Naše snažení

Milé kolegyně snažilky, jsem jednou z vás, s manželem se také, zatím marně, snažíme o miminko a jsme smutní z nepřízně osudu.
Vdávala jsem se v necelých 19 letech, můj muž měl v té době 32 let…

Asi třičtvrtě roku po svatbě jsme se rozhodli, že už je ten správný čas na miminko. Celou pubertu jsem byla rodiči vedena k tomu, abych se neustále při styku chránila, že stačí snad jen otření a můžu být v jiném stavu. Po takovéto výchově jsem samozřejmě předpokládala, že otěhotním na první pokus bez sebemenšího problému, varianta, že bych mohla být neplodná, pro mě byla vzdálená, jak nejvíce mohla.
Začínalo jaro, venku bylo krásně a já už po prvním nechráněném styku počítala, kdy se mi miminko narodí, ve městě jsem koupila dvoje dupačky, jedny v modré a jedny v růžové barvičce. Byla jsem šťastná jako blecha, hlídala jsem pravidelný přísun vitamínů, přestala jsem pít nápoje obsahující kofein a místo nich křoupala více ovoce a zeleniny. A pak přišla první menstruace. Nechápala jsem, jak je to možné, vždyť jsme si přece nedávali pozor!
První neúspěšný pokus jsem brala jako náhodu, ale když se totéž opakovalo i další tři měsíce, začínalo mi to být podivné. Stále jsem si nepřipouštěla možnost, že by ve mně mohl být nějaký problém, proto jsem se začala zajímat pouze o informace týkající se přesného zjištění ovulace. Měřila jsem si bazální teploty a začala užívat kyselinu listovou a calibrum baby plán, vitamíny, které údajně dokonale připraví tělo na početí.
Menstruaci jsem však dostala i další dva měsíce. Někdy v té době otěhotněla má sestřenice, jak jinak než na první pokus. Těhotenství jsem jí na jednu stranu z celého srdce přála, na druhou stranu jsem jí však nesmírně záviděla, a možná právě fakt, že ona těhotná je a já ne, mě po půlroce přivedly na křeslo mé gynekoložky s prosbou, aby mě vyšetřila.
Ultrazvuk byl v pořádku, přesto jsem však byla ujištěna, že problém může být i někde jinde. Byla jsem v tomto směru nezkušená a nevěděla, co všechno může početí vadit, proto jsem s vděkem přijala hormonový přípravek Clomhexal, který mi nabídla. Na internetu jsem si přečetla hromadu článků, kdy žena právě po tomto přípravku otěhotněla, dokonce se mi dostal do rukou i časopis se seznamem celebrit, kterým k otěhotnění pomohly hormony.
Z lékárny jsem si je nesla jako hrdá mamina v přesvědčení, že teď už není žádný důvod k tomu, abych neotěhotněla. Cestou domů jsem se stavila do obchodu a nakoupila nějaké čepičky, botičky a dupačky pro miminko, které jsem vlastně vůbec nečekala. Ale jistota, že TEĎ už se to jistě podaří, mi zaslepovala mozek.
První měsíc po Clomhexalu jsem to opět dostala. Doktorka mě ujišťovala, že je to v pořádku, že na první pokus se to nemusí hned podařit, proto jsem v léčbě pokračovala dalších šest měsíců, mezitím jsem musela několikrát vynechat, protože jsem měla na vaječnících cysty, kterýma trpím už několik let.
Veškerý volný čas jsem trávila brouzdáním po internetu, hledala jsem tipy, jak otěhotnět, začala užívat vitamín E a vnutila ho i manželovi. Na rady jiných žen jsem zkoušela všechno možné – prstíčkovou metodu, kdy jsem „hajzlíkům“ pomáhala dostat se co nejrychleji k mému děložnímu čípku, nechávala jsem nohy na stěně, podkládala se polštářem nebo zacpávala kapesníkem. Zkoušeli jsme různé polohy, ale výsledkem byly vždy jen ty ošklivé dny na konci měsíce.
Otěhotněla moje druhá sestřenice, téměř souběžně se sestřenicí mého manžela. Tchyně se začala vyptávat, jestli my potomka ještě neplánujeme a já taktně odváděla řeč jinam. Začínala jsem bláznit. Pohled na těhotnou ženu mi dělal zle, proto jsem se je snažila ignorovat. Vyhýbala jsem se gravidním příbuzným, přestala chodit na návštěvy a ignorovala také narození syna mé první sestřenice. Nedokázala jsem mluvit o ničem jiném než o dítěti, byla jsem tím úplně posedlá. Nenáviděla jsem prodejny s dětským zbožím, vyhýbala jsem se maminkám s kočárkem a těhotným. Stále jsem jen na internetu hledala další a další tipy jak otěhotnět.
Když otěhotněla má nejlepoší kamarádka z dětství, která však po dítěti absolutně netoužila a zvažovala možnost potratu, bylo mi opravdu nanic. Proč ona, která dítě nechce, není na něj psychicky ani materiálně připravená, těhotná je a já, která po miminku tolik toužím, mám pro něj pokojíček, finanční i citové zázemí, těhotná stále nejsem?
Když jsem dobrala poslední měsíc Clomhexal, doktorka poslala manžela na spermiogram, který zaplaťpánbůh dopadl dobře. V mém případě se však stále mnula za bradu a říkala: „Co s váma…?“
Možná je důležitá informace, že jsem si téměř po dobu půl roku dělala v době, kdy jsem čekala plodné dny, ovulační testy. K mému údivu však vycházely stále negativní, přestože jsem jich každý měsíc použila alespoň 8. Lékařka nad tím vždy mávla rukou s argumentem, že testy mohou selhávat.
Na laparoskopii mě odeslala až na můj dotaz, jestli by to v mém případě nebylo možné, protože jsem se o této možnosti dočetla na internetu.
Zákrok proběhl docela rychle. První den jsem nastoupila do nemocnice a druhý den, krátce po poledni, mě „operovali“. Po zákroku jsem neměla žádné bolesti ani hrůzné stavy, které tu popisují jiné ženy, je sice pravda, že po narkóze mi bylo chvíli zle od žaludku, ale už večer jsem šla statečně sama na toaletu a dokonce i do sprchy. Stehy mě nepříjemně táhly, ale rozhodně znám větší bolesti.
Druhý den mě pustili domů. Manžel se o mne vzorně staral, až než mi po týdnu lékařka vytáhla stehy a přetlumočila výsledek – laparoskopie dopadla skvěle, uvnitř mně nic špatného nenašli a otěhotnění nic nebrání, ba dokonce mám teď mnohem větší šanci, protože už v tolika případech ženy otěhotněly práve po laparoskopii. Byl začátek června a lékařka prohlásila, že dle jejího názoru do konce prázdnin otěhotním. Jelikož jsem opravdu blázen první třídy a příliš snadno se vznesu někam nahoru na obláček, má první cesta vedla opět do obchodu s oblečkama a já opět cítila tu jistotu, že téměř po roce a půl se nám miminko skutečně podaří.
Menstruace byla nepříjemná a bolestivá na psychiku, ovulační testy stále vycházely negativní a při další návštěvě u lékařky jsem rozhodně neodcházela plná optimismu jako minule. Jakoby paní doktorka zapomněla na to, co říkala minule, opět si mnula bradu a se slovy: „Co s váma mám dělat?“ mi nabízela poslední možnost – lázně.
Někdy v té době se ve mně něco zlomilo. Rozloučila jsem se a z ordinace odešla – naposled. Ještě téhož dne jsem zavolala do Unicy do Brna, jestli by mě vzali i bez doporučení lékaře, ochotná sestra mě samozřejmě přijala. K mému údivu nás objednali hned na druhý den po mém zavolání, nevyplnily se tedy řeči zkušenějších známých, že na první přijetí se často čeká i měsíce.
Lékař diagnózu stanovil okamžitě – syndrom policystických ovárií. Nechápal, jak mohla má lékařka nevzít na vědomí fakt, že mi vychází negativně ovulační testy, ani nepochopil, proč jsem byla na ultrazvuku maximálně jednou za dva měsíce.
Manželovi udělali kontrolní spermiogram a zjistili, že tentokráte není tak úžasný, jako byl prvně, některé hodnoty měl mírně pod normou, což by prý nebránilo samotnému procesu početí, avšak v kombinaci s mým problémem už je to obtížnější.
Ihned navrhl umělé oplodnění, ovšem i tam se našel malý háček – pojišťovna jej hradí od 22 let ženy, já v té době měla krátce před 21. narozeninami.
Pochopila jsem, že ještě rok a půl se mnou nic dělat nemůžou, leda že bych zaplatila 70 000 Kč, které jsme v té době bohužel neměli. Opět mi nasadil Clomhexal a jeli jsme domů s tím, že za měsíc a půl manžel přijede na kontrolní spermiogram a pokud budou hodnoty lepší, udělali by alespoň inseminaci.
Odjeli jsme na dovolenou a já doufala, že alespoň tam se mi podaří otěhotnět. Krátce před menstruací jsem navštívila jiného gynekologa sa prosbičkou, jestli by mě nepřibral jako svou další pacientku.
Vzal mě velice ochotně a mě velice překvapila změna přístupu. Pan doktor překypoval energií a optimismem, prohlásil že nevidí jediný problém, že se ovulace sice musí vyvolat uměle, ale rozhodně v tom neviděl žádnou tragédii.
Dívala jsem se na něj skepticky, když se to nepovedlo mé lékařce ani známému odborníkovi z kliniky, těžko se to povede zrovna jemu. Přesto jsem poslušně užívala Clomhexal, Dostinex na snížení hormonu prolaktinu a Tamoxifen na ovulaci. Výsledek bylo několik krásně zrajících folikulů na mém vaječníku.
Za čtyři dny mě objednal na píchnutí injekce na uvolnění a na ultrazvuk, kde mi sdělil, že folikly jsou krásně zralé a počínaje dnešním dnem, mám ovulaci a plodné dny.
Stále jsem tomu nemohla uvěřit, proto jsem si udělala ovulační test. A výsledek byly dvě úžasné silné čárky.
Toto bylo v pátek. Vím, že pokud tento měsíc dostanu menstruaci, budu opravdu moc nešťastná. Už jsem se však odnaučila zbytečně se vznášet na obláčku, předčasně nakupovat dětské oblečky a bláznit. Snad přišlo i období, kdy se na své těhotenství upínám o něco méně. Pochopila jsem, že největší stres jsem pociťovala z beznaděje své lékařky. U lékaře, který srší optimismem a na jeho slova skutečně dochází, se cítím o mnoho lépe. Už mi nečiní problém navštívit těhotné sestřenice ani svou kamarádku.
Když mi všichni kolem říkali, ať se na otěhotnění přestanu upínat, zlobila jsem se, protože to prostě nešlo. Vím, že každý člověk si musí projít i tím nejhorším obdobím, aby pak konečně vysvitlo sluníčko a spadla pomyslná zeď, kterou jsme si kolem sebe vytvořili, abychom neviděli u ostatních to, po čem sami toužíme. Možná bude něco pravdy na tom – přej, bude nám přáno.Tak uvidíme…

Napsal/a: Filipina