Zcela bezděčně jsem vyslechla rozhovor dvou učitelek. Bavily se o tom, jak jsou z dětí „hrozně unavené a strašlivě vyčerpané“ a jak moc se těší na prázdniny. Ten den odpoledne přišel syn ze školy a první věta, kterou pronesl po příchodu domů, byla: „Já už bych chtěl prázdniny!“
Tak se hlásím do řad těch, co chtějí prázdniny! Já také chci prázdniny! Jsem unavená z učitelek a z učitelů a zrovna tak jsem unavená z domácích úkolů, písemek, testů, suplování a nečekaných změn v rozvrhu a v neposlední řadě jsem úplně vyšťavená z hudlání svého syna. Je konec května a já se cítím jako vymačkaný citronek. Prázdniny chci já! Ne proto, že bych byla přímým účastníkem a chodila do školy, ale jsem maminka a syn je v prvním ročníku na gymnáziu. A upřímně řečeno – za celý školní rok už mám taky dost!A čeho mám dost?
Otázek a vysvětlování.
Obhajování (učitelů).
Konejšení (syna).
Ústupků (všemi směry).
Diplomacie (manžel).
A teď to zkusím vzít po pořádku. Zjistila jsem, že existuje dlouhá řada otázek, na které se mi velmi špatně odpovídá a ne právě snadno se některé věci vysvětlují. Syn je v prvním ročníku a z toho samo o sobě plyne, že škola pro něj byla neznámým prostředím, učitelé velkou neznámou a v podstatě „otazníkem“ a děti ve třídě „cizinci“. Tuším, že každé dítě potřebuje čas. Čas na to, aby mohlo vstřebat změnu, zvyknout si na nové prostředí, poznat nové lidi, seznámit se s dětmi. A v neposlední řadě – rozdíl mezi základní a střední školou je nepřehlédnutelný v mnoha ohledech a s tím je taky potřeba se popasovat. A to všechno chce čas… a získání zkušeností…
A že ty nabyté zkušenosti někdy pěkně bolí?
Ó, ano… bolí… a někdy víc mě než jeho…
Příklad: syn přišel po nemoci do školy a byl ve třídě první den, když ho učitelka na biologii vyvolala na zkoušení, omluvil se, že byl nemocný a 14 dnů chyběl, a ona mu na to řekla: „Ale to mě nezajímá!“ Vyzkoušela ho. Dostal za pět. Jak taky jinak, že?
A proč se nad tím pozastavuji já? Protože já byla ten, kdo se potom ocitl v křížové palbě. Neustále se ozývalo: „Mami, mami, mami….“
„A proč mě vytáhla první den po nemoci?“
„A proč, když byla nemocná Veronika, mohla si jít sednout a zkoušená nebyla?“
„Mami, a myslíš si, že mě ta učitelka nesnáší?“
To jsou otázky!
Nevím, jestli někoho z učitelů napadne, co my, rodiče, musíme doma absolvovat.
Jiný příklad: psali test /písemku a další hodinu jim to učitelka rozdala oznámkované, což je samozřejmě úplně běžné, normální a stejné ve všech školách, co už mi tak běžné nepřipadá, je fakt, že za stejný počet správných odpovědí dává různé známky. Prostě jedno dítko dostane za sedm správných odpovědí (z celkových deseti) trojku a jiné dítko dostane za sedm správných odpovědí čtyřku. Nerozumím tomu.
A jak to potom mám vysvětlovat synovi? On se totiž ptá mě!
Opravdu mi docházejí slova…
Ještě jiný příklad: Netuším, zda to děti udělaly schválně, nebo zda šlo o skutečné nedorozumění, nicméně – nastala situace, že ze 30 dětí ve třídě jich 27 nepřineslo domácí úkol. Můj syn mi tvrdil, že to nebylo zadáno (ten úkol) a já se asi těžko dozvím, jak to bylo.
A řešení – všech 27 dětí dostalo pětku. A to jsem si – já bláhová – donedávna myslela, že známka má vyjadřovat úroveň znalostí studenta (či žáka).
Poslední příklad: Kluci ve třídě zlobili, tak jako to kluci dělávají a zřejmě se jim podařilo vyvést paní učitelku pěkně z míry, protože si pak celá třída vyslechla, jak jsou nemožní, že jsou k ničemu, že takhle hloupou třídu ještě neučila, že jsou nejhorší prima, co kdy učila a že jsou neuvěřitelně líní a tak dále a tak dále. A to mluvím o dětech, které nastoupily na gympl se samými jedničkami (max. dvojkami). To nevím, co by říkala dětem, které mají skutečné problémy s učením.
A syn se pak ptá mě: „Mami, myslíš, že jsme nejhloupější třída?“
Co se k tomu dá říct rozumného?
Takže – když to podtrhnu a sečtu – obrazně řečeno – vystřílela jsem všechen prach.
I já si chci odpočinout od vět jako je např. „paní učitelka to tak určitě nemyslela“. Ani mě nebaví dokola synovi vysvětlovat, že třeba má paní učitelka nějaké starosti nebo problémy a že to nemyslí tak zle, jak to vyzní nebo jak on to chápe.
Stejně tak mě nebaví soustavné obhajování mého vlastního názoru, že „jedničky nejsou priorita“. Nejsou. Prostě nejsou. Pro mě to prostě priorita není. Nic to nevypovídá. O ničem ty jedničky nevypovídají – jaký je to člověk, jak se chová k lidem, jaké má znalosti, co všechno umí a zná, jaké má srdíčko. Známky neodpovídají skutečnosti (ani v těch školních předmětech). Alespoň podle mých zkušeností „ne“.
A pak si také samozřejmě chci odpočinout od takových těch prachobyčejných maminkovských vět jako jsou:
Máš klíče? Máš mobil? Máš stravenky na obědy? Vzal sis svačinu? Stíháš trénink? A co bunda? Kde máš ploutve na plavání? Máš průkazku? Co domácí úkoly? Máš všechno?
Prostě a stručně – prázdniny chci já! 🙂
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (54 vyjádření)
Virenko, u nás to problém teda není. Ale to je jedno.
Padmé, úplně ti takovou maminku i učitelku ze školy závidím. Já takovou neměla a možná i to je pro mě hnací motor, proč taková nebýt, ty křivdy si nesu celý život a nejednou si na ně vzpomenu. Uč. mě neměla hodně ráda bohužel z osobních důvodů a dost mě to poznamenalo. Toto by se stávat nemělo, dítě je pro mě jednotka, která je posuzovaná jako samostatný jedinec. Bez ohledu na vnější skutečnosti.
Docela mě dostáváte tím známkováním za stejný počet chyb jiná známka – to bych teda v životě neudělala, to by mi ty děti daly dobře sežrat 🙂 Na spravedlnost ony jsou velmi háklivé (samozřejmě právem, všem se měří stejným metrem).
Padmé, myslím, že tím se vše vysvětluje. Jestli byla tvoje maminka taková učitelka, je těžké se ubránit tvým pocitům.
Já u staršího zažívám taky určité rozčarování z některých konkrétních věcí (globálně ale ne – je pro mě důležité, že on je ve škole spokojený co se nálady v kolektivu nebo tlaku na výkon týká, a to on je) a uvědomuju si, že to asi lepší nebude, protože když jsme narazili na TAKOVOU startovací učitelku, už se jí ve srovnání s ní málokdo může vyrovnat.
Bami, to já vím, že učitelé chodí část „velkých“ prázdnin do práce, ale to víš, já mám těch vyžebraných 14 dní v létě a potom max. týden ve zbytku roku, víc prostě není kdy vybrat. Jeden den je povinně Silvestr a zbytek když se povede domluvou ve dnech, kdy mají děti prázdniny podzimní a další. Takže o dovolené mimo prázdniny nemůže být řeč a o nějakém jinak využitelném volnu taky ne, protože je to všechno vázané na školu, aby nebyli sami doma. Za nás fungovaly družiny, teď většinou ne, protože rodiče nemají v dostatečném zájem… Proto si nemůžu pomoct, to léto závidím (kvůli dětem) a jsem ráda, že letos mě to nemusí trápit a příští rok doufám taky ještě ne 😉
Moc Vám všem děkuji za reakce, s chutí a zájmem jsem si přečetla celou diskuzi a jsem ráda, že se tu „hovoří“ na dané téma.
Asi bych měla vyjádřit – nebo spíš – je na čase – abych přiznala barvu – tedy – řekla „vše“. Pocházím z učitelské rodiny. A moje maminka byla tou učitelkou, na kterou děti vzpomínají celý život. Byla vzorem pro mnohé jiné (ať už lidi nebo učitelky) a byla učitelkou srdcem. Děti ve třídě považovala „za své“. Byly to její děti. Milovala všechny bez rozdílu. A byla spravedlivá. Děti to vycítily a poznaly a tíhly k ní celý život. Vdané holky k nám chodily domů, pochlubit se miminkem, kluci k nám chodili pochlubit se tím, že jsou na vysoké. A já to brala jako „normál“. Připadalo mi to „normální“. Teď už vím, že byla vyjímečná….moje maminka byla vyjímečná v mnoha ohledech… a já… díky ní… mám laťku velmi vysoko…. Chci říct, že si cením každého jednoho učitele/učitelky, který svou práci má rád, dělá ji rád a je pro něj posláním. Takový učitel/učitelka se „zapíše“ dítěti do duše na celý život.
Já to štěstí měla, taková „paní učitelka“ mě vychovala. A pak jsem měla to štěstí, že takoví učitelé mě provázeli celým vzdělávacím systémem… až na pár vyjímek…
Syn se s tím určitě popasuje. Druhý rok bude zcela jistě méně náročný. A nejsou všichni učitelé/učitelky stejní. Na každý předmět má někoho jiného a já, ve svém článku, psala o těch, kde se to příliš nevyvedlo. Ti, co za to stojí, na té škole také jsou a ti to „vyvažují“. Zaplať Pán Bůh za ně.
možná budu za exota,ale kromě rodinné dovolené se na prázdniny netěším 🙂 je nutné pokrýt hlídání,svačinky mi až tak nevadí,ale vyplnit nějak smysluplně čas ratolestí mi při zaměstnání tak trochu dělá problém.nechat samotné doma nebo s dohledem,vařit obědy atd..o volných chvílích vymýšlet program,aby děti z prázdnin něco měly a zírověň nezvlčily 😀 je to myšleno lehce ironicky,tak čtěte prosím s nadhledem 😀
Ale na druhou stranu učitelky chápu,já bych byla vyhořelá už v pololetí a odpočinek mají zasloužený.
vierenko tak to budou nádherné prázdniny. už se to krátí 😀 jinak ano je fajn že o prázdninách je člověk doma, ale nejsem třeba celé, během roku nemám absolutně možnost, i ve smlouvě mám že k lékaři po pracovní době…takže volno na hory, nebo jiné aktivity ani náhodou…ale já jsem spokojená nevadí mi to…
jen bych nerada aby si někdo zase myslel jak se učitelky o prázdninách flákáj 😀 do práce také chodím, a připravuju věci na další rok….a také byly i prázdniny kdy jsem o své dovolené dovolené natírala s manželem židličky, tapetovala, dělala výzdobu, nebo natírala dopravní hřiště…a myslím že nejsem jediná kdo takto funguje 😀
Pavlinkav, koncem září bys mohla jet tak maximálně jako máma neškolních dětí… U nás je tak těžké získat výjimku ředitele na odjezd, že bych to vůbec nepodstupovala. Navíc potom není kam s dětmi o prázdninách, takže tak jak tak musíš dovolenou čerpat v létě. Akorát já mám taky max. 14 dní… učitelkám tohle závidím (ne že bych nepřála), že mohou většinu prázdnin svých dětí pokrýt…
já bych klasické dom. vyučování taky nechtěla, ale právě ten unschooling mě láká hodně. Ne už tak Marušku 😛 😛
Lien, druhý stupeň dom. školy povolený je, známá má už 14-ti letého v domškole, je to ale hodně náročné a říká, že kdyby neměli tak špatné podmínky pro pravidelnou návštěvu školy, nedělali by to – matika fyzika chemie už je přece jen dost těžká.
Já mám tady u nás kamarádku, která měla domškolu pro staršího, u mladšího pak jen první rok a u třetího už ji neplánuje. Kdybych měla dát dítě raději do kolektivu učitelce nebo jí k jejímu druhému dítěti, dala bych ho do školy, protože způsob, jakým se doma učili, mi přišel chaotický a třeba psaní doháněli cca 3 týdny před předzkoušením, kluk byl celkem ve stresu a přišlo mi to protismyslné. Nemám jinak nic proti domškole, jen bych to sama nedala a na druhé mám jaksi nároky podobné jako na sebe, což by naše přátelské vztahy pravděpodobně narušilo…
Já se na prázdniny těším moc – budeme mít miminko 😀 :D, nemůžu se dočkat. Kluci oba konstatovali, že se prázdniny blíží, ale ve skutečnosti se jim bude po škole stýskat. Oba měli (prvňák letos zdědil po starším) skvělou učitelku, která je už určitě taky unavená, ale děti o tom sotvaco vědí. Musím říct, že nikdy žádný z nich nepřišel s tím, že by něco nebylo spravedlivé nebo že by nějak hanobila jejich výkon nebo povahu… Oba mají i kvítkovské vlastnosti, nejsou to vzorňáci, na které není co najít.
Druhý má letos jinou učitelku, to už taková idylka není. Je určitě taky unavená, kdo by na začátku června a před konferencí nebyl. Chodí ze školy víc znuděný než v minulých letech, ale ono to ve 4.třídě už tak je – děti se víc rozdělují, některé nestačí, tempo se přizpůsobuje. V naší třídě více pomalejším, takže náš mele naprázdno a je to na něm vidět i cítit, i když chodí do školy rád.
Ale za sebe na rovinu říkám, domácí školu bych nedala. Ne že bych nestačila na látku. Ne že bych čtvrťákovi nemusela půlku věcí vysvětlit stejně po svém, aby to vůbec pochopil. Ale stoprocentně bych trpěla šílenou ponorkou a dál, moje nároky na mé děti by asi byly úplně jiné, než zažívají v kolektivu. Přibylo by třecích ploch. Navíc přimět dítě pracovat tak, aby přezkoušení ve škole (nutnost u domácí školy) dobře dopadlo, to si taky nejsem jistá, jak bychom dokázali. A k tomu všemu absence širokého kolektivu dětí ve velké části dne – školní věk je už takový, že dítě svou sociální skupinu potřebuje, pokud opravdu není v tomto zvláštní. Takže pro mě škola ano, únavu mám za přirozenou, nějaké ty lidské výpadky učitelek pokládám za realitu života. Nic tak šíleného nezažíváme, přechod na gympl ještě neprožíváme. A že je to hodně náročná věc, takže Padmé, snad se už oba (se synkem) dočkáte potom si užijete krásnou letní dovolenou, druhý rok bude určitě schůdnější pro všechny zúčastněné – kéž by i pro paní učitelku.
A jen poznámku, když mi kluk říká, že dostal horší známku než jiní za stejný počet chyb, sice se mě neptá proč, ale říká, že je to nespravedlivé. Tuším, proč to tak je (řekl učitelce, že chce na gympl a ona to velmi nepodporuje, tak ho asi nárokuje víc než jiné), ale neříkám mu to jako odpověď. Říkám mu, že se má paní učitelky zeptat, když cítí nějaký rozdíl nebo otázku, nejlíp hned. Že mu odpoví a vysvětlí mu to. Uvidíme, kdy se odváží…
bami ve světě to funguje, tady je to v plenkách, ale už jsou rodiny, které takto své děti vedou, zatím ale jak píšu teprve pár tříd (tedy aspoň neznám nikoho na druhém stupni). On asi ten druhý stupeň tady není povolený ani jako klasické domácí vyučování, myslím.
Já ještě musím napsat, že my máme učitelku naprosto úžasnou! Je ještě mladá, má k dětem skvělý vztah, věnuje se svému povolání s nadšením a je to hodně znát. Dětem naslouchá a působí jako jedna z nich. :-)Učí je říkat svůj názor, na každý podnět hledá řešení a komunikuje s nima.
Vůbec si myslím, že mladí učitelé, vycházející nyní z fakulty, už učí jiným způsobem, než starší generace.
Např. já si pořád myslím, jak moje prvňačka píše jako kocour, občas i škrtá a přitom dostává jen jedničky a učitelka jim v pohodě škrtance povoluje, pokud je to škrtnuto určitým způsobem. Vůbec to neřeší, což jsem byla mile překvapená, po zkušenostech u starší dcery.
Takže já musím říct, že to, co pro děti dělá jejich učitelka, to asi není úplně všude a jsem za to moc ráda.
I tak se ale na prázdniny těším. 🙂
Bami, to je boj s větrnými mlýny. Nemá cenu se obhajovat. Kdo nezkusil, co je to učit, nejlépe třídu fotbalistů, nepochopí… A věř, že by někteří utekli dřív než za týden… Ale to fakt nemá cenu probírat. Každé povolání má své, my si taky dovolenou nevyberem jindy, než o prázdninách, taky bych raději jela k moři koncem září…
Unavení budou v červnu všichni, od dětí, přes rodiče až po učitele i nepedagogické pracovníky.
Je mi líto, že pořád jsou v našem oboru takoví lidé, o jakých se tu v článku i v komentářích píše. Moc mě to mrzí, protože díky takovým musíme své povolání neustále obhajovat, ne-li se stydět říct, že jsem učitelka. Jsem. Dělám to ráda. Děti mám ráda. Ale je moc věcí, které mě od toho odrazují. Bohužel.
lien tohle neznám a nesetkala jsem se přiznávám, to je vize myšlenka, nebo to už někde funguje, protože já tuším že i to domácí učení v současné době vychází z toho že musí zvládnout to co ve škole, jen se učí doma……já bych si na domácí učení si netroufla přece jen nemám takový přehled a druhej stupeň bych asi trpela chemie, fyzika 😀
jinak to že ve škole je toho hodně, věci které nejsou potřeba až tak s tím souhlasím…mě třeba osobně vadí to že s přidáním devítky se to nezlepšilo, děti jedou jak draci nestíhají nic zažít a devítka je opakovačka…spíš jsem si říkala že se to jakoby roztáhne a bude na vše více času….když to tak nějak vezmu tak klukovi ta devítka nic moc nedala
bami nemyslím, to že je někdo unavený, myslím to nespravedlivé známkování, kecy o hlouposti, lenosti apod., prostě jako za komančů, ježečku, nemyslím, že máš smůlu na učitelky, čím dál víc začínám zjištovat, že moje představa, jak se to od našich dob změnilo je mylná, že je pořád vše při starém.
unschooling není domácí škola, unschooling je odškolňování. Považuje vzdělávací systém fungující např. zde za zcela chybný a učení spíše zabraňující a vychází z přirozených potřeb se vzdělávat, tedy dítě se učí to, co ho baví ve chvíli, kdy ho to baví. Sice to znamená, že nemusí zapadat do školních osnov (např. se naučí číst až ve „druhé“ třídě), ale zase v něčem je napřed. A hlavně má šanci si zvolit co ho baví a být v tom dobrý, ne umět všechno, ve skutečnosti však nic.
Samozřejmě je doma a „učí“ ho rodiče.
Lien, jak myslíš „ještě horší reakce“? A co je unschooling?
Já jen popsala, jak to bylo za mě ve škole, ale to už je taky pár let zpátky, to bylo ještě ovlivněno KSČ 🙂
A těch dnešních pár učitelek, co znám, tak to je, bohužel, smutný případ. O to více si vážím, pokud poznám, že některá učitelka má svou práci ráda a dětem se věnuje. *
lien tak co si pod názvem představit, to je to vzdělávání doma?já to pod tím názvem neznám…..proč ti přijde štatné, že jsou maminy i učitelky unavené to je přece snad i pochopitelné je to náročná práce a i pro maminy to je těžké…já jen když si vezmu že mám doma dva školáky a každý potřebuje speciální přípravu do školy tak je to náročné….není podle mě špatné přiznat, že je člověk unavenej a těší se na prázdniny i odpočinutí….
a já se nestydím za to že i jako učitelka se na ně těším(prázdniny), a napíšu že i děti jsou rozjeté….to je fakt, a myslím že ti to potvrdí každá učitelka….nevím čím to je asi jsou také unavené, sluníčko, hezké počasí atd dělá divy….ale určitě to neznamená že bych méně s dětmi pracovala nebo se jim věnovala, jen je náročnější je udržet při pozornosti, zaujmout, vymyslet pro ně něco zajímavého…..
sama by jsi ten rozdíl viděla když přijdeš třeba jen na zahradu mezi děti v říjnu a pak v květnu….
možná až zaplujete také do učení, úkolů, kroužků, ty do práce ke které stále bude domácnost a péče o holky tak se na to budeš koukat trochu jinak….
Ach jo, to je článek a ještě horší reakce. Asi začnu opravdu uvažovat o unschoolingu. Jen mi chybí takové dítko, které do škol(k)y nechce.
Padmé, dneska jsem měla docela fofr den, ale jen jsem si na chvilku sedla k VD, přečetla si tvůj článek, hned je mi lépe. 🙂
Napsala jsi to moc hezky! Díky za to! Hned vidím, že nejsem sama! Mám úplně stejné pocity.
Jsem vysátá jak z vysavače právě tou organizací času, přesuny na tréninky, úkoly. A to mám přitom děti, s kterýma se nemusím účit! Vůbec nevím, jak bych to zvládala mít dítko, kterému je potřeba se v tomto ohledu více věnovat.
Moje prvňačka si úkoly píše sama a má je za 5 minut, řeklo by se, pohoda. Ano, ale přesně jak píšeš, to vysvětlování, otázky, řešení neřešitelného ……
A víš, co je na tom nejhorší? Že já se sice taky těším na prázdniny, ovšem moje dovolená bude mít pouze 14 dní, na rozdíl od oné učitelky, která si ty prázdniny nejspíš užije celé. 🙂
A i když se těším na 2 měsíce bez školy, budu zase řešit opačné problémy. A to, kam s dítkem? Co bude 2 měsíce dělat? Fajn, 14 dní s náma na dovolené, pak nějaké soustředění a zbytek babička. Ještěže ji máme, jinak vážně nevím.
Takže se připojuji, na prázdniny se taky těším! 🙂
A momentálně asi nejvíc na to, že nebudu ráno vstávat o půl hodiny dřív a připravovat svačinky, aby mi pak hezky dceruška do očí řekla, že by si přála lepší svačinu! A na moji otázku, co to je, lepší svačina mi odpověděla, že sušenka, čokoláda……jako nosí kamarádky. Takže čověk se snaží, vytváří chutné a zdravé svačinky, vydlabává dokonce pecičky z hroznového vína a dělá daší různé kraviny, jen aby to jeho dítko mělo skvělou svačinku a pak buch! Kamarádky nosí sušenky. 🙂
tak a já jdu obhajovat učitelky 😀 😀 😀 nechci obhajovat přístup k práci nebo to jestli vše dělájí správně nebo né, …upřímně v květnu se cítím tak jak jsi vyslechla učitelky unavená a těším se na prázdniny…nikdo nebo většinou málo lidí si umí představit to co to je mít ve třídě 25 dětí které z kraje roku pláčou, do toho sjou různé besídky akce s rodiči, výlety focení mimo běžné činnosti co se ve školkách má dít….upřímně nevím čím to je ale i děti jsou ke konci roku jak z kozích vajec, jak kdyby už i ony cítily prázdniny, ale je to tak každý rok v tomto pravidlem…..
a to už vůbec nemluvím o tom co to je mít ve třídě partu pubertáků nebo i mladších žáčků, všichni doma máme jedno dvě děti a máme toho někdy plné zuby a ted ona jich tam má moc má je učit a za všechno co si budem povídat v očích rodičů může ona….
Padmé, já se teď taky ocitla ve škole. Opravdu se nic, absolutně nic nezměnilo od doby, kdy jsem do školy chodila já. Je jedno, jestli základní, nebo střední.
Dýchlo to na mě také tou jakousi nespravedlností, škatulkováním dle rodu atd. Vysvětlím. Mí bráchové nebyli zrovna Einsteini, mě naopak učení docela šlo, jenže u nás to bylo tak, že se vyvolávali jen ti lepší žáci, jedničkáři. Navíc, já byla zaškatulkovaná, že jsem z rodiny blbů (zřejmě), takže jsem dostávala trojku za úplně stejné chyby, jako spolužačka, která dostala dvojku. Takových vzpomínek mám mnoho. Prostě na celou základku vzpomínám jako na nespravedlivou a mi ubližující. Ale po letech, kdy jsem se potkala s třídní učitelkou ze ZŠ, tak byla zděšena, že já mám vysokou školu a brácha maturitu. Říkala mi, jak je to možné, že teda dnes (myslela zřejmě po revoluci) už udělá každý a ne jen vyvolení státnice. Vrátila jsem jí to a na to už neměla odpověď. Řekla jsem, že třeba na základce měla trochu jiný a zřejmě zkreslený pohled na mě a mé známkování. Opravdu mi na tohle neodpověděla. A já to beru, jako fakt, že si možná, sand uvědomila, jaká byla učitelka ona 🙂
Znám pár učitelek, musím přiznat, že přístup k práci, hodnocení platové a zodpovědnosti je zvláštní. Odpřednáším si co musím, napíšu testy, vyzkouším je a je na nich, jestli se učí nebo ne, mě to vlastně nezajímá. Trestat a vychovávat nesmím, je to pravomoc rodičů. Ale už se těším na prázdniny, až si od nich odpočnu!
Pro mě, je tahle zkušenost děsivá. Kde jsou doby, kdy jsem od učitele dostala záhlavec, facana a byla jsem ráda, že to neřekne doma, protože bych dostala další, že nemám úctu a dělám neplechu?
Věřím, milá Padmé, že když jsem rozšířila obzor o další učitelku, tak ty jsi ta vyjímka, která je poctivá a má přirozený respekt a úctu svých žáčků 🙂 *
Mobile Sliding Menu