Pamatujete si slogan: “Kdo nehraje, nevyhraje“? Říkával jej v reklamě na losování jakési loterie pan Zíma. Vryl se mi tak pod kůži, že čas od času mu podlehnu a pokouším štěstěnu…
Ovšem nikdy jsem nic nevyhrála. Ne, to není pravda, vyhrála!Začalo to stíracími losy, asi dvakrát jsem získala dvacetikorunu. Poté jsem přešla na Šťastných deset. Většinou se mi vracelo, co jsem vsadila, tak jsem nebyla ve ztrátě.
Povzbuzena úspěchem jsem se nechala zlákat na jednom plese pořádaném místním zemědělským družstvem. Zakoupila jsem si los a chodila se koukat na vystavené výhry. Nejvíce jsem toužila po obrovské bedně plné rozličné zeleniny. Jako panelákový odkojenec jsem takovou bednu považovala za malý zázrak. Čím víc se blížila doba losování, má touha po zelenině vzrůstala. A jaké bylo mé zklamání, když si pro bedýnku došel nějaký cizí chlap. Byla jsem tak smutná, že jsem málem přeslechla, že volají číslo mého losu. Překvapená jsem si běžela pro svou výhru, ale na podiu mi zmrzl úsměv na rtech. Obdržela jsem poukázku na fůru hnoje, tedy vlečku plnou fekálíí.
Chtělo se mi plakat, přemýšlela jsem, co s tím smradlavým materiálem v paneláku provedu a jak jej uplatním. Nejvíce mě zaujala myšlenka, že by se pěkně vyjímal u domovníkových dveří. Ale zůstala jsem soudná, tedy alespoň do té míry, že jsem obcházela ostatní spoluvýherce a škemrala o směnu. Nakonec jsem vyměnila hnůj za záclonu do okna. Připadala jsem si jako ten dědeček v pohádce, co měnil, až vyměnil.
Doma jsem dodatečně zjistila, že záclona je na mé okno příliš úzká, takže dodnes zdobí okno ložnice v domku mé maminky.
Po časem jsem zapomněla na to, kam až mě dovedla má chamtivost, a na výstavě drobného domácího zvířectva jsem si opět zakoupila los. Lákaly mě, jako obvykle, pochutiny, tentokrát čokolády a bonboniéry. Název výstavy mě měl varovat, ale já zaslepena touhou po vítězství jsem svůj instinkt neposlechla. Dopadlo to nejhůř jak mohlo. Získala jsem první cenu. V krabici jsem převzala krásného černého kohouta a dvě černočerné slepičky. Když jsem šla s krabicí po ulici, pro slzy jsem neviděla. Zamířila jsem si to rovnou k mé mamce, protože mimo domku s oknem vhodným na užší záclonu mají také dvorek a tehdy také hejno slepic s kohoutem.
Rádi se mé výhry ujali a slíbili mi, že si smím chodit pro vajíčka, že budu dostávat vejce specielně od těch mých černošek.
Když jsem za týden dorazila s krabičkou na vejce, nedostala jsem nic, protože ty mrchy nejenže nenesly, ale taktéž v kurníku způsobily krvavý převrat, jehož důsledkem nenesly ani domácí slepice. Poslední kapkou byl pokus o vraždu domácího kohouta. Trestný čin spáchal samozřejmě ten můj černý kohoutek, údajně za pomocí mých slepiček. Já tomu samozřejmě nevěřím, ale naši měli pádný argument, aby černý kur opustil jejich dvůr. Pro ochránce zvířat – nebyli zabiti, jak jsem se obávala, ale pouze dány do azylu k sousedovi, který se dodnes vychloubá, jak mu slepičky krásně nesly.
Po této zlomyslnosti osudu jsem se zařekla, že už hrát nebudu a soutěže jsem míjela velkým obloukem. Ovšem po porodu se mi hormony a možná i mlíko vrazilo do hlavy, a tak když v jednom maminkovském časopise byla vyhlášena velká vánoční soutěž, bez rozmyslu jsem se jí zúčastnila. Ceny byly lákavé, od hraček pro děti přes asutosedačky a kosmetiku až po hlavní cenu – lednici nerezové barvy. Byla krásná a já hned manželovi řekla, že taková by se mi moc líbila. Na to mi odpověděl, že jsem se zbláznila, a že když ji tak moc chci, ať si ji vyhraji v tom časopise. Jenže ta soutěž nebyla obyčejná losovací. Soutěžící měli vymyslet co nejoriginálnější a nejvtipnější odpověď na otázku „Co byste si přáli pod stromeček?“. A protože mám smysl pro recesi (občas), ale hlavně mě nic jiného nenapadlo, tak jsem na kupon napsala odpověď: “Pod stromeček bych si nejvíce přála novou lednici a nejlépe plnou čokoládových dortů.“
Tajně jsem to poslala, protože se mi doma všichni smáli. Zvláštní, že nikdo nedokázal nic vymyslet. Ale já byla zdrojem zábavy.
Napjatě jsem čekala, jestli nedostanu nějaký dopis, nebo mi někdo nezavolá, že jsem vyhrála a ono nic. Takže jsem se na začátku ledna smířila s tím, že jsem zase nic nevyhrála. Doma se na to už zapomnělo. A když pak přišlo lednové číslo toho mého časopisu, lhostejně jsem jím listovala. Narazila jsem i na stránku, kde zveřejnili výsledky soutěže. Rychle jsem přelétla jména a nic. Taky jsem pročítala slogany, co kdo vymyslel. Moje věta tam taky nebyla. Už jsem chtěla časopis odložit, když mi oči padly na řádek, kde gratulovali výherkyni hlavní ceny. Byla jsem to já. Civěla jsem na to a říkala jsem si, jestli jsem se nezbláznila a nevsugerovala si to. Ale bylo to tak. O několik dní později mi mou výhru dovezli a zdobí naši kuchyni. Jen ty dorty tam nebyly, tak jsme si jeden na oslavu koupili.
Pak už jsem na soutěže rezignovala, protože jsem si říkala, že už mám vybráno dopředu. Když jsem našla Vaše děti, moje vášeň pro soutěže se obnovila. A jednou se už zadařilo a této ceny si vážím asi ze všech nejvíce, protože jsem ji získala za vaše hlasy v soutěži o příspěvek měsíce. Bylo to trochu paradoxní, asi jako vše v mém životě, protože článek byl o něčem, co mě hrozně trápí a neustále nám to komplikuje normální život, tedy o Nikčině atopickém exemu.
Na závěr jsem si nechala největší a nejkrásnější cenu. Už jsem něvěřila, že v této loterii někdy uspěji. Ale jak pan Zíma říkal, kdo nehraje, nevyhraje! A tak jsem hrála a hrála a …a už dva a půl roku se z ní můžu radovat. Z mé maličké a milované Niky.
Napsal/a: Chromle
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (13 vyjádření)
MOC HEZKY NAPSANÉ !
:):)… vždycky mě potěší, když se dozvím, že někdo něco vyhrál… Je to takový důkaz, že je to možné… U nás v rodině má takové štěstí můj bratr.. asi dvakrát vyhrál třetí ve SPORTCE a jeho Blanka ho nechce pouště na žádnou výstavu zvířectva, protože vždycky něco přinese… a ještě tak přemýšlím (abych dodala víru ostatním, že je opravdu možné něco vyhrát:) – naši známí vyhráli auto v nějaké soutěži s bonbónama…
TAk tomuhle článku jsem taky dala plný počet, třeba ti přispěju k další výhře :-))). Moc se mi to líbilo. Já jsem typ, který hraje a hraje a nikdy nic nevyhraje :-))). Příklad, který mluví za vše: na plese, kde se bylo tolik cen v tombole, že opravdu vyhrál každý nějakou pěknou cenu (třeba talíř chlebíčků), jsem já vyhrála jeden nafukovací balonek. Na dalším plese, kde se tahaly ceny typu jízdní kolo a domácích kin, jsem já vyhrála celý, představte si CELÝ balíček papírových kapesníků!! To bylo doma radosti !!! :-))) Jinak s tou ledničkou to teda koukám a myslím, že jsi ji opravdu vyhrála zaslouženě, tvá odpověď na soutěžní otázku mě taky rozesmála.
Hančo, co by říkal. Culil se:-)) Taky se mu líbila:-)Dodatečně si to u mně vyžehlil tím, že mi ji ihned zapojil a starou přestěhoval ke tchyni, které shodou okolností stará lednička definitivně odešla. Takže byla spokojenost v celé rodině:-)))
Peťko, díky:-)
Milá Chromle.Moc pěkný článek!A dodatečná gratulace!
Tak já letos vyhrála hračky za křížovku v Překvapení. Když jsem na internetu zjistila cenu, tak mi vyšlo, že se mi zaplatilo roční předplatné. Největší radost měly samozřejmě děti, protože maminka by takovou blblost jako míče ciky-caky nikdy nekoupila. Jinak nějaký korunky by se taky hodily, ale jak píše Chromle, kdo nehraje nevyhraje, a já nebyla schopná si ještě vsadit.
Jinak, by mně Chromle zajímalo, co na tu lednici říkal manžel?
Ha, ha, ha! Když má miláček noční, taky jsem schopná vytuhnout u PC do dvou do rána. Jinak mě totiž honí do postele, abych ráno byla použitelná:-)
Hm, nahromaděná energie se musí někde vybít…
;oD
Co na to napsat:-))) Jasně, že mně hrozně potěší, když se náhodou zadaří, ale není to prvoplánované. 🙂
Zjistila jsem, že nejplodnější období, kdy trpím grafomaníí je shodné s nočními směnami mého manžela:-)))
…a nehoníš!? ;oP
jarmuschko – jasně že konkurenci znám:-))
Katie – děkuju. Jen doufám, že to nevyznělo, že honím bodíky:-)) To fakt ne:-)))
Chromle, moc hezký článek, dávám pět bodů, třeba si vítězství zopakuješ.
Jo jo, taky jsem hráčka.
Ale sazky, sportky mi nejsou nakloněny.
Zato v plesových loteriích vyhrajeme nějakou cenu skoro vždy (většinou právě ty „pochutiny“ – kávy, ovoce atp.)
Taky už jsem vyhrála dvakrát lístky na koncert a jeden singl (odpověď na otázku v rádiu Haná – Chromle, znáš!?), ale to už je dávno.
Poslední věcná cena bylo 5 balení utěrek proti zaprání prádla.
Tu soutěž o lednici si pamatuji. Ačkoliv si o sobě také myslím, že jsem tak trochu recesista se smyslem pro humor, neumístila jsem se vůbec. Ale to neva, protože lednici zatím nepotřebujem.
Mobile Sliding Menu