Patlalačinky..

Považuji se za celkem dobrou kuchařku. Lety je mé kuchařské umění již prověřené. Jsem schopna uvařit jak pro dva lidi, tak klidně i pro dvacet. Cokoli…

Třebas i knedlíky, kuře s nádivkou, velikonočního králíka, už jsem pekla i jehně. Umím svíčkovou, koprovku, rajskou – tu fakt excelentní, a úplně nejvíc nejlepší bramborový salát na celém světě((-:.
Umím dobré polívky a úžasné buchty.

Po mých bramborácích se vždy jen zapráší. I ten zpropadenej „nomácí jodurtek“ jsem už zmákla. Na chleba se u nás stojí fronta. Kuře na leču, sekaná, „brgul“, čína.. To každý moc rád slyší, že to bude u nás dnes k obědu.

Občas se vracím k babičkovským receptům. Zkoušeli jsme „kocmatice“, „boží milosti“… S úspěchem. Milujeme „volupsije“ – já teda také, protože je mi moc sympatická jejich příprava: „uvaříme brambory ve slupce“.

Zvládnu dort, kachnu, na husu se chystám. Rohlíky, housky, bábovky… Vše většinou dopadá dobře.

Nerada vařím sladká jídla. Vždycky po nich dostanu chuť na maso. Ale ovocné knedlíky dělám fajne. Zemlbábu nedělám z přesvědčení – památka na školní jídelnu. Rýžový nákyp bych klidně zvládla, ale není, kdo by ho jedl.

NEJÍM palačinky, ale občas je dělám. Manža je miluje a přece jenom mám dvě děti, že jo…

Nejím palačinky a NIKDY si nevzpomenu, jak se vlastně dělají.

VŽDYCKY zapomenu, jak jsem je dělala naposledy. VŽDYCKY zapomenu, která ta pánev na ně byla ta pravá.
VŽDYCKY zapomenu, kam jsem dala ten zaručenej recept, co se pokaždé povede. (Mám po bytě asi třicet kopií, v inkriminované chvíli nenajdu ani jednu..)
VŽDYCKY se opařím olejem.
VŽDYCKY první palačinka končí v boxeří tlamě a kolikrát ani to boží hovádko to nežere…
VŽDY si vzpomenu, která ta pánev to byla, AŽ když se opařím olejem.

VĚTŠINOU mě palačinky doženou ke sprostotě.. („Já kráva“ je jen na rozjezd…)
VĚTŠINOU na mne při vaření něco spadne nebo mi něco upadne… (Dnes obojí..)
VĚTŠINOU se DOBROVOLNĚ a SAMA nabídnu, že palačinky udělám…

OBVYKLE je to v neděli…
OBVYKLE je ta neděle deštivá, příjemně „válecí“, není do čeho píchnout, mlsná huba se kroutí a na nic jiného – sladkého, „co by mi jedli“, doma nejsou suroviny…
OBVYKLE mi nějaká surovina přeci jen chybí…
OBVYKLE si vzpomenu, která to byla, až když už je dopatlalačinkováno, sežráno a nádobí umyté.

PALAČINKY mi začnou samy skákat na pánvi, tak jak mají, až když zbývají dva kusy do konce.
PALAČINKY připomínají palačinky, až když zbývají dva kusy do konce.
MOJE palačinky nemusíte překládat- ony už přeložené jsou – „na fest“.

Přes to přeze všechno, jsou moje patlalačinky jedlé, chtěné, ba vyžadované. Dělám je jen párkrát do roka a u toho asi zůstaneme. Jedno totiž vím. Patlalačinky se nikdy nenaučím.((-: