Chci vám napsat svůj příběh a zároveň dostat odpověď na svou otázku. Tu ale až nakonec.
Vyrostla jsem v nefunkční rodině, otec alkoholik a násilník, matka psychicky narušená bez jakéhokoliv výchovného vlivu. Když mi bylo 15, tak jsem si našla o 10let staršího přítele romské národnosti (sama jsem „bílá“). Žili jsme spolu do mých 18, poslední asi rok a půl mě skoro denně mlátil tak, že jsem měla několikrát otřes mozku, zlámaná žebra a o nose nemluvě.
Proč jsem s ním byla tak dlouho? Už jsem jen čekala až mi padne 18, do pasťáku jsem nechtěla za žádnou cenu. Když jsem od něj utekla, ocitla jsem se na ulici s jednou taškou věcí, psychicky na dně a bez koruny. Naštěstí nemám problém s navazování kontaktů, takže jsem se velice rychle seznámila s klukem o 14let starším, opakem bývalého – „náckem“. Nebudu rozebírat náš vztah, ale 2týdny po odchodu od bývalého jsem zjistila, že jsem těhotná. 100%to bylo jeho, byla jsem v 7. týdnu. Okamžitě a bez váhání jsem byla rozhodnutá pro potrat, sama jsem měla velice nejistou budoucnost a odmítla jsem, aby moje dítě někdy zažilo hlad jako já, navíc by to byl míšenec a nepatřil by nikam, k romům ani „bílým“. A navíc bych to dítě nenáviděla stejně jako jeho otce, bylo mi zle při pomyšlení, že v sobě mám něco z něj. Neměla jsem vůbec žádný pocit prázdnoty nebo smutku, když jsem odcházela z nemocnice domů, cítila jsem jen ohromnou úlevu a byla to pro mě tlustá čára za minulostí. Nic jako pocit viny za zmařený lidský život. Ani 2 roky po tomto zákroku nic necítím, žádný smutek nebo pocit špatného rozhodnutí. Občas mě to až děsí a proto se ptám, je to vůbec normální? Je normální, když žena nebo dívka jde na takový zákrok stejně snadno a v pohodě jako na běžnou gynekologickou prohlídku? Naopak až s pocitem radosti, že TO bude pryč?
Závěrem chci říct, že hned v dalším cyklu jsem otěhotněla s mým současným manželem, kterého jsem potkala týden po potratu, bylo to neplánovaně, ale oba jsme se těšili, hned jsme se vzali a rekonstruovali byt. Po víc jak roce můžu říct, že jsem šťastá matka, těhotenství jsem si taky moc užívala a dceru a manžela miluji víc než svůj vlastní život. Když jsem otěhotněla po druhé, tak mi myšlenka na potrat ani jednou neprobleskla hlavou…
Napsal/a: spiky01
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (52 vyjádření)
Je ušlechtilé obětovat se pro své dítě, ale jen potud, pokud to pro něj není přítěží. Jak píše Justýna, taky jsem si myslela, že bych postižené dítě zvládla. Pak se mě kamarádka gynekoložka zeptala: „A kdo se o něj postará, až umřeš?“
Naštěstí jsem se nikdy rozhodavat nemusela.
Mimochodem Aleno, jak myslíš, že by bylo dítěti, které by se matka rozhodla donosit a poskytnout k adopci a devět měsíců by žilo v bříšku v citovém vakuu? Nemluvě o ženách znásilněných a donucených takový plod nosit devět měsíců a porodit? Jak se asi cítí takové dítě, kterí matka od počátku nenávidí? No, asi už jsem hodně odbočila.
anonymní, tak to jsi měla veliké štěstí, že první dítě je navzdory předpovědím v pořádku, ale přesně jak píše tahad, holý zadek jsi jistě neměla, na rozdíl od Spiky jsi měla zázemí a kde bydelt, i když to byla jedna místnost. Takhle žije spousta lidí. Stejně tak nesouhlasím s tím, že jak píšeš kdybych byla náhodou tehdy těhotná a rozhodla se pro potrat, že bych myslela na sebe. Nedaleko žila rodina, paní byla těhotná, věděla, že dítě bude postižené-tuším Dawnuv-nevím jak to správně napsat-syndrom, dítě si přes všechno nechali. V jeho deseti letech se rodiče zabili při autonehodě, dítě zůstalo naprosto samo, prarodiče nemělo, tety si ho nevzali. Skončil v ustavu, tohle je podle tebe správné? Taky zrovna tihle rodiče mysleli na sebe, když se to mimčo nechali? A jak píšeš, odnosit dítě a dát k adopci, možná existuje rodina, která by si postižené dítě vzala, ale naprostá většina rodin chce dítě zdravé. TO malé by stejně skončilo navždy někde v ustavu. Spousta dětí se narodí nějak nemocných a třeba celý život-někdy třeba krátký, stráví na různých přístrojích, nemůžou žít normální život, tohle je nějaký život????věřím že naprostá většína žen myslí na dítě, ne v tu chvíli na sebe,
Petko, to je hrozně smutné, co potkalo Tvou kamarádku….. vždycky je to hrozně smutné. Věřím, že žádná z nás nejde na potrat jen z rozmaru, každou to moc bolí a mrzí.
Tak jak to tak čtu,každá máte na toto téma jiné názory..-)))Mám kamarádku,která musí jít v pondělí na potrat jen stoho důvodu,že se miminku přestal vyvíjet mozeček.Je v pátém měsíci a bříško má krásně kulaté ale boužel nic jiného ji nezbývá…Lékař jí jasně řekl,že bud dítě po porodu zemře a nebo ještě před porodem vní.A to nechtějí ryskovat.I když dětátku tluče srdíčko a kope musí zemřít.Je to moc pro kamošku bolestné,stále se stím nechce smířit!Už nevím jak jí pomoct jen pláče a vyčítá si to..Přitom za to nemůže,je to nespravedlivé tak dlouho čekali na dítě a pak se ho musí vzdát.Petka
Milá Aleno, tvá slova jsou hrozně tvrdá….. asi jsi na tom zas tak špatně nebyla, měla jsi kde bydlet, měla jsi milujícího partnera….. byla jsi odhodlaná pro mrňouska udělat všechno – asi proto, že jsi k tomu měla podmínky a zázemí. Protože kdybys měla holý zadek, jak sama tvrdíš, neměla kde bydlet a ještě k tomu na to byla sama, byla bys pěkně nezodpovědná, kdyby ses rozhodla přivést dítě do takových podmínek – a ještě ke všemu sis nebyla jistá, jestli bude miminko zdravé.
Nesouhlasím s tebou.
Milá Justýno, v té situaci jsem skutečně byla, takže vím o čem mluvím. Když jsem poprvé otěhotněla bylo to omylem, dneska si říkám, že to tak prostě mělo být. Brala jsem silné léky během prvního měsíce, než jsem to zjistila. Měla jsem rozdělanou vysokou školu a ještě pořád bydlela u rodičů, čili i holý zadek. S manželem jsme se vzali, bydleli v jedný místnosti u tchýně, která byla dost nesnesitelná. Do 20 týdne těhotenství jsem nevěděla jestli budeme mít miminko, který je v pořádku. Přesto jsem byla odhodlaná si ho nechat a udělat pro něj všechno. Vím moc dobře o čem mluvím, sama jsem prošla dost těžkou situací. Pro potrat tenkrát byli všichni, dokonce i manžel. Moje první dítě jsem si prosadila a vybojovala proti všem s nulovou jistotou jestli to dobče dopadne! Díky Bohu dopadlo! Dnes čekáme třetí mrňátko, vyšla mi špatně genetika a pro změnu jsem v situaci zda riskovat nemocné dítě nebo ne. Už mám ale na moje rozhodování klid. Rodina zjistila, že mám děti na prvním místě…ne sama sebe, ale děti!!!…a už to konečně nechávají na mě a nemluví do toho. Všechno co tím chci ríct je jen že vím, jak těžký situace umí ženskou během těhotenství potkat, ale prosím vás, myslete při tom taky na to dítě, ne jen na svoje pohodlí a představy! Potrat je vražda a neschováte to za žádnou těžkou situaci ani zdravotní důvod! Je spousta maminek co nemůžou mít děti, proč ho nedonosíte a nedáte jim k adopci? Blbě se to dělá, že jo? Jednodušší je to mrně zabít dokud ještě nemám pupek a pak se schovat za nějaký vyšší důvod! Alena
mila,ted už spokojena maminko,ja jsem v pátém měsíci těhotenství,na dceru se těším já,tatínek a všichni ostatní-strejdové,tety,babičky.ale mít dítě ve vaší předchozí situaci,taky bych ho nechtěla,hodně štěstí vaší nové rodině a moc držíme palečky,maminka alena a pupánek maruška.
Milá anonymní, pokud bys četla příspěvky, spiky píše, že otěhotněla přes antikoncepci, stát se to může, takže zodpovědná byla. Já taky nejsem vyloženě pro interupce, pokud není jiné východisko, je to lepší. Bud ráda, že se ti to ještě nestalo, aby ses musela rozhododvat mezi tím si dítě nechat nebo ho dát pryč. před několika lety jsem téměř řešila podobný problém, podle testu jsem byla těhotná, jenže jsem zrovna brala silná atb., doktor mi říkal, že pokud jsem těhotná, po těchto lécích je velice malinká pravděpodobnost že dítě by bylo v pořádku. Dostala jsem nějakou injekci, pokud do 14dní nedostanu menses, mám se rozhodnout, bud riskovat, že se dítě narodí postižené nebo potrat. těch 14 nebylo zrovna krásných ale nakonec jsme se rozhodli pro tu druhou možnost. Naštěstí jsem těhotná nebyla, test vyšel falešně. Spiky, rozhodla ses v tu chvíli určitě dobře. Ted máš zdravou dceru, hodného manžela a to je důležité, nic si nevyčítej
Myslím si, že s vámi všemi docela hlasitě nesouhlasím. V dnešní době je spousta možností, jak se nechtěnému těhotenství bránit a pokud na to kašlu a pak dítě nechci, nezlobte se ale to je jen nezodpovědný sobectví… Můžete zapomenout, ale nikdy nesmažete zabitý život, nikdy nemůžete říct, ze to bylo správně. Vražda není nikdy správná… V tomhle případě jedno mrňátko zaplatilo životem za to že mělo matku nezodpovědnou a otce hajzla… Co na tom chcete řešit!? K tomu snad jde říct jen: Všichni si dejte bacha, takhle se to nedělá, takhle je to špatně!!!
chci vám všem poděkovat za vaše názory,musím říct že se cítím klidnější. ani s odstupem času si to nevyčítám,před minulostí ale bohužel neuteču,ikdyž teď už je to lepší. snažím se na to nevzpomínat a užívám si dcery i manžela,prostě nového života,co to jen jde
Myslím že jsi udělala dobře. Chtěné dítě je mnohem lepší než to nechtěný. Já sama jsem nehoda mých rodičů a moje vlastní matka mi dodnes vyčítá, že jsem zmetek který ji zkazil život. Myslím že jsi udělala jen dobře a zkus na to nemyslet. Ve tvé situaci bych udělala to samý.
Nevím, jak začít, ale názor typu „zazdi“ minulost a užívej si přítomnosti nesdílím, také nevím zda bych postupovala podobně. Chápu, že jste se k potratu rozhodla pod tlakem extrémních okolností, přesto dítě, které jste čekala si svého „nenáviděného“ otce nevybralo, výběr byl na Vás. S tím co se stalo se už nic dělat nedá, ale myslím, že „zvláštní“ pocit, zda to nemohlo nebo nemělo být jinak je na místě ba dokonce nutný, abyste se se svojí smutnou minulostí dokázala vyrovnat. Nemyslet na ní nebo se opájet (někdy) falešnými pocity spokojenosti se může dle mého názoru vymstít. Přeji Vám, abyste svojí minulost dokázala přijmout takovou jaká byla a pocit opravdového štěstí Vás provázel i do budoucna. Jana
Ber to tak, že to mělo být. Osud. Nemá smysl se zaobírat tím, co bylo, co jsem udělala. Takhle by ses dostala akorát na psychinu. Pokud jsi teď velmi spokojená a šťastná, tak si to nekaž nějakým pocitem viny, který přišel o něco později, než třeba u jiných. Opravdu si tím jen kazíš myšlenky a smutníš. A asi to tak mělo být:-) Hlavu vzhůru a žij momentálním štěstím a mysli na budoucnost a ne na minulost!!! Držím palečky *
Slova jsou zbytecna-jen te hladim z dalky a drz se,to,co jsi prozile vinou rodicu atd.. a presto ted jsi maminka,moc ti to preji a tak ti moc,moc drzim pesticky,zaslouzis si hezky zivot!!
Jessica Velka Britanie
díky. jako reakci na jeden příspěvek-otěhotněla jsem přes antikoncepci,bra jsem triregol
Tohle rozhodnutí bylo hodně odvážné. I když potraty nemám zrovna v oblibě, dokážu pochopit, že někdy je to nejlepší řešení. Důležité je, že po tomhle zážitku máš teď spokojenou rodinu, snaž se „TO“ vyhnat z hlavy jako noční můru.
Zdravím a hned na začátku Ti říkám,že správnost rozhodnutí jsi si ověřila sama.Jsi spokojená a šťastná.Možná, že právě i ten potrat z tebe udělá zodpovědnější matku než by jsi byla.A vina?Může cítit vinu znásilněná?A co to vlastně pro tebe jako nezletilou a do života nepřipravenou bylo?Je to jakési znásilnění životem,kdy se zážitku už sice nikdy nezbavíš, ale něco ti dal.Nakládej s tím tak,aby to nebylo marné.Pak si myslím,že jsi udělala správnou věc pro všchny!
Spiky..být na Tvém místě udělala bych to samé.
Ale ta vina tam bude,s tím nic neuděláš-musíš to přijmout-jednou jsi se rozhodla,tak to tak je. To že jsi jako dítě neměla dobrou rodinu a že Tě přítel mlátil,to je mi moc líto – ale s dítětem to moc nesouvisí. Existuje antikoncepce. Je to velká moc,moci rozhodnout zda někdo bude či nebude-proto se Ti možná zdá,že jsi to měla promyslet,proto hledáš ujištění že to bylo správné rozhodnutí. Ale času bylo málo. Přemýšlíš nad tím-tzn,že jsi dobrá matka a že jsi normální:-)))) K
Přeju Ti hodně štěstí a Tvé ošklivé zážitky zkus vytěsnit z hlavy a hlavně z duše. Ale to, že o potratu píšeš a přemýšlíš, svědčí o tom, že tak docela „jedno“ Ti to asi není…teda aspoň já to z článku cítím…
Milá neznámá, váš článek jsem si se zájmem přečetla a chci vám říct jenom jedno, neužírejte se tím pocitem, že jste se cítila tak nebo tak. Bylo to rozhodnutí hodné té doby a situace a nic to nezmění. Možná ještě jednou – naposledy – si v klidu tuto minulou dobu proberte v hlavě a když zjistíte, že byste se zpětně rozhodla stejně (a já věřím, že ano), tak to pusťte z hlavy. Co by bylo z dítěte, které byste nechtěla? A vaše rozhodnutí, když jste sama nic neměla, bylo asi nejlepší i pro vás.
Zkuste to zasunout v hlavě někam dozadu a užívejte si současnosti. Osud vám nadělil trošku štěstíčka, tak si ho užívejte a žijte svůj spokojený život. Minulost nezměníte, a protože byla asi dost hrozná, tak zkuste zapomenout.
Držím palce. Jarka
Mobile Sliding Menu