Minulý týden jsem našla ještě nevyvolaný film ze starého foťáku a nechala ho vyvolat. Netušila jsem, co a za jaké doby na něm je nafoceno. O 2 dny později jsem si vyzvedla fotky a když jsem si je nedočkavě prohlédla, bylo mi, jako bych se vrátila v čase…
„Takhle odpoledne???“, pořád tomu nemůžu uvěřit. Bylo mi vysvětleno, že světlo za okny v tomto případě znamená, že svítá. Probdělá noc??? A ta vlasatá bezďolíčková štíhlice má ještě náladu se laškovně povalovat po posteli s mašlí na ruce ???? Manžel se zapřísahá, že těsně před pořízením fotografie jsem na té posteli ještě tančila. Prý poměrně ladně, jen s občasnými vcelku roztomilými ztrátami rovnováhy. Ruka s fotkou mi klesla na kuchyňskou linku, o kterou jsem se opírala, mezi košík s třešněmi, připravené zavařovací sklenice a neuklizené špinavé nádobí. Tuhle konkrétní akci jsem si tedy ani s vypětím všech sil nedokázala vybavit (čemuž by odpovídal počet prázdných lahví na fotce), zato na mě z té fotky dýchla velmi silně ta doba. Najednou jsem ucítila závan letního vzduchu z otevřeného okna v té ložnici, ucítila jsem kouř z cigaret, na jazyku jakoby se mi rozlila chuť suchého Martini nebo Cabernetu Sauvignon, zřetelně jsem uslyšela , jak zpívá z CD skupina Rumpál 🙂 a věděla jsem, že až vylezu z té rozhrabané postele, uděláme si kafe, natáhnu si na sebe plavky a pojedeme se koupat , celý den se budeme povalovat a pospávat u vody, dáme si tam u stánku pivo a klobásu a nebudeme nic řešit. Maximálně tak, kam vyrazíme večer.
Najednou jakoby na mě těžce dolehl balvan mé mateřské dovolené. Oblečení věčně od něčeho pobryndané, vlasy poporodním vypadáváním značně prořídlé a bohužel už i šedivé, ďolíčky nejen na zadku a na stehnech, ale dokonce už i na lýtkách, o 10 kilo víc než na té protivné fotce, vytahané břicho, které nezatáhnu ani při nejúpornějším snažení, věčně nedospalá a protivná. Navíc pořád někoho komanduju, bývám často dost nervózní, no přiznejme si, že spíš vzteklá. Musím se trochu uvolnit. Musím s tím prostě něco udělat. Musím se aspoň trochu vrátit k té vysmáté holce z fotky. Začnu tím, že udělám něco pro sebe. Začnu zase cvičit jógu, budu jezdit aspoň jednou týdně na kole, zajdu ke kadeřnici, na kosmetiku a na pedikúru. Přestanu se tajně cpát kinder čokoládou a budu jíst pestrou, vyváženou stravu. A začnu hned zítra. Ráno vstanu o hodinu dřív než děti, vyprchuju se, zacvičím si pozdrav slunci a nějaké další cviky, k snídani si dám bílý jogurt s ovocem, pozitivně se naladím a budu celý den úžasně milá a optimistická, nebudu nic prožívat, prostě budu v pohodě.
Večer přemýšlím, na kolik hodin si mám nastavit budíka, abych to stihla před dětmi a pak se rozhodnu, že to zkusím na šestou. Ve 3 ráno mě vzbudí čtyřměsíční dceruška pláčem, takže kojíme. V 5.10 mě vzbudí manžel s dotazem, kde má tu zelenou mikinu. V 5.30 nade mnou stojí syn a volá: „Je ráno, je ráno, je ráno. Mami vstávej, je ráno. Slyšíš ? Slyšíš? Slyšíš?“
„Ale já mám ještě noc“, oblíbená replika z Boba a Bobka kupodivu nezabrala. „Dobře, vstáváme.“ Vedle už se na mě zpod peřiny stejně smějou dvě malá kulatá očka jakoby říkala: „To se ale máš, že nás máš, viď???“
Půjdu si dát tu sprchu. „Bééé“, ozve se z postýlky. Dobře, nejdřív přebalím a převléknu holčinku, pak si půjdu dát sprchu. „Bééééééééééééé !!! „ Dobře, ještě se nakojíme.
„Mami, já mám hlad !“ Dobře, udělám snídani a pustím k tomu pohádku a pak se půjdu osprchnout. Pořád se snažím být pozitivní a házím úsměvy na všechny strany. Řvaní, které se mezitím začalo opět ozývat z postýlky, se pokouším ignorovat.
Ucpaný odpad. Voda mi protekla sprcháčem ven, protože už se zase ucpal odpad mými věčně vypadávajícími vlasy. Rozhodla jsem se, že vytírání koupelny bylo v podstatě takovým malým pozdravem slunci a jdu si udělat kafe. Jednou rukou popíjím kafe, druhou rukou pohupuju lehátkem se řvoucím miminkem a snažím se pozitivně naladit. „Bílej jogurt s nakrájeným ovocem, to byl ale blbej nápad…“, proletí mi hlavou spíše negativně laděná myšlenka a sahám po plechu s rybízovým koláčem. Tady je konec konců taky ovoce a je to rychlejší. Třeba si někdy během dopoledne najdu čas na cvičení. Teď je ale potřeba dojít do obchodu. Každých 10 metrů musíme zastavovat, protože synek má s sebou kladívko a periodicky kontroluje a posléze spravuje kočárek lehkým poťukáváním na kolečka. Z kočárku se ozve řev hned ve dveřích obchodu. Jako vždycky, ani tentokrát nezklamala, evidentně nerada nakupuje, asi jako já. Snažím se projet co nejrychleji mezi regály a to už ječí i syn, protože nesnáší, když spěcháme, taky nesnáší, když miminko pláče a taky nesnáší, když si s ním při nakupování nepovídám, navíc chce zvážit ovoce, koupit zmrzlinku, bonbóny, čokoládičky, sušenky, kinder vajíčko, slané tyčinky a různá pitíčka. Jediná pozitivní (bohužel vzhledem ke kojení nerealizovatelná) myšlenka mě za celou dobu nakupování napadla jen když jsme profrčeli kolem regálu s alkoholem….. Platíme, já obětuju 10 Kč na autíčko u východu, cestou domů pofoukám jedno rozbité kolínko, doma svačina, kojení, uspávání, uvařit oběd, najíst, dát spát, uklidit po obědě. Vzhledem k tomu, že obě děti vyjímečně spí, jdu na to cvičení. Pustím si k tomu Red Hot Chilli Peppers a zalehnu na zem s odhodláním trochu posílit břišní svalstvo. Poloha vleže mě ale zcela přemohla. Cítím jasně pozitivní vlny. Slastně zavírám oči, poslouchám oblíbenou hudbu a nemůžu se přimět k jakémukoli kmitu. Rukou nahmatám overball a vrazím si ho pod hlavu. Paráda. Asi po 2 písničkách nakonec začnu skutečně předvádět něco jako kmitání, jenže si při tom všimnu, že koberec je přímo posetý drobky. Odcházím luxovat. Po luxování si zasloužím kafe, ale hned při prvním loku se nám to začne budit. Začíná to pronikavým „Béééééééé“ z kočárku a následuje volání : “ Mami, už můžu vstávat? Můžu? Můžu? Můžu? Ano? Ano? Ano?“ (já skutečně nevím, proč nám teď syn všechno opakuje třikrát….) Odpoledne jde v rychlém sledu, přijde manžel, shání se po jídle, já kojím, vyrábím svačinky, uklízím, venku si hraju na mašinky (spočívá v tom, že se neustále zapojuju za syna – mašinku a je se mnou smýkáno po zahrádce, jsem odkládána v různých depech, peskována za příliš rychlou či pomalou jízdu, nesprávné houkání, jízdu po špatné koleji atd…), vytrhávám plevel, lížu zmrzliny vyrobené z písku, zametám dvůr a opět kojím. S manželem se spíš míjíme, on něco vyrábí v garáži, seká trávu, venčí psa, řeže dřevo….. Potkáme se jen, když projíždím kolem coby mašinka a on je zrovna výpravčí nebo výhybkář. Večeře, koupání, ukládání do postele, pohádka, kojení, uklidit po večeři a aspoň chvíli žehlit. Pak zapadnu do křesla a tupě zírám před sebe.
Kouknu unaveně na manžela, který zapadl do druhého a uvědomuju si, že jsem chtěla na večer připravit nějaký dobrý pití, zapálit svíčku a udělat si příjemný pozitivní večer. Svěřuju se mu se svým balvanem, manžel se usměje a řekne: „Jó, čo bolo, bolo, teď jsme manželé a máme děti…“ Pak vytáhne z kapsy 2 kinder čokoládky, jednu mi hodí a druhou si rozbalí sám.
Ozve se zadunění, to jak se syn převaluje v posteli a hlavou praštil do stěny.
Z postýlky se ozve miminkovské zavrnění a spokojené vydechnutí.
Podíváme se na sebe s manželem a usmějeme se.
Šťastnější jsem nikdy nebyla.
Mám chuť mu dát pusu, ale to bych musela vstát z křesla…..
Jo, a od zítřka už skutečně žádné kinder čokoládky…., koupím si radši nějakou svou ! 🙂
Napsal/a: Tamina
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (36 vyjádření)
Krásný článek,Tami nikdy nemůžeš zklamat vždycky mi píchneš obrovskou pozitivní injekci mimochodem,jdu krást dětem čokoládu:?:-))))Tapinka
Je to moc krasný,moc děkuji:)
Tamino, to prostě nemá chybu, trefně jsi popsala stav nejen Vaší rodiny 🙂
Tami, nádherný… 🙂
Vici, tak tak 🙂 Musela to být hrozná nuda – a s každým přibývajícím dítětem je to pestřejší a pestřejší :)- a milejší :)))
Supéééér, supéééér, supéééér článeček ze života!!! Taminko, a to si ještě při tom shonu stihneme psát úžasné emaily ve francouzštině ;o)))
Náádherný článek :-))
Další perlička z tvého repertoáru, děkuji za připomenutí, jací jsme byli a kam jsme to „dotáhli“ :-))).
My s manželem dost často přemýšlíme co jsme dělali než jsme měli děti – Museli jsme se příííšerně nudit. 😀
Bezvadný článek:o)))Je to jako bych byla doma.Super
Další skvělý článek … ostatně jako vždycky. Mluvíš mi vážně z duše, tak nějak to vypadá i u nás, i když mi po porodech kila navíc nezůstala, celulitida se opravdu začala na jaře vážně projevovat a režim dne mám někdy jen o malinko klidnější tím, že druhý syn už se vymanil z kategorie mimi do kategorie batolete … o to ale máme pestřejší program. Během dne se kolikrát nestihnu ani pořádně najíst a zatímco manža by si večer v klidu vychutnal tu čokoládku, dělám si pořádné jídlo, abych tělu vrátila aspoň něco z vydané energie.
Tleskám !
Článek nemá chybu. Vtipně popsaná realita života. Jako bych četla o sobě. Prostě super článek!!
Taminko, supéééééér, jako vždy! :)))))))
Nezklameš – zasmála jsem se a opět jsem se ujistila, že je to všude ale úplně stejné…. což mě neskutečně potěšilo :)))- včetně té podrážděnosti, ďolíčků, požírání čokolády a usínání v křesle po „odpočinku na mateřské dovolené“ 🙂
Krááásnéééé, Tamino, bude se mi dnes dobře usínat 😉 Aspoň vím, že je nás takových „postižených změnou“ vzhledu, denního režimu, úpravy jídelníčku…víc 🙂
Popsala jsi to naprosto trefně…taky se děsím pohledu na starší fotky, kde mám o 10 kg, co o 10, o 12 kg míň a dávám si různá předsevzetí, jak se zítra konečně do toho pustím a začnu “ JINAK“….ale pokaždé se do toho něco zamotá…děti mám dvě, ale s větším věkovým rozdílem než ty, přesto mě stačí rozhodit od úmyslu poledního cvičení( kdy Anežka spí po “ o“ )to, že třeba synek přijde ze školy o hoďku dřív…:-))))
Krásné. Ta druhá část je velmi podobná našim dnům. Tu první jsem s manželem pořádně nezažila, až mě někdy mrzí, že jsme to nestihli.
Není co dodat, nádherné počtení. Tohle psal sám život a samozřejmě skvělá Taminy. Ještěže víme, že jsme na tom všechny stejně, nebo aspoň podobně.
Nádherné, fakt výborně napsané. Fajn….úplně jsem pookřála, že v tom nejsem sama. Báječné a prima – cesta do duše jedné maminky. Supppppeeeeerrrrr
Taminko…víš že jsem si při čtení říkala,že to musí… MUSÍ být článeček od Tebe..protože je to úžasně napsaná, sonda ze života úplně normální maminky:-))) Je to krásné a zábavné,je to báječné. Děkuju,moc jsi mě pobavila a zase utvrdila v tom,že to mateřství stojí za to i za ty dˇolíčky,kterých je čím dál víc. K
no to bylo táááák krásný a tááááák ze života:o)))
Tamino, výborný článek, díky.
Mobile Sliding Menu