Taky tak rádi jezdíte mhd? Já osobně to beru jako nutné zlo a už jsem si na ty přeplněné autobusy a tramvaje docela zvykla a nechává mě to naprosto chladnou. Ovšem od té doby co jsem těhotná a bříško na konci 7. měsíce rozhodně už neschovám, začínám brát jízdu mhd na milost. Vstoupím do tramvaje, posadím se a užívám si jízdy. Nikdo do mne nestrká, nevisím potupně na tyči – prostě idyla. Bohužel jsem netušila, jak se mýlím a že budu brzy vržena zpět do kruté reality.
Příběh první
Vše začalo minulý týden. Po příjemně stráveném odpoledni s kamarádkou v cukrárně jsem v dobré náladě a ničeho netušíc nastoupila do tramvaje. Bylo plno. V tuhle dobu nic neobvyklého. Usmála jsem se, vyšpulila pupík a čekala. Jenže ono nic. Potácela jsem se mezi tyčemi a doufala, že konečně někoho napadne mi uvolnit místo. Třeba ten čtyřicátník, který se na mě už chvilku díval, ale jakmile jsem se k němu přiblížila, okamžitě zabořil svůj pohled do mobilu a začal zuřivě psát zprávu. Při představě, že takto strávím dalších patnáct minut jízdy mi pomalu tuhnul úsměv na rtech. S překvapením jsem ale zjistila, že se cítím čím dál tím víc trapně. Měla jsem pocit, že jsem pro všechny neviditelná. Nebo přinejmenším alespoň ten můj pupík. Rozhlédla jsem se po tramvaji a hledala alespoň malý náznak porozumění. Nic. Každý jen rychle sklopil zrak a pak předstíral, že pohled z okýnka je nesmírně zajímavý. Nakonec asi po pěti minutách jízdy, kdy už jsem si vážně pohrávala s myšlenkou, že to snad dojdu pěšky, se konečně uvolnilo místo a já si mohla sednout. Už jsem se necítila tak trapně, ale ta pachuť tam stejně zůstala.
Příběh druhý
Netrvalo dlouho a opět jsem byla nucena využít služeb mhd. Tentokrát jsem necestovala sama, ale se svým manželem a naší malou dcerou. Vraceli jsme se z dlouhé procházky městem, a protože malá už kňourala, že jí bolí nožičky, tak jsme se rozhodli, že si cestu zkrátíme autobusem. Nastoupili jsme, já cvakla lístky a začala se rozhlížet, kam se můžeme posadit. Můj pohled zachytily dvě puberťačky a rychle zaujaly poslední dvě volná místa. Už jsem se neusmívala a ani se nesnažila špulit pupík. Došlo mi, že je to naprosto zbytečné. Malá fňukala, že si chce sednout, manžel tiše zuřil a já začala opět nabývat dojmu, že jsem pro všechny neviditelná a propadala pomalu pocitu trapnosti. Autobus zařízl další zatáčku a já měla co dělat, abych to, visíc na tyči jak Tarzan, ustála. Konečně zastávka. Lidé se vyhrnuli ven a já zahlídla volná místa. Než se mi ovšem podařilo se k nim přiblížit, už se tam sápaly dvě dámy zhruba mého věku, dohadujíc se, která z nich si sedne k oknu. To mě vybudilo k akci a slušně jsem je požádala, jestli si mohu sednout. Moment překvapení zabral a já konečně i s malou seděla.
Co říct na závěr?
Rozhodně se nehodlám vzdát a chodit teď všude pěšky. Naopak jsem rozhodnuta dál jezdit mhd a budu dělat vše pro to, abych nebyla pro ostatní neviditelná.
Napsal/a: janca.mas
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (27 vyjádření)
Mně se opravdu stalo jen asi dvakrát, že mně někdo přímo odmítl pomoct (ze zdravotních důvodů) v mhd v Brně. A to jsem s první dcerou jezdívala s kočárkem hodně. Ale slyšela jsem, že dálkové autobusy jsou horší. Tam mám zkušenost minimální, ale bez problémů taky (taky pomáhal na požádání i řidič).
Naprostá spokojenost ve vlaku, tam se průvodčí přímo ptají a dokonce si to sami hlídají a přijdou mi pomoct.
Tak přeju všem, ať mají štěstí na lidi a nebojí se o pomoc si říct.
zzzabicko, jedna příhoda: konečná v pustinách, nikde nikdo, babička s hlubokým kočárem a řidič. Odmítl pomoct a babička musela kočár i dítě vytahat postupně a sama. 🙁 Ne každý řidič je ochotný. 🙁
Já bych si o místo slušně řekla, to stejné s kočárkem, byla jsem nucena jezdit MHD a říkala jsem si poměrně často jinak bych se s tím tahala sama, občas se stalo že se někdo nabídl sám od sebe, většinou 40ti leté ženy, jednou ně postarší pán odmítl ze zdravotních důvodů a jednou mi přišel pomoct sám řidič tramvaje 🙂 to jsem i já kulila oči( i když prý mají tu povinnost pomáhat s kočárem, ale to si nedovedu v praxi představit kdyby pomáhali každé.)
Kamarádka si o pomoc nerada říká a tak čeká vždy na nízkou tramvaj nebo jde pěšky)
Myslím že mě život naučil otevřít pusu… 🙂
Koukám, že hulváti se najdou všude – jak v MHD, tak na internetu.
Ježečku, nevím přesně, jak bych ten svůj pocit popsala – v podstatě mi bylo trapně z toho, že svým břichem vzbuzuju v ostatních potřebu prakticky si vyvrátit hlavu, jen aby mě nemuseli vidět – ale to se stalo opravdu výjimečně. V 99% mě lidi sednout pouštěli a bylo to moc milé.
Jančo, doufám, že brzy narazím na další Tvůj článek, bylo to příjemné osvěžení!
Makienko mě se hodně krát stalo,(ohledně pomocí s kočárkem), že lidi vidí ale schválně dělají že nevidí.X krát mi bylo řečeno, aniž bych cokoliv řekla, že mi s kočárkem pomáhat nebudou. Nebo dokonce řidiče, který kvůli kočárku nadává a vyhrožuje, že mě příště nevezme.
Kekunko,napsala jsi to pěkně.
Anonymní proč čteš něco, co ti tak vadí a pak se k tomu pořád vracíš?
Moc se mi líbí, jak to napsala Kekunka.
Vidím to podobně.
Jsem přesvědčená, že i ty puberťačky by tě pustily, kdybys je slušně poprosila.
To je má zkušenost. Taky jsem nepotřebovala sedět vždy, ale pokud ano, tak mi nikdy neodmítl. To stejné si maminky často stěžují, že jim nikdo nepřispěchá na pomoc s kočárkem, když nastupují do mhd.
Lidi nejsou jasnovidci a neví, co kdo chce a pomoct chceš v prvé řadě ty, ne oni. Samozřejmě že někdo tak trochu naschvál nevidí, ale jsem přesvědčená, že neodmítne tě nikdo.
Anonymní, i když to nevidím tak vyhroceně, chtěla jsem něco podobného napsat. U prvního dítěte jsem byla „blbá“ a neuměla si říct, u druhého jsem si říkala, když jsem si opravdu potřebovala sednout.
Některé těhotné mají problém sednout si, radši zůstávají stát, a možná i proto je někteří lidi nepouštějí sednout. Tímto je neomlouvám! Dle mého je slušnost nabídnout místo, jen chci poukázat na možný pohled z druhé strany, kdy se druhý chce vyhnout nepříjemné situaci. Jasně, když mě někdo evidentně cíleně předběhne či dokonce odstrčí, jen aby si sedl dřív než já, je to hulvátství a strašně by mě to vytočilo.
Myslím, že janca.mas chtěla článkem poukázat na to, jak někteří lidé umí nevidět, nebýt ohleduplní, a v tom má bohužel pravdu. Z vlastní zkušenosti ale vím, že ne vždy je to neohleduplnost, může to být nedostatek zkušeností (mladá holka či chlap těžko ví, jak náročné je tahat kupu kil navíc), … Takže chci-li v mhd sedět, tak si o to holt řeknu. Empatie se moc nenosí, a než ohrozit vlastní nenarozené dítě pádem či něčím loktem zabodlým v mém břiše, raději si o místo řeknu.
Jo, a ještě mě překvapilo „manžel tiše zuřil“ – můj muž se mně zeptal, chci-li sedět, a když jsem chtěla, zařídil mi místo.
a číst dle tvého, „rádoby fejeton“ nemusíš,když tě tak moc irituje.To,že se vyjadřuješ k něčí ,,blbosti“ zase vypovídá o tvé míře empatie…
samozřejmě,že názor můžeš vyjádřit i bez registrace :-)já se ptala zda jde o novou osobu nebo někoho kdo sem třeba chodí a jen se nechce pod svůj názor podepsat 🙂
Sever umožňuje přispívat i bez registrace, tudíž jsem nepocítila potřebu se registrovat.
Chápu, že jsem mezi matkami bílou vránou, když jsem schopná si o místo říct nebo o pomoc s kočárkem. Jen mě zkrátka iritují tyhle rádoby fejetony, které fakt nejsou nic nového pod sluncem. Jen důkaz autorčiny blbosti, mohla úplně v klidu sedět, jen kdyby otevřela pusu.
mezi evergreeny internetových serverů se řadí i anonymní asertivní příspěvky?ty se řadíš mezi ty spěchající,tupohlavé nebo empatické osoby?Mám pocit,že tvůj příspěvek je tak trochu všechno….
Evergreen internetových mamaserverů. „Špulila jsem pupík a nikoho nenapadlo…“ Bože. Líná huba, holý neštěstí.
Mezi lidmi se vytrácí slušná komunikace. Těhotné, důchodci nejsou schopni požádat o místo a raději budou demonstrativně viset na tyči, všichni lidé nějak zapomněli na slůvko „s dovolením“ a místo toho se cpou a strkají, platím v drogérce a pokladní neotevře hubu, aby řekla dobrý den.
Všichni nahánějí vteřinky, letěj dopředu, tuhle mi málem shodil nějaký chlápek dítě z jezdících schodů, protože zkrátka musel být na perónu metra o pár vteřin jak my.
Vadí mi to, vadí mi tupohlavost, se kterou si všichni hrabou na svém písečku a od ostatních očekávají automaticky empatiii, čtení myšlenek a že uhnou z cesty.
Holky, díky moc za vaše reakce.Já rozhodně za každou cenu sedět nemusím, dokonce se mi stalo, že mě chtěla pouštět asi 80.letá stařenka, tak nevím, jestli jsem vypadala tak zoufale 🙂
Zuzino, těžko se to popisuje, ale bylo mi trapně za ty lidi, že klidně nechají těhotnou stát nebo spíš viset nad nimi na tyči a nevadí jim to. Ale jak píše Bamiska je to napsané s nadsázkou a rozhodně v tom nehledejte hluboké filozofické myšlenky 🙂
zuzino také to tak mám zajeto a mám v hlavě stále uličku u autobusu kde se pouštlo dospělé a pak jsme se dovnitř rvali my 😀 to už dávno neexistuje….ale vím jak to myslíš….jen tak nějak mi nepřijde že už jsem i v té skupině kdy by mě měl někdo pouštět, takže od dítěte dobrý ale jinakještě né 🙂
Pěkně napsáno,a hlavně pravdivě.A víš jaký je mužský pohled na věc? Chlap nepozná,zda jde o těhulku nebo o někoho vice při těle.Teda pokud už nejsi před porodem.
A to je názor vice mužů.
Mám docela podobné zkušenosti a na základě nich,pokud vidím těhuli tak vstávám a místo nabízím…Bylo to už skoro před porodem,vedro šílené a já na kontrolu musela jet MHD.Zahlédl mě muž a zvednul se ,že mi nabídne místo,ale jak tak byl bus plný,přiskočila k uvolněnému sedadlu starší dáma.V tu chvíli bylo trapně mě,protože ten muž jí řekl,že místo pustil pro mě,že vypadám,že se každou chvíli rozpadnu…
Bamisko já mám asi pořád v sobě,že jsem ještě mladá a pouštím starší sednout automaticky aniž by mi leckdy docházelo,že jedou i daleko mladší,třeba studenti a podobně..ale to je čistě můj problém 🙂
Překvapuje mě, že jak Janca, tak i Marinada popisujete, že jste cítily trapně. Proč jste se cítily trapně? Dokážete to popsat?
Osobně nemám s veřdop takovou zkušenost. Vždy jsem chodila pěšky, nebo autem. Jiné to bylo za lijáku s kočárkem 😀
Ale na druhou stranu, když jsem jela busem, tak jsem tedy zrovna 2x nevnímala, kdo přistupuje a v jakém je stavu. Možná, když jsem párkrát jela, tak jsem taky těhotnou neviděla a ta si myslela, že ji nechci vidět.. *
hezky napsané to co člověk prožil a s nadsázkou…pěkné čtení ke kávičce…
no já si nějak pořád ale nechci připouštět že jsem ve věku a stavu kdy by mě už balo nutno pouštět 😀
MHD jezdím vyjímečně a asi budu za exota, ale když jsem byla těhotná, ani jsem neočekávala, že by mě někdo měl pouštět sednout a když se tak stalo, nebyla jsem potěšená. Naopak mi vestoje bylo lépe než vsedě, kdy mě nepříjemně tlačil pupek.
Ale každého věc, jak se cítí líp 🙂
Každopádně ráda vidím po dlouhé době konečně něčí článeček ze života!!! Díky a jen tak dál! 😉
Jančo, to je dobrý článek – připomněla jsi mi mé cestování 🙂 Na lidi jsem teda měla větší štěstí, většinou mě pustili, ale pak přišly povodně, metro zavřeli a jezdili totálně přecpané autobusy a tenkrát by nikdo nepustil ani beznohého, natož těhotnou 🙁 No bylo mi trapně stejně jako Tobě – stála jsem tam namačkaná jako sardinka s nepřehlédnutelným břichem a všichni se tvářili, jako že tam vlastně vůbec nejsem.
Mobile Sliding Menu