Jestliže na jedné straně existují ženy, které si neumějí představit, že by přivedly své dítě na svět bez přítomnosti otce, jsou i takové, které se naopak zmítají mezi dvěma pocity: chtějí u sebe mít někoho, aby je podpořil, ale chtějí zůstat i samy, aby zažily porod nenuceně…
Zatímco pro některé otce je přítomnost po boku ženy, která rodí, naprosto přirozená, v případě jiných je to povinnost, nátlak vyvíjený ze strany současné společnosti a nátlak okolí. Cítí se špatně a připadají si neobratní, dojatí příliš emotivně vyhraněnou situací, mají pocit, že jsou neužiteční a že své ženě neposkytnou velkou pomoc.
To všechno je třeba promyslet při rozhodování o přítomnosti otce u porodu.
V ovzduší vzájemného respektování může být přijato rozhodnutí, které bude vyhovovat jednomu i druhému. Každý bude předem vědět, co může od toho druhého čekat a kde jsou hranice. Je třeba, aby si maminka uvědomila, že přítomnost otce není bezvýznamným úkonem a že může vyvolat hluboké psychologické a citové reakce, které mohou působit na jejich budoucí sexuální vztahy. Svou přítomnost u porodu tedy musí otec beze zbytku schvalovat a přát si ji, stejně jako je na matce, aby rozhodla o způsobu výživy svého dítěte.
Aby otec dobře prožil tento okamžik, nesmí se v žádném okamžiku cítit jako rušivý a nechtěný svědek. Není tedy nutné žádat po něm něco, co nemůže poskytnout.
Je možné, aby nastávající mamince pomáhal jen při přípravě k porodu. V případě prvorodičky to může být i sedm hodin, které u ní stráví, aby jí dělal společnost, aby s ní mluvil a napomáhal tak tomu, aby se nebála. Při čekání na porodní asistentku, která přichází jen v určitých časových intervalech, aby zkontrolovala, jak příprava pokračuje, může muž své ženě pomoci, když bude sledovat kontrakce na monitoru. Ohlásí jí konec kontrakce, aby žena věděla, že fáze uvolnění se už blíží. Naopak se vyvaruje toho, aby jí oznamoval, že se blíží další kontrakce, protože by okamžitě refl exivně stáhla svaly, což je pravý opak uvolnění, které se tolik doporučuje. Jestliže navštěvoval kurzy přípravy na bezbolestný porod, může také své ženě pomoci dýchat v době, kdy se kontrakce dostaví.
Jakmile je otevírání u konce a žena už leží na porodním stole, nemusí otec cítit potřebu být přítomen poslední fázi porodu. Žena nemá trvat na tom, aby viděl, jak dítě přichází na svět. Vidět vlastní ženu trpět, vidět krev, to je něco jiného než sledovat záznam porodu. Tento pohled ho může zasáhnout hlouběji, než si dokážeme představit. A tak jakmile nastane chvíle vypuzení plodu, měl by mít možnost odejít. Jakmile se dítě dostane na svět, je možné pro otce dojít. Pokud chce ženě i nadále poskytovat podporu, a přesto nemá potřebu všechno vidět, zůstane v takovém případě u její hlavy a může s ní něžně hovořit. Může být užitečný tak, že jí v případě, že je požádán, přiloží kyslíkovou masku nebo jí pomůže s dechovými cvičeními. Otec tak naplňuje svůj úkol spočívající v podpoře matky, která k němu cítí důvěru.
Jedná se o ukázku z knihy Praktický průvodce pro těhotné (autorka: Marie-Claude Delahaye)
vydal Portál, 2006
vydal Portál, 2006
Napsal/a: Marie-Claude Delahaye
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)
Můj manžel byl u obouch porodů i když vypadal vpohodě tak se přiznal,že to bylo vzrušující,dojemný a nádherný zároven.Byla jsem moc ráda,že tam byl po celou tu dobu semnou a pomáhal mi při každým kroku a na sále i při tlačení mi byl velkou oporou jsem šťastná,že mohl obě holky vydět hned v první vteřině,že si je zvážil a skontriloval a nejkrásnější je že obě jsou jako miniatura tatínka a dodnes všem známím doporučuje „DĚTE K PORODU“.
Musim se přiznat, že já jsme svému manželovi řekla, že bez něj rodit nechci. Tak jsem se bála. Na začátku nechtěl a já ho přemlouvala, ale nakonec jsem řekla, že ho vlastě nutit nechci. To zabralo a začal obracet. Nakonec mi byl velkou oporou, sama bych to nezvládla. A řekl mi, že to bylo krásné, že je rád, že tam byl se mnou a první držel naši holčičku.
TAk já když jsem porodila, řekla jsem svému manželovi, že bez něj bych to tam snad nezvládla. Byl mi velikou oporou, pomáhal mi už jen tím, že tam byl. Ale nikdy bych ho k tomu nenutila. Při samotném porodu mi stál u hlavy a přikládal mi kyslíkovou masku. Sám mi potom řekl, že se toho trochu bál, ale že byl moc rád, že tam se mnou byl…a já jsem byla fakt šťastná, že jsem v tom nebyla sama….
Ahoj.U nás to bylo stejné rozhodnutí.Oba jsme chtěli aby byl otec u porodu.Kdyby to chtěl přítel jinak,tak byla připravená moje mamča.V porodnici dělala a věděla,že přítomnost někoho blízkého je pro budoucí maminku důležitá(mimochodem byli připraveni i jiní členové rodiny,vlastně by tam byli nejraději všichni,ale to už bylo i na mě moc).
Naštěstí šel jen tatínek.
Na samotnej porod bych raději zapoměla,ale za jeho přítomnost při něm děkuji.Věřím,že to pro něj nebylo jednoduché,osobně bych to asi nezvládla(díky bohu jsem jen rodila,hi..).Naštěstí o tom říká,že to byl ten nejsilnější a nakonec i nejkrásnější zážitek.
Ale rozhodně bych tatiky k přítomnosti u porodu nenutila.
Ahoj, přesně toto je názor můj a mého muže…díky za článek! měli jsme to tak i naplánované, společně absolvovali předporodní kurzy, ale situace byla nakonec jiná – naše Majda dlouho otálela, tak jsme tatínka poslali domů (byla jsem v porodnici asi 30 hodin před porodem), pak se kvůli omotanému pupečníku naopak spěchalo tolik, že jsem ho už zavolat nestihla…ale naše představy se s článkem plně shodují a druhé miminko, dá-li pánbůh, bychom rádi přivedli na svět takto..
Milá Petro, klobouk dolů, že tak brzy po porodu funguješ!:-) Asi je Magda moc hodná, to je dobře. Jinak se mi zdá, že jsem jeden velmi podobný úryvek četla před nějakou dobou na Rodině, kde byl sepsut zhora dolů(ale tam je to bohužel normální;-)).
Zdravím a dík, že na nás myslíš!
Mobile Sliding Menu