Náš pád

Rubrika: Jen tak

452511_crybabyNášeho malého sklátila horečka. Pořád si ale říkám, že to není nic tak vážného, jsou horší nemoci nebo úrazy. Na jeden úraz si moc dobře vzpomínám a při vzpomínce na něj, mě ještě stále mrazí…Bylo to jednoho říjnového rána, roku 2002, kdy jsem potřebovala tam, kam i císař pán chodil pěšky.
Martínkovi v té době byl rok a 4 měsíce. Samozřejmě musel mě dělat v tu dobu ještě všude doprovod a tak jsem mu řekla, že si sedne na schody a počká na mě a zatím si prohlídne obrázkovou knížku. Tak jo. Martínek seděl, něco si pro sebe brebentil a když slyšel, jak splachuji, nevím, co ho to v jeho hlavičce napadlo=snad že se mě musí rychle schovat nebo že si budem hrát na honěnou, ale dal své malé oplácané tělíčko do pohybu směrem nahoru po schodech a asi na 6.schodě se za mnou otočil a to neměl dělat. V tom spěchu se mu schod smekl a on se kutálel domů a jeho halvička narážela na každou hranu schodů. Ve mě by v tu chvíli krve nedořezal. Vyjekla jsem. Martínek dopadl na kolena a ruce a začla brečet (zaplať Pán Bůh za ten brekot!) a už jsem to viděla – mezi očima u kořene nosu mu rostla strašná boule podlitá krví..měla jsem pocit, že mu ta kůžička tam praskne…Doma jsem v tu chvíli byla jen já a v dílně můj taťka. Běžela jsem pro něj, ale on už byl na cestě k nám, neboť en řev slyšel až tam. Když malého viděl, tak se nezmohl na slovo a v očích měl také slzy. Popadla jsem tašku s doklady, Martínkova psíka (bez kterého by nikam nejel a ani neusnul) a dudlík a už jsme s taťkou uháněli do nejbližší nemocnice. Po cestě jsem volala manželovi, který nemohl v tu chvíli za námi přijet, neboť byl na jednání.sakra-zatracené jednání, proklínala jsem to! Jelikož náš malej měl po narození velké zdravotní problémy s hlavičkou, tak nás tehdy v HK informovali, že sebemenší úraz hlavy by mohl pro něj být nebezpěčný, byla jsem vyklepaná ještě víc. V nemocncici nás hned příjmuli, poslali na RTG. No ale udržte si malýho „zápasníka sumo“ (jak jsme mu díky jeho postavě, říkali). Ale to že se bránil a byl při vědomí bylo na jednu stranu dobře a známkou, že se mu snad nic vážného pádem nestalo. Přesto byl RTG nutný. Jenže ze snímků nebylo nic poznat, jak se cukal-drželi jsme ho tam 4 a všichni splavení až na zadku a stejně nic moc snímek to nebyl. Nejkurioznější bylo, když pamn lékař přiběhl, že něco na snímku v místě čela syn má…chvíli mu trvalo, než rozpoznal, že to je můj palec, jak jsem mu držela hlavu. Přesto, že se zdál bý malej v pořádku, poslali nás do okresní nemocnice k hospitalizaci na pozorování. Zavolala jsem pak znovu manželovi. Doma jsem sbalila věci a manžel pro nás přijel a odvezl do nemocnice. V nemocnici malýmu každé 2hodiny měřily tep a kontrolovaly zornice. Když druhý den pan primář viděl, jak se tam Martínek prohání s hračkami a svou boulí, tak konstatoval, že neshledal nic vážného, pro co by nás museli zde držet a že spíš má strach, aby jm to tam nesrovnal se zemí, když vidí, jak je „živej“ a jak lumpačí. Tak jsme zavolali taťkovi a ten pro nás přijel. Boule za pár dní zmizela a dodnes to místo, kde boule byla, má neobvykle tuhé. No stát se tento pád o týden déle, tak jsem se asi ani nevdala. Týden po pádu jsem se vdávala za Martínkova otce.

Tak a teď čekám na Vaše příběhy, kdy jste vy co zažily s Vašimi prcky.
Jo a z těch schodů měl malej respekt asi 3 dny a pak už zase po nich lítal, jak „čamrda“.

Napsal/a: Andrea

Toto taky stojí za přečtení!

Pomóc, moje dítě nejí maso!

Svíčková. Knedlíky s omáčkou si přidá, maso nechá. Šunkofleky. Miluje je, ale šunku vždycky vydoluje do posledního kousku. A nesní.

Čtu dál →

Tip na výlet: Ovčí farma Horní Dvorce

Dnes přicházím s tipem na trochu netradiční výlet. Není to výlet nijak časově náročný, dětem se ale jistě bude

Čtu dál →

10 důvodů, proč s dětmi mluvit o penězích

Když jsem byla malá, věnovala se mi často babička s dědou. Bydleli jsme společně v dvougeneračním domku a prarodiče se mně

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)

  • Andreo, takovýhle případů jsem měla se staršíma holkama až dost. Když byl té nejstarší asi rok, spadla mi z přebalováku a frčeli jsme do nemocnice. Na neurologii jí pak mimo jiné měřili obvod hlavičky a mluvili něco o makrocefalu, hydrocefalu atd. Já hned listovala v chytrejch knížkách a brečela, že budeme mít doma postižené dítě. Při další kontrole jel se mnou do nemocnice muž. Paní doktorka koukla na něj, na malou, pak zase na něj a řekla:“Nechápu co chcete, táta má hlavu jak globus, tak ji má malá po něm. Je v pořádku.“ Já měla co dělat,abych se v tu chvíli nerozesmála. Úlevou a nad její větou.
    Druhorozená dcerka byla kaskadér. Naučila se jezdit na kole úplně sama a hned bez koleček. Jediný problém byl, že kolo bylo velké a ona neuměla zabrzdit.Takže brzdila nárazem do zdi. Naštěstí bez následků. Pro ni. Kolo dopadlo hůř. Nebo jednou slyším z dětského pokoje:“Pozóooor, připravit k seskoku!“ To zase stála na palandě, na sebou roztáhnutou igelitovou tašku, kterou držela za ucha a hrála si na parašutistu. Výsledek? Seskok ač byl nepovolen, byl proveden a následky – podezření na natržení jater a slinivky. Naštěstí podezření se nepotvrdilo.
    Jeden z dalších úrazů byl opět z kola. Dítko jezdilo se svými kamarády z kopečka a zkoušelo jak se jede bez držení. První dojela naše malá sousedka a skončila v nemocnici na pozorování. My jsme tam s naší malou dojeli asi za hodinku a děvčata byla spolu na pokoji. Lékaři si dělali legraci, že se u nás v domě rozmohla nějaká epidemie. Z našeho vchodu tam tenkrát skončily děti tři.
    Bohužel jednou se štěstíčko zatoulalo a Kačka padajíc ze zídky na hlavu, se bála dalšího pozorování v nemocnici kvůli otřesu mozku a strčila tam ruku. Třicet čísel vysoká zíďka a výsledek? Zlomený loket. Místo tří dnů pozorování z toho byly pomalu dva měsíce, dvě operace, šrouby a dráty v ruce. Zlatý otřes mozku. Už bych to nikdy nechtěla zažít. Šílená bezmocnost, lítost, chuť vzít všechnu bolest na sebe. Vztek nad chováním živitele rodiny, lékařského personálu, kterému trvalo hodinu, než sehnali někoho kdo by jí tu ruku zrentgenoval, narovnávání bez narkózy, zmrvená operace…. Od té doby mám panickou hrůzu, když teď ta nejmladší někam leze, něco zkoumá. Tom si dělá legraci, že jí vypustím samotnou z domu tak v osmnácti, ale já si nemohu pomoct.

  • jednoho zimního dne jsem hlídala neteř.strašně ráda jezdí na sáňkách. jednou jsem neteř hlídala a rozhodla jsem se ,že s ní a s kamamrádkou půjdeme na procházku,naložili jsme maličkou na sáňky a jeli. Povídaly jsme a povídaly.smály se a vzpomínaly cesta utíkala a než jsme se nadály,byli jsme s procházky doma.Když jsem se ale ohlídla,zhrůzou a zděšením jsme zjistily,že jsme neteř asi někde po cestě vyklopily a ani si toho nevšimly.byla jsem strachy bez sebe,mylsela jsem ,že umřu,naštěstí malý sněhulášek seděl v závěji u cesty hned kousek od domu. úlevou jsem začala brečet .Od té doby jí hlídám jako oko v hlavě.

  • Andrejko to určitě, jen nechci vypadat jako absolutní cynik :)). Jinak koukám, že Martínek je taky pěkná kalamita…..u nás na to máme Alici. Není den, aby si něco neudělala, případně se do ní nezakouslo alespoň klíště…..no alespoň s ní není nuda…..:)).

  • Nic se neděje Vandi, lepší se smát než plakat :o)))

  • Teď si znova čtu váš příběh a to, co jsem ti k němu připsala 18.5. a jímá mě hrůza – já jsem se tenkrát nesmála tomu, co se stalo Martínkovi, ale tomu doktorovi – jak zkoumal co to vidí na rentgenu, a on to byl tvůj palec! To mě rozesmálo, a taky to, jak se malý pacient proháněl se svou boulí a chtěl to srovnat se zemí! Omlouvám se, že to vyznělo tak blbě.

  • Tak jsme málem zase mohli skončit v nemocnici! Na víkend jsme byli u známých a náš Martínek zahučel do 2,5m hlubokého sklepa. Ve mě by se v tu chvíli krve nedořezal-jen jsem vykřikla „Martínek spadl dolů“ a manžel pro něj už běžel. Naštěstí (a kupodivu) měl jen malý škrábanec na ruce, co ani za řeč nestál a 2 modřiny. Jinak nic. Od tvrdého dopadu na dlažbu ho „zachránilo“ dřevěné schodiště, které ho zabrzdilo. Byl akorát v šoku a brečel. Nevíme, jak se to pořádně stalo a zda padal po hlavě nebo po nohách! Byl to prostě moment. Naštěstí tento náš další pád dopadl dobře!Uf.

  • Četla jsem příběh a mám husí kůži. Dovedu si vybavit ten pád,chudák Martínek.

    Náš Daník má taky za sebou hodně pádů. Nejbolavější asi bylo,když měl několik pádů v jeden den. Lezl na opěradlo gauče a zahučel za gauč na topení. Měl odřený čelo,a toho řevu. Běžela jsem ven za babičkou,tak se za chvíli uklidnil a bylo to dobrý. Když se otrkal,lezl na houpačku a přimotal se mu pod nohy pes a žuchnul na zem znova. To bylo bez breku. Chtěl ale pochovat a u kojení mi usnul. Odpoledne si hrál na zahradě,babička tam měla kbelík s pískem a furt ho to lákalo,až tam nakonec spadl. Ale takovým způsobem,že mu po chvíli zmodraly obě tváře,nos měl odřený od krve a čelo barevný od rána z gauče.

  • Catharine

    Konec dobrý , všechno dobré. Je fajn, že se Martínkovi nic vážného nestalo. Taky jsme měli nehodu. Naše dvouletá Barča si chtěla prohlédnout mimčo, které jsem měla v autosedačce na stole.Zodpovědně jsem autosedačku posunula až dozadu a hned vedle vařila oběd, bohužel jsem se otočila. Malá si přinesla židličku postavila se na ní a malou si přitáhla. Bohužel tak, že jí na sebe ztrhla. Takže letěla nejdřív Bára pak šestitýdenní Klárka a nakonec i autosedačka. V tuhle ,pro mě děsivou chvíli se neuvěřitelně osvědčil Matěj. Přes jeho pouhých pět let zachoval neuvěřitelný klid, na rozdíl ode mne, a pomáhal, podotýkám smysluplně (zavolal tátovi, namočil kapesník a chladil Barče bouli, zatímco já těšila Klárku). Naštěstí i v tomto případě vše dobře dopadlo.

  • Ahoj Andreo,mě sice děti ze schodů nikdy nespadli,ale se starším synem jsme byli v nemocnici jako doma.Od malička se do všeho hnal po hlavě a tak není divu,že ji měl už 3x šitou.Doufala jsem,že s přibívajícím věkem to bude lepší,ale teď je mu 12 a před týdnem se vrátil ze školy s uraženým předním zubem.Přeji ti,aby ten tvůj prcek z toho vyrost a prožila si pár klidných let.

  • Ahojky,o čem chci psát nebyl zrovna pád… Moje sestra, když byla malá, stoupla na jehlu. Bohužel tak nešikovně, že si ji zapíchla do nohy a sama si ji tam pak zalomila…v nemocnici ji našli rentgenem, ale když pak místo rozřízli, už tam nebyla, putovala…než ji našli, měla nohu celou rozřezanou..takže pozor na jehly!

  • Andreo, je sice neslušné smát se cizímu neštěstí, ale při čtení vaší příhody jsem se upřímně nachechtala….Ale je dobře, když zpětně se člověk může takovým věcem zasmát a zavzpomínat.

  • To znám taky. Naše malá je takový čert, že vydá za 10 kluků. A pády furt, někdy už mám nervy úplně nadranc. Když vidím jak sebou sekne ze sedačky, spadne ze schodů, vždycky vyletím strachy bez sebe, dostane na zadek a pak si teprve v té hrůze představím, co se mohlo opravdu stát, a je mi nanic ještě víc. Náš průzkumník to bere všechno ale v pohodě. První řve jak o život, ale za chvilku taky o ničem neví. Jen já jsem prostě furt ve stresu. Můj manžel mi říká, ať si to tak neberu, ale prostě máma je máma a má strach. Není to tak?

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist