Zcela bezděčně jsem vyslechla rozhovor dvou učitelek. Bavily se o tom, jak jsou z dětí „hrozně unavené a strašlivě vyčerpané“ a jak moc se těší na prázdniny. Ten den odpoledne přišel syn ze školy a první věta, kterou pronesl po příchodu domů, byla: „Já už bych chtěl prázdniny!“
Tak se hlásím do řad těch, co chtějí prázdniny! Já také chci prázdniny! Jsem unavená z učitelek a z učitelů a zrovna tak jsem unavená z domácích úkolů, písemek, testů, suplování a nečekaných změn v rozvrhu a v neposlední řadě jsem úplně vyšťavená z hudlání svého syna. Je konec května a já se cítím jako vymačkaný citronek. Prázdniny chci já! Ne proto, že bych byla přímým účastníkem a chodila do školy, ale jsem maminka a syn je v prvním ročníku na gymnáziu. A upřímně řečeno – za celý školní rok už mám taky dost!A čeho mám dost?
Otázek a vysvětlování.
Obhajování (učitelů).
Konejšení (syna).
Ústupků (všemi směry).
Diplomacie (manžel).
A teď to zkusím vzít po pořádku. Zjistila jsem, že existuje dlouhá řada otázek, na které se mi velmi špatně odpovídá a ne právě snadno se některé věci vysvětlují. Syn je v prvním ročníku a z toho samo o sobě plyne, že škola pro něj byla neznámým prostředím, učitelé velkou neznámou a v podstatě „otazníkem“ a děti ve třídě „cizinci“. Tuším, že každé dítě potřebuje čas. Čas na to, aby mohlo vstřebat změnu, zvyknout si na nové prostředí, poznat nové lidi, seznámit se s dětmi. A v neposlední řadě – rozdíl mezi základní a střední školou je nepřehlédnutelný v mnoha ohledech a s tím je taky potřeba se popasovat. A to všechno chce čas… a získání zkušeností…
A že ty nabyté zkušenosti někdy pěkně bolí?
Ó, ano… bolí… a někdy víc mě než jeho…
Příklad: syn přišel po nemoci do školy a byl ve třídě první den, když ho učitelka na biologii vyvolala na zkoušení, omluvil se, že byl nemocný a 14 dnů chyběl, a ona mu na to řekla: „Ale to mě nezajímá!“ Vyzkoušela ho. Dostal za pět. Jak taky jinak, že?
A proč se nad tím pozastavuji já? Protože já byla ten, kdo se potom ocitl v křížové palbě. Neustále se ozývalo: „Mami, mami, mami….“
„A proč mě vytáhla první den po nemoci?“
„A proč, když byla nemocná Veronika, mohla si jít sednout a zkoušená nebyla?“
„Mami, a myslíš si, že mě ta učitelka nesnáší?“
To jsou otázky!
Nevím, jestli někoho z učitelů napadne, co my, rodiče, musíme doma absolvovat.
Jiný příklad: psali test /písemku a další hodinu jim to učitelka rozdala oznámkované, což je samozřejmě úplně běžné, normální a stejné ve všech školách, co už mi tak běžné nepřipadá, je fakt, že za stejný počet správných odpovědí dává různé známky. Prostě jedno dítko dostane za sedm správných odpovědí (z celkových deseti) trojku a jiné dítko dostane za sedm správných odpovědí čtyřku. Nerozumím tomu.
A jak to potom mám vysvětlovat synovi? On se totiž ptá mě!
Opravdu mi docházejí slova…
Ještě jiný příklad: Netuším, zda to děti udělaly schválně, nebo zda šlo o skutečné nedorozumění, nicméně – nastala situace, že ze 30 dětí ve třídě jich 27 nepřineslo domácí úkol. Můj syn mi tvrdil, že to nebylo zadáno (ten úkol) a já se asi těžko dozvím, jak to bylo.
A řešení – všech 27 dětí dostalo pětku. A to jsem si – já bláhová – donedávna myslela, že známka má vyjadřovat úroveň znalostí studenta (či žáka).
Poslední příklad: Kluci ve třídě zlobili, tak jako to kluci dělávají a zřejmě se jim podařilo vyvést paní učitelku pěkně z míry, protože si pak celá třída vyslechla, jak jsou nemožní, že jsou k ničemu, že takhle hloupou třídu ještě neučila, že jsou nejhorší prima, co kdy učila a že jsou neuvěřitelně líní a tak dále a tak dále. A to mluvím o dětech, které nastoupily na gympl se samými jedničkami (max. dvojkami). To nevím, co by říkala dětem, které mají skutečné problémy s učením.
A syn se pak ptá mě: „Mami, myslíš, že jsme nejhloupější třída?“
Co se k tomu dá říct rozumného?
Takže – když to podtrhnu a sečtu – obrazně řečeno – vystřílela jsem všechen prach.
I já si chci odpočinout od vět jako je např. „paní učitelka to tak určitě nemyslela“. Ani mě nebaví dokola synovi vysvětlovat, že třeba má paní učitelka nějaké starosti nebo problémy a že to nemyslí tak zle, jak to vyzní nebo jak on to chápe.
Stejně tak mě nebaví soustavné obhajování mého vlastního názoru, že „jedničky nejsou priorita“. Nejsou. Prostě nejsou. Pro mě to prostě priorita není. Nic to nevypovídá. O ničem ty jedničky nevypovídají – jaký je to člověk, jak se chová k lidem, jaké má znalosti, co všechno umí a zná, jaké má srdíčko. Známky neodpovídají skutečnosti (ani v těch školních předmětech). Alespoň podle mých zkušeností „ne“.
A pak si také samozřejmě chci odpočinout od takových těch prachobyčejných maminkovských vět jako jsou:
Máš klíče? Máš mobil? Máš stravenky na obědy? Vzal sis svačinu? Stíháš trénink? A co bunda? Kde máš ploutve na plavání? Máš průkazku? Co domácí úkoly? Máš všechno?
Prostě a stručně – prázdniny chci já! 🙂
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (54 vyjádření)
Proč myslím co?
Že se nám hledá těžko místo na slunci?
Asi proto, že celý život stále hledám, neznám moc lidí, kteří jsou spokojení tak, jak jsou.
Lien, proč myslíš?
Virenko, taky nevím (i když popravdě – nepátrala jsem). Ale tipuji, že by třeba nějaké Holandsko, apod. by už nějakou odrostlou generaci mít mohlo?
Taky nevím, jestli je nějaká země, kde už je generace odrostlá domácí výuce. U nás určitě ne, je to pořád pouze experimentální věc a děti jsou snad momentálně na úrovni druhého stupně nebo těsně za…
Jinak ale rodiče s domácí výukou si většinou dávají záležet na výběru kroužků a dítě je v kontaktu s vrstevníky v kroužcích několikrát týdně, takže nějaký dopad izolace od kolektivu by šel asi těžko dovodit.
babofko, to by bylo skutečně zajímavé :-), jen nevím, zda je nějaká generace vyrostlá na domácí výuce, taky by mě t o zajímalo, protože mám pocit, že to místo na slunci se těžko hledá hlavně nám odmalička kolektivizovaným.
Padmé, díky za článeček. (Už bylo na čase! 😉 )
Jinak já, protože ještě nejsem v tom školním kolotoči, zatím neprožívám to, co vy ostatní. A tak si ještě nechávám nějaké iluze o tom, že je to dnes určitě lepčí než kdysi… 🙂
Momentálně jsme předškolním procesu a upřímně říkám, že se na prázdniny netěším, protože naše školka zavírá na celé léto a to je docela maso, když já ani partner učitelé nejsme a máme běžný počet dní dovolené, takže pokrýt hlídání o prázdninách je síla.
Jinak k té domácí výuce. Myslím, že je to fajn možnost, ale já bych ji rozhodně nechtěla využít. Asi bych neměla dostatek trpělivosti 🙂 a doma bych nejspíš brzo zešílela, stačila mi mateřská… 🙂 a navíc si myslím, že jakkoli dokáže být někdy kolektiv krutý, je dobré zvykat si na bytí v něm odmalička a neizolovat se od ostatních, protože v dospělosti se pak těžko člověk učí v rámci VŠ nebo v zaměstnání najít si v kolektivu to „své místo na slunci“ a vyrovnávat se s všelijakými situacemi…
Docela by mě zajímalo, jestli neexistuje nějaká statistika/psychologická studie v tomto smyslu v rámci dnes již dospělé generace, která „vyrostla“ na domácí výuce.
Jinak všem školáčkům krásné prázdniny!!!! 😉
Buďte rády, že máte aspoň kde pomůcky po odpolednách shánět. U nás na maloměstě zavírají 3 ze 3 papírnictví o půl páté, takže když se dítě vrátí po třetí z družiny (a to je jen výhodou mého nyní pár týdnů trvajícího mateřského pobytu doma, jinak jsme chodili po zavíračce) a neřekne to hned, tak máme smůlu.
Ale pomůcky jsou ještě fajn, mě nejvíc zlobilo, když mi dítě doneslo oznámení o třídní schůzce jeden, dva nebo tři dny před konáním (ty tři dny jsou ještě fajn). Můj pracovní režim není možné tak rychle přizpůsobit a opravdu nechápu, proč – když termín bývá celoškolní – to nemůže být na netu nebo v notýsku třeba dva týdny předem.
Ale to je jen další OT.
Krásný den Vám všem :-). Moc děkuju za všechny Vaše příspěvky, komentáře, vlastní zkušenosti a za Vaše názory. Těší mě, že se tu rozjela zajímavá diskuze. A zároveň jsem získala jakési „ujištění“, že leckde je to „zvláštní“ jako u nás.
Ježečku, buď v pohodě, mě jsi rozhodně ničím nepobouřila, já si myslím, že jsi napsala svůj názor a svou vlastní zkušenost – na tom přece není nic špatného.
Pavlínko, s potěšením a s úsměvem na rtech jsem si přečetla, jak se Ty sama snažíš vyvarovat (vědomě) chyb, které jsi Ty sama zažila (na vlastní kůži).
Virenko, Ty klidně piš komentáře ke všem příspěvkům, ráda si Tě přečtu! 🙂 Jak tak koukám, taky nemáte na růžích ustláno. Nicméně – Tvůj přístup se mi líbí, hodnotím to kladně :-).
Bamisko, jsi hodná, díky :-).
Vím, jak to myslíš a já sama to od maminky také znám – ani o prázdninách neměla takové to „úplné volno“ – taky chystala věci, starala se o kytičky, připravovala si nástěnky a tak dále a tak dále. Bami, já vím, že učitelské povolání je svým způsobem „řehole“. Vůbec, ale vůbec to nepodceňuju. Já jen vím, že se to dá dělat skutečně, opravdově a srdíčkem a pak se to dá taky „ošolíchat“.
Jarmuschko, Ty jsi v tom svém posledním odstavečku vystihla ten synův pocit z té jedné zmiňované učitelky – ona totiž neřekne, co bude chtít, co je důležité, ona jim dokonce ani neřekne, co si mají z hodiny zapsat – zápisky si mají dělat sami.
To, jak to řešil Tvůj tatínek je mi hodně blízké a líbí se mi to.
Marinado, Ty jsi mě potěšila, zjevně jsi „naladěná“ na úplně stejnou notu, takže – dííííky :-).
A zároveň se přidávám k názoru, že hudební-tělesná-výtvarná výchova by měla být pro děti víc zábavou, motivací, povzbuzením, hrou a naučit je pozitivnímu vnímání – ať už se jedná o sport nebo umění.
A s tím sháněním věcí/pomůcek na druhý den… to jste mě rozesmály 😀 Taky jsem z toho vždycky celá „rozskotačená“, když se dovalím pozdě odpoledne z práce domů a musím jet do města – „něco“ shánět.
Ještě jednou moc Vám všem děkuji za napsání :-).
Marinado,
ad výchovy – tvůj názor měla synova předchozí učitelka a syn miloval nejen ji, ale i výchovy. Teď se výchov bojí. Nejde mu vysvětlit, že když nedokáže svíčku lépe než na 4, nikomu z nás doma to nic nedělá a víme, že prostě neumí svíčku.
Je to problém známkování obecně. Já si zase myslím, že výchovy jsou záchranou pro děti, které v intelektových předmětech jsou nejhůř průměrné, co by jinak ve škole měly… většina jich alespoň v některé výchově vyniká… Buď neznámkovat vůbec, nebo to přijmout jak to je a známkovat adekvátně výkonům, ale proč dávat nemotornému dítěti za každou cenu 1, zatímco v předmětech, kde je jasně na 1, zase zvýhodňovat ty slabší? Je to těžký.
Omlouvám se Padmé za OT.
Marinado, koukám, že je to se sháněním pomůcek všude stejné 🙂
A s těmi známkami a známkováním? vlastně u nás také. Syn přišel v 7 třídě před aktivem s tím, že mu tam napsala 3 ze zeměpisu. Prohlédla jsem si žákajdu a povídám, tam musíš mít teda nějakou špatnou známku o které nevím, protože to vychází na horší 2. Mami nemám. Požádala jsem učitelku, aby mi ty známky ukázala. Jaké bylo mé zděšení, když jsem zjistila, že ze 7 známek v žákajdě má učitelka ve svém notesu napsané jen 2 (samozřejmě ty nejhorší). Její věta – tak já si budu muset půjčit Vaškovu žákovskou a dopsat si ty známky k sobě – mi bude v uších znít hodně dlouho. A ještě jsme při tom vyřešily ještě přírodopis – známky v ŽK měl na 1- a ona mu napsala za 3. Takže druhý den šel za účitelkou se žádostí, aby si ty známky doplnila. A to jsem na tu třídní schůzku původně nechtěla ani jít, že má ty známky dobrý. Od té doby se snažím jít vždy a nebo se po tom do školy dostavit a zeptat se. A dceru jsem také již naučila, že když z matematiky dostane horší známku než 1, tak se má podívat ke spolužákům, jak to mělo být. Již 2x jí učitelka matematiky opravovala známku – z 3 na 1 a z 2 na 1.
Takže já už chci prázdniny takyyy – odpadne mi vymýšlení svačin, shánění drobných na autobus a každé ráno řešení, co si dcera vezme na sebe. 🙂
Marinado, tak to u nás takhle nefunguje.
Já mám „na telefonu“ dvě maminky – obě znám už od školkového období našich dětí. Jedna je z naší třídy, druhá z jiné.
S těmi konzultuji.
Jinak si pamatuji na svá gymnaziální léta a hodiny tělocviku.
Kvůli nácviku na spartakiádu (pár týdnů) nám zrušili latinu (jednou pro vždy). Ovšem pak jsme nebyly zařazeny do „základní sestavy“, protože jsme měly jisté úlevy v TV kvůli skolioze (ale hrudní vlny, které tehdy byly součástí sestavy středoškolaček, jsme rozhodně zvládaly lépe než naše tělocvikářka s postavou atleta).
No, a za dva roky jsem zapůsobila na našeho tehdejšího tělocvikáře, nám „s omezením“ zajistila zlepšení známky, naopak některým asi zhoršila…
Bylo nás ve třídě asi 30 holek, ale na hodiny TV nás chodilo tak do deseti, spíš méně. Některé přišly vždy jen tehdy, když se „zkoušelo“, bodovalo a známkovalo.
Tak jsem se jednou ozvala, pro koho je TV větším přínosem – jestli pro nás, co sice nepodáváme takové výkony, ale chodíme pravidelně a potíme se, nebo ty, které přijdou jednou za pololetí…
No, a měly jsme jedničku.
😉
Jarmuschko, jediné pozitivní na tom shánění pomůcek je u nás to, že to stmeluje kolektiv maminek 🙂 Aspoň u nás vždycky večer drnčí telefony, kdo co sehnal a děti se pak o to dělí před školou 🙂
Virenko, přesně – po mém rozhovoru s učitelkou taky najednou dcera dostávala známky úměrné počtu chyb…možná si to učitelky kolikrát ani neuvědomí, když je na to nikdo neupozorní.
A k výchovám mám ten názor, že od toho jsou to VÝCHOVY, aby kantoři naučili děti mít pozitivní vztah ke sportu, hudbě a tvoření. Sníženou známku si zaslouží podle mě akorát ten, kdo opakovaně nenosí pomůcky nebo předmět ignoruje. Bohužel ne každý to tak chápe 🙁
Marinado, u nás to s tím známkováním bude podobné, alespoň ve stejném duchu mi to učitelka vysvětlovala. Na druhou stranu, můj syn dostane třeba i trojku z diktátu, kde mu chybí háček nad Ř ve slově Říp, čárka nad písmenkem a tečka na konci věty, zatímco všechny gramatické tvary má správně. Soused dostane jedničku za jednu hrubku a nějaké maličkosti jen proto, že je jinak trojkař – a díky těmto diktátovým známkám měl trojkař ve čtvrtletí navrženou dvojku z ČJ a můj syn 2-3… Tohle jsem s ní byla probrat taky, protože nechápu, proč by měl můj jedničkový syn, který prostě hrubky nedělá a potřebné věci umí, dostat 3 z ČJ a zažívat ten pocit nespravedlivého hodnocení, když ve srovnání s trojkařem je na tom výrazně jinak.
Vysvětlení mě neuspokojilo, dostává taky 4- až 5 z TV a uč. mi vyložila, že když mu dá motivační jedničku z TV za vytrvalou snahu, nezlobení a neustálé snažení se o zlepšení s těmito známkami, tak by to zase bylo nespravedlivé vůči těm šikovným na TV. Přiznávám, že mě to dožralo a řekla jsem jí, že nechápu, proč ho tedy neoznámkuje přiléhavě jak v TV, tak v ČJ, protože kluk přece sám ví, v čem je dobrý a v čem ne, jednička z TV nezasloužená a trojka z ČJ nezasloužená ještě víc mu prostě službu neudělají.
Je v tom ten gympl, bohužel, protože trojka z ČJ (mmch hrozí mu dvojka z matiky, v které je bezkonkurenčně nejlepší, protože špatně píše číslice) mu bude u přijímaček počítaná ke zlu, zatímco výchovy tam prakticky nikoho nezajímají. Čekám, co vzejde v červnovém období a ještě budeme mít co řešit. Myslím ale, že si moje slova k srdci už vzala, protože těch špatných známek znatelně ubylo…
Ano, Marinado.
Taky nesnáším, když máme do druhého dne něco sehnat.
Víš, jak je těžké to sehnat v jednom provedení. A já musím dvakrát.
A kolikrát je to bezvýchodné, protože děti vyzvedává tatínek, tomu ony nic neřeknou (no, mají zkušenost, že tatínek je v těchto věcech free…). Já končím v práci třeba v pět, nebo ještě později, ale jednak většina obchodů u nás zavírá v těch pět, druhak mi kolikrát nějaké sladké tajemství sdělí večer cestou do koupelny – a matko, snaž se.
Naštěstí zásadnější věci pančelka ještě píše na web jejich třídy… Tak se snažím mít před dětmi „předstih“…
😉
Známky neřeším. A očekávám, že vysvědčení Any a Lu se budou lišit. No co.
🙂
Já chci prázdniny takýýý 🙂 Asi nejvíc mě rozčiluje, když musím do druhého dne sehnat sešit xy, kanavu nebo hnědý list, který má uprostřed zelenou čárku (jen příklad 🙂 ).
To nespravedlivé známkování jsem řešila nedávno na třídní schůzce, u nás je to taky. A vyplývá to z mé zkušenosti z toho, že u jedničkáře se očekává, že to bude mít bez chyby a proto za jednu chybu dostane dvojku. U dvojkaře je příjemné překvapení, že udělal jen jednu chybu a dostane 1-. No a trojkař za tu samou chybu dostane jedničku a ještě veřejnou pochvalu, že se mu diktát tentokrát opravdu povedl. Známkování se může samozřejmě lišit u dětí s nějakou poruchou, ale to není tenhle případ.
Dcera je naštěstí zdravá (ťuk-ťuk), ale jeden den před jarníma prázdninama chyběla, všechno si doplnila…přišla po prázdninách a hned první den lízla trojku z geometrie, kterou brali ten den, kdy chyběla a je to mimo učebnici. Ale to jsem neřešila, o nic nejde. Horší mi přišlo, když lízla po delší nemoci její spolužačka kouli z prvouky s tím, že učivo si měla doplnit.
Nedávno dostala jiná spolužačka pětku za to, že zapomněla doma sešit.
Proti paní učitelce osobně nic nemám, jako člověk je úžasná a s dětmi to umí – dává jim do života mnohem důležitější hodnoty než známky z předmětů a to je důležité. Ale tu nespravedlnost nesnáším.
Padmé – Tvůj článek mě hodně oslovil a těším se na prázdniny zrovna tak jako Ty 🙂
Nedá mi to, abych se taky nepřidala do diskuze, i když už jsem učitelování hodně dáávno pověsila na hřebíček, pořád se mě tohle téma dost dotýká, teď už i z té rodičovské strany.
Padmé, nejdřív si dovolím svůj pohled na ty situace v tvém článku:
– zkoušení po 14denní nemoci – to mi přijde přinejmenším zvláštní, nechápala jsem to kdysi jako dítě, když jsem z testu bezprostředně den po nemoci dostala 3 z ruštiny jen díky tomu, že jsem to dobře natipovala, vůbec jsem netušila, co se po mně chce. Pokud je dítě (student) během nemoci závislé jen na tom, co mu zprostředkují spolužáci, tak by měl mít nějakou „dobu hájení“ po návratu do školy – aby si ujasnil, co všechno se vlastně probíralo, případně si nechal dovysvětlit to, čemu nerozumí.
– stejný počet chyb a různé známky – tam ještě může být háček v tom, jestli jsou to i stejné chyby. Když to přeženu, tak třeba v diktátu je rozdíl, když zapomenu čárku nad i/y a když napíšu nesprávné i/y. Stejně tak to může být i v testu – vezměte si třeba autoškolu, tam jsou také jednotlivé otázky různě hodnocené. Pokud jsou to ale u obou stejné chyby, nevidím důvod, proč by hodnocení mělo být různé.
– většina třídy bez úkolu – asi bych se nejdřív zeptala, jak je možné, že ti 3 zbývající úlohu měli, pokud teda opravdu nebyla zadaná? přesto ale s pětkou za nedonesený úkol nesouhlasím, tohle se přece dá řešit úplně jinak. Celkově mi známkování DÚ přijde jako nesmysl.
Oceňuju, že se snažíš všechno nějak synkovi vysvětlit, aniž bys učitele haněla. Já bych ho asi taky s některými dotazy odkázala spíš na paní učitelku, jak už tu někdo psal, nebo mu řekla, že nevíš, jak to paní učitelka myslela, nejsi přece v její kůži a vlastně jsi ani nebyla u té situace.
No a k té únavě – tu mám i po těch letech v živé paměti. doteď si pamatuju, jak jsem v druhé půlce června už jela jen na nějaký setrvačník, připadala jsem si jak robot, kterému docházejí baterky. Jeden rok, jsem dokonce koncem školního roku už měla i problém dostat do sebe pořádné jídlo, první týden prázdnin jsem pak doslova prospala.
Mně by přišel podezřelý spíš učitel, který je koncem roku v pohodě a má spoustu elánu.
No a ještě jednu věc – absolutně nesouhlasím s tím, že ve školách je to pořád stejné jako kdysi za našich školních let. Netvrdím, že je všechno a všude super a mnohem lepší, ale vidím hodně velký posun k lepšímu po všech stránkách, ale to by bylo zase na dlouho, třeba někdy příště 😉
Tak já doufám, že jsem nikoho nepobouřila svou výpovědí. Je jasné, že jsou šikovné učitelky, které mají děti rády a i ty druhé. Kterých je víc, si netroufám říct. Já bohužel znám ty, které jsem popsala. Nejsou to kamarádky, jen se známe a ten přístup – odvykládám, přezkouším a víc mě nezajímá – se mi nelíbí.
Tuším, že Pavlínka psala, že je jí z komentářů smutno. Ale v každé profesi jsou lidé, kteří to berou vážně, poctivě a s empatií a ti, kteří si oddělají svých 12 hod. a jdou domů. Musím přiznat, že ani mě nedělá dobře, když tady čtu o sestrách a lékařích semetrikách a buranech. Taky to háže špatné světlo i na ty, které jsou hodné a pro svého pacienta by udělaly vše, na co jim síly stačí. Nesnažím se hájit nikoho, ani učitelku, která se blbě vyspala dala bblou známku ani sestru, která neummí říct – pít nesmíte, ale já vám dám namočený tampon na svlažení rtů. Opět – je to jen a jen o lidech a jejich přistupu.
Dovolenou určitě nezávidím. Ikdyž celé prázdniny, léto…. ne, opravdu nezávidím 🙂
Já bych moc chtěla učit – hlásila jsem se na učitelství pro szš, ale bohužel nebylo mi přáno.
A jestli ještě můžu jeden zážitek ze zš. Nenáviděla jsem předměty jako hudebka, výtvarka a tělocvik. Jk může někdo známkovat talentové obory? Proč má mít dítě trojku z hudebky, když zpívá falešně?Proč mě stresovali tím, že mám trojky z kreslení a výtvarky? A tělocvik? To bylo jen za kolik uběhneš, kolik skočí, kolik hodíš a podle toho známky. Můžu říct, že dodnes se potýkám s tím, že nesnáším tělocvik a sport všeobecně. Hrála jsem závodně volejbal, takže asi dřevo úplné jsem nebyla, ale zaběhla jsem 1500 m za 12 min. (vlastně ani jsem je nedoběhla) a už jsem nesměla hrát volejbal. Prostě mi to zprotivěla základka.
Ale třeba ten systém je dnes jiný a je to o sportu a ne o tom kolik a za kolik.
Domácí škola mě taky nesedí. Myslím, že by mi bylo smutno po děckách. I přes tu nespravedlnost, kterou cítím vůči zš, tak jsem tam chodila ráda, kvůli kolektivu dětí. *
Bamisko, u nás je každá školka minimálně měsíc zavřená – děti pak musejí někam jinam.
A ne zcela výjimečně se stávalo, že pančelky měly dovolenou i přes školní rok – zase to je o osobě ředitelky, o přístupu zřizovatele…
Ve školce je tohle jistě zase o něco jednodušší, než ve škole (zejména na prvním stupni).
😯
No, já v rámci svých pracovních povinností momentálně chystám skoro 200 smluv. Je to poměrně jednotvárná práce. Nesmím se splést.
Pak se doma připravuji se dvěma prvňáky. Svoje studium prodlužuji… Nelze mi jinak.
Na prázdniny se těším taky – ubydou nám ty večerní školní povinnosti, nebudu muset řešit přesuny do kroužků.
Dva týdny budeme mít dovolenou. Předběžně jsem holky přihlásila na čtyři turnusy přímětského tábora v Domečku (DDM) – snad bude dost zájemců a klapne to.
Čtyři týdny zajišťují školní družiny – projevili jsme zájem o dva týdny. Uvidíme, zda to klapne – běh o jarních prázdninách byl kvůli nezájmu rodičů zrušen.
Vybyde-li „volný“ týden, využijeme babičku – budeme doufat, že jí bude dobře, že nebude mít zdravotní komplikace.
Delší dovolenou (tj. týden v kuse) mimo letní prázdniny jsem měla naposledy asi před deseti lety.
Teď mám takové pracovní povinnosti, že to nejde. Jsem ráda, že si můžu tu a tam prodloužit víkend – zejména v souladu s prázdninami dětí.
Já sama jsem původně učitelka, ale ne taková ta „normální“. Já učila v ZUŠce (a když k nám do třídy někdo přišel, často netušil, kdo je student a kdo je učitel). 😉
Moje pracovní doba byla od poledne do osmi večer – no, dneska s dětmi by to bylo náročné.
Ale snad se k tomu někdy vrátím – však holky budou stále samostatnější a samostatnější.
A Padmé – zažila jsem něco podobného, jako Ty. Já jsem spíš ze zdravotnické rodiny. Můj táta je lékař. Ale jednu dobu taky učil na zdrávce. Učil i moje spolužačky z gymplu. Když jsme se po čase sešli na srazu spolužáků, tak mi líčily jeho výuku. Že u něj vždy věděly, na čem jsou. Že věděly, co je důležité a co musejí umět. Že se nesnažil je nachytat na švestkách, co neumí, ale snažil se je opravdu naučit to důležité.
padmé maminka byla zlatíčko já vím 😀
vierenko já vím jak to je neboj, jen mi to nedalo to nenapsat….také vím a hudrám jaké to je když jsou prázdniny pokrát to volnem…já mám to štěstí že tděti jsou velké nebo byl doma manžel, protože ve školkách jsou jen státní svátky volné jinak prázdniny se nás netýkají a v tu chvilku volno nedostanu….ale zatím se to vždy nějak porovnalo ťuk, ťuk….
ono všechno má své….asi by si každej měl vyzkoušet všechno a pak by na vše koukal jinak…já třeba rok po škole prodávala a ted na prodavačky koukám také jinak nehudrám, děkuji a odcházím s úsměvem 😀 😀
Mobile Sliding Menu