Domácí násilí

Jak jsem tak hledala bodíky za články v dnešní den vydané, narazila jsem na článek o červené kartě za alkohol a o domácím násilí. Spíš mě ten článek nejprve zaujal kvůli datu – je napsaný v den, kdy jsem slavila 41. narozeniny.
K domácímu násilí se není o čem vyjadřovat. Všichni jej odsuzujeme a všichni víme, jaké dokáže napáchat zlo a jaké mívá někdy následky…

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že je to velmi složitá věc. Většinou žena jako oběť vůbec nepochopí, že je obětí domácího násilí. Je opravdu složité takovým týraným lidem pomoci. Hlavním úkolem takového teroru je uzavřít všechny možné únikové cesty. Vezměme si tedy ženu, i když to bývá někdy i muž. O dětech nemluvě, ale s dětmi to je jiná kapitola.

Tedy – takový muž nejprve svou ženu začne přesvědčovat o tom, jak špatné jsou její kamarádky, začne si ji fixovat na sebe, aby na něm byla závislá. Vynasnaží se – většinou naprosto úspěšně – z jejího života eliminovat jakoukoli únikovou cestu – rodinu, přátele, mnohdy i práci. Taková žena nemá za kým jít, nemá si komu postěžovat a jen se diví, co se kolem ní děje a má pocit, že se zbláznila. Především její muž jí do hlavy vtluče, ať už psychologicky nebo mnohdy i fyzicky, že všechno špatné je její vina a to, že ji zbije, je také její vina. Taková žena žije jako v hrozném snu, nevěří sama sobě, nevěří nikomu okolo. Všichni okolo ní mají od jejího muže zprávy o tom, jaká je to špatná ženská, jak chodí za chlapama, jak má doma nepořádek, nestará se o děti. Je – bohužel – ale mnoho takových, kteří nevidí, že žena je stále jen doma a ven chodí jen s dětmi a nakoupit a ještě doslova pod dohledem sousedů. Oni raději tvrdí, že je to pravda. Takový muž má totiž perfektní přesvědčovací schopnosti, že lidé okolo zapomenou i na to, co vidí, a věří tomu, co se jim do hlavy vtlouká.
Taková žena se nedokáže bránit. Její láska k manželovi nejprve dojde konce a ona jej nenávidí, pak ale nastane divný syndrom – nepamatuji si přesný název, ale vzniká mezi únoscem a jeho obětí, je to druh pomýleného citu. Týraná žena je naprosto závislá na svém muži, miluje jej, tedy aspoň tomu věří a snaží se udělat všechno přesně tak, jak on to chtěl. Horší případy jsou, kdy ona udělá přesně to, co on chce, a stejně dostane výprask za to, že to tak udělala. To je pak opravdu na pokraji šílenství. Z mysli týrané ženy je úplně vytěsněno logické myšlení, to jako, že by jí došlo, že chyba není v ní, ale ona má pocit, že je zralá na blázinec, protože si myslí věci, které nejsou pravda, jako to, co je přáním jejího muže. Takhle to může jít léta. Děti takovou mámu přestanou mít rády. Jsou neustále přesvědčovány, jak je máma špatná, až tomu uvěří. Většinou jsou otcova týrání uchráněny, neboť mu stačí ničit svou ženu.

U nás to začalo tím, že jsem víc jak rok absolutně netušila, že můj muž je lhář a podvodník, že není absolventem průmyslovky, ale má 7 tříd ZŠ a půl roku zedníka a traktoristu nedělá proto, že je to jeho vášeň, ale na nic jiného nemá. Bohužel, i jeho rodina se chovala stejně. Po čase jsem zjistila, že mě pomlouvá v rodině, že chodím za chlapama, že neudržím peníze (také jaké, když jeho plat spolkla exekuce za rozbité auto a bouračku kvůli chlastu), že se nestarám o děti (asi to zvládl sám, když chodil domů k půlnoci). Jeho rodina mě odsoudila. Moje posléze také, protože má adoptivní matka mě má za své životní neštěstí – ona se jen podvolila přání mého adoptivního otce, ona si chtěla užívat a on chtěl, aby se o mne starala. Takže ten vztah není dodnes nic moc. Moje děti prakticky nemají babičku. Velkým kamenem úrazu tedy bylo u nás už to, že já jsem zdolala maturitu na ekonomce, kdežto on se uměl sotva podepsat. Už to bylo hrozné – „vy s maturou, vy se umíte jen válet, a my musíme makat.“ Zpočátku jsem nechápala, proč mi nadává, když ji má taky. Já se flákala – v té tobě jsme už měli Janinku. Bral si mě totiž s nemanželským synem, jehož otec si mne nevzal na přání své matky, že jsem z rozvrácené rodiny (rozvod adoptivních rodičů v mých 16) a našli mu jinou. Vnouče neuznali a otec svého syna také ne – dvacetiletý důstojník naší armády nebyl dost dospělý na uznání svého potomka. Taky dobrý.

A tak to u nás šlo rok za rokem. Když jsem nepracovala, nadával mi, že se válím doma a nenosím peníze, když jsem si zjednala práci, nadával, že tam chci jenkvůli chlapům, a když jsem si to chtěla prosadit, byla jsem v tom. Antikoncepci jsem měla zakázanou, doktorka mi domluvila tajně Danu (tělísko), přišel na to, následoval výprask a zákaz. Tak jsem byla matkou pěti dětí, bez majetku. Když měl úraz nejstarší syn, byla to jeho práce, ovšem, kdybych to přiznala, dostala jsem spoluvinu a vzali by mi všechny děti a ještě by mě čekal postih. I já skončila s těžkým otřesem mozku v nemocnici. A co se dělo? Nic, i policista mi tenkrát řekl, a to byl opravdu dobrý chlap, že s tím nemohou nic dělat, že je něco jako zákaz řešit manželské neshody, prý to většinou stejně musí nějak smést ze stolu. Občas pak chodil mého muže kontrolovat a on si dal pozor. Jenže byl tak dobrým mistrem v psychickém týrání, že by snad bylo lepší, kdyby mě byl bil, než ten očistec, co jsem si zažila pak.

Já dnes děkuji bohu, že můj muž byl takový záletník, který nenechal jedinou sukni na pokoji, že si nakonec našel jinou ženskou a odešel od nás definitivně. Jen díky tomu jsem byla zase volná. Dodnes spolu válčíme. Nechce platit výživné, dokonce nechal naše děti testovat na otcovství. Snaží se všemožně můj život zničit přes děti – těch soudů, co jsem už musela absolvovat, těch tahanic o alimenty. Ale jsem dneska volná a vím, jak je to těžké.

Pro toho, kdo si to nikdy neprožil, je mnohdy jednání týraných lidí hrozně nepochopitelné. Ony to nejsou svobodné bytosti, jsou stále ovládány svými trapiči a dokud nenastane ostrý řez, nikdy se z takové noční můry nevzpamatují.

Pokud ve svém okolí znáte někoho, kdo je obětí násilí fyzického nebo psychického, věřte, že mu nepomůžete zavoláním policie, to zabere málokdy. Pomoci jim je běh na dlouhou trať, potřebují podporu, lásku a neskutečnou trpělivost. Ne, abyste je litovali, to je špatně. Potřebují najít cestu a váš úkol je pomoci ji najít, odvést k psychologovi, povídat si a snažit se je naučit jiné věci, než jen mluvit o sobě. Třeba přes aktivity dětí. Chce to opravdu velmi citlivý přístup. Když začnete tím, že řeknete, že ten tyran je …., odradíte je, oni vás zavrhnou. Tohle je opravdu hodně složité a těžké. Mnohdy stačí dobrý přítel a všechno pomalu jde. Přála bych všem, kdo se v takové situaci nalézají, hodně sil a dobré přátele.
Dneska už je zákon o domácím násilí a jsou mnohé prostředky, které lze využít, ale nejdůležitější je opravdu citlivý přístup.

Napsal/a: JanaOss