuté (věkové složení tříd, stravování, polední klid, pobyt venku…), dítě si může prohlédnout svou budoucí třídu, některé pomůcky a hračky, umývárnu, toalety. Možnost promluvit si s budoucí paní učitelkou ještě v době, kdy není třeba řešit žádný problém, pomůže k navázání dobrého vztahu a otevřenější komunikaci.

Dle zvyklostí každé jednotlivé školky rodiče v prvních dnech po nástupu dítěte nebo ještě před ním sdělují důležité informace o dítěti (formu docházky do školky, informace o zdravotním stavu dítěte, užívaných lécích, alergiích, zdravotních omezeních, případně o oblíbených činnostech, hračkách, jídlech apod …). Řada těchto informací bývá sdělována písemnou formou a zakládána do spisů dítěte. Krom těchto formálních sdělení ale může být užitečné poinformovat učitelku o specifických vlastnostech dítěte, jeho obavách či oblíbených činnostech. Upozornit, že se dítě bojí psů, že zvrací už při pouhém pohledu na dušenou kapustu, že se mu před několika týdny narodil mladší sourozenec nebo že miluje skládačky. Osobnější ráz sdělení a možnost okamžité zpětné vazby od učitelky opět může pomoci rozptýlit prvotní obavy, jakpak že to naše ratolest ve školce zvládne. Rodič by si však měl uvědomit dopad svého sdělení. Přehnané obavy a nekonečný výčet bolístek z úst rodiče budoucímu školkáčkovi mohou být spíše zátěží. Byť je dítě pohodové a téměř bez problémů, učitelka po rodičovských stescích může očekávat ustrašeného hošíčka a začít se k němu od první chvíle chovat přesně v sentencích tohoto mylného očekávání. Děti často poslušně přijmou „nálepku“, kterou jim dospělí byť nevědomky přiřknou. Stejně tak ale i přílišná opatrnost nebo neochota rodiče sdělit nějakou zásadní případně citlivou informaci o dítěti může být zdrojem budoucích potíží.

Komunikačně náročnější jsou situace, kdy rodič s učitelkou řeší nějaký konkrétní problém (pláč ve školce, neochotu dítěte spolupracovat s ostatními, stravovací návyky…). Jako rodiče jsme ve svých dětech velmi zranitelní a i zcela neutrální informaci z úst učitelky můžeme v emočně vypjatých situacích vnímat buď jako její antipatie vůči dítěti nebo kritiku našich rodičovských schopností. Rozhovor o dítěti by se neměl zvrtnout v boj o to, na čí straně je pravda. Cílem by vždy měl být prospěch dítěte, jeho dobré začlenění mezi ostatní, samozřejmě s respektem vůči jeho potřebám. Při řešení konfliktních situací je užitečné zaměřit se na skutečné vyřešení problému nikoliv na prosazování vlastního názoru za každou cenu. Velkou roli v tomto hraje i naše očekávání, nakolik nám paní učitelka bude ochotná vyjít vstříc. Přicházím-li jako rodič primárně nastaven na boj, řeč těla mne poměrně spolehlivě usvědčí i v případě, že budu pečlivě vážit každé slovo.

Na druhé straně někdy může být učitel veden snahou řešení problémové situace zcela přesunout na rodiče. Kromě zaměření na postupné krůčky směřující k odstranění potíží dítěte, se také vyplatí v rozhovoru důsledně oddělovat, co pro řešení situace udělám já jako rodič a jaké kroky podnikne školka. Můžeme s nadhledem říci, že každý vlastní část „problému“, něco je možné pro změnu udělat doma, něco ve školce.

Pokud máme jako rodiče dojem, že se jedná o problém, který se doma neděje a ve školce ano, ptejme se učitele: „Jak mohu ovlivnit, aby se dítě ve školce chovalo tímto způsobem?“
Někdy se také snažíme najít řešení ihned. Pokud ani rodič ani učitelka řešení momentálně nemají, vyplatí se situaci pozorovat – například písemně zaznamenávat průběh a souvislosti problémového chování. I pouhé pozorování může být zdrojem efektivního řešení.

Rozhovor o závažnějších tématech by rozhodně neměl probíhat mezi dveřmi v šatně a už vůbec ne v přítomnosti ostatních rodičů. Velmi citlivě je třeba zvažovat i to, kdy se dítě samo debaty rodiče s učitelkou zúčastní a kdy je vhodnější hovořit bez jeho přítomnosti.
I když se zástupcem školky hovoříme bez přítomnosti dítěte, měli bychom opakovaně pomýšlet na jeho vnímání situaci či potřeby a do rozhovoru je vnášet. Sebepevnější aliance učitele a rodiče, kteří mají jasno, jak by se dítě mělo chovat nebo jaké by mělo být, nepomáhá dítěti překonat obtíže, vyjádřit své potřeby, objevit nové možnosti… Změna nenastane díky přání nebo příkazu, ale můžeme jí dosáhnout úpravou podmínek v nichž dítě funguje a objevením nových možností v jeho prožívání či chování. Když dítě něco nezvládá, sděluje dospělým (z jeho pohledu „mocným“), že uspořádání jeho života přestalo vyhovovat. Někdy je bohužel ovlivnění nežádoucí situace otázkou experimentálního ověřování různých řešení formou pokus – omyl, než se dostaví efekt.

Do komunikace se promítá celá naše osobnost, temperament, zkušenosti, postoje a právě jedinečnost každého z nás může být zdrojem nejrůznějších nedorozumění. Lépe se nám hovoří s lidmi, které známe, jsou nám blízcí. Uvolněná a otevřená komunikace s paní učitelkou ale nemusí být žádným scifi. Příjemnou atmosféru mezi rodinou a školkou podpoří nejrůznější akce, jichž se účastní rodiče i děti – zábavná odpoledne, školkové výlety, dětské dny apod. Možnost vidět paní učitelku „v akci“, popovídat si zcela neformálně o běžných věcech, hovořit nejen o problémech ale i o radostech, poboří bariéru výchovně vzdělávací instituce a do budoucna oběma stranám ulehčí komunikaci o závažnějších tématech.

Napsal/a: Mgr. Eva Kneblová a Mgr. Magdalena Valášková