Taky tak rádi jezdíte mhd? Já osobně to beru jako nutné zlo a už jsem si na ty přeplněné autobusy a tramvaje docela zvykla a nechává mě to naprosto chladnou. Ovšem od té doby co jsem těhotná a bříško na konci 7. měsíce rozhodně už neschovám, začínám brát jízdu mhd na milost. Vstoupím do tramvaje, posadím se a užívám si jízdy. Nikdo do mne nestrká, nevisím potupně na tyči – prostě idyla. Bohužel jsem netušila, jak se mýlím a že budu brzy vržena zpět do kruté reality.
Příběh první
Vše začalo minulý týden. Po příjemně stráveném odpoledni s kamarádkou v cukrárně jsem v dobré náladě a ničeho netušíc nastoupila do tramvaje. Bylo plno. V tuhle dobu nic neobvyklého. Usmála jsem se, vyšpulila pupík a čekala. Jenže ono nic. Potácela jsem se mezi tyčemi a doufala, že konečně někoho napadne mi uvolnit místo. Třeba ten čtyřicátník, který se na mě už chvilku díval, ale jakmile jsem se k němu přiblížila, okamžitě zabořil svůj pohled do mobilu a začal zuřivě psát zprávu. Při představě, že takto strávím dalších patnáct minut jízdy mi pomalu tuhnul úsměv na rtech. S překvapením jsem ale zjistila, že se cítím čím dál tím víc trapně. Měla jsem pocit, že jsem pro všechny neviditelná. Nebo přinejmenším alespoň ten můj pupík. Rozhlédla jsem se po tramvaji a hledala alespoň malý náznak porozumění. Nic. Každý jen rychle sklopil zrak a pak předstíral, že pohled z okýnka je nesmírně zajímavý. Nakonec asi po pěti minutách jízdy, kdy už jsem si vážně pohrávala s myšlenkou, že to snad dojdu pěšky, se konečně uvolnilo místo a já si mohla sednout. Už jsem se necítila tak trapně, ale ta pachuť tam stejně zůstala.
Příběh druhý
Netrvalo dlouho a opět jsem byla nucena využít služeb mhd. Tentokrát jsem necestovala sama, ale se svým manželem a naší malou dcerou. Vraceli jsme se z dlouhé procházky městem, a protože malá už kňourala, že jí bolí nožičky, tak jsme se rozhodli, že si cestu zkrátíme autobusem. Nastoupili jsme, já cvakla lístky a začala se rozhlížet, kam se můžeme posadit. Můj pohled zachytily dvě puberťačky a rychle zaujaly poslední dvě volná místa. Už jsem se neusmívala a ani se nesnažila špulit pupík. Došlo mi, že je to naprosto zbytečné. Malá fňukala, že si chce sednout, manžel tiše zuřil a já začala opět nabývat dojmu, že jsem pro všechny neviditelná a propadala pomalu pocitu trapnosti. Autobus zařízl další zatáčku a já měla co dělat, abych to, visíc na tyči jak Tarzan, ustála. Konečně zastávka. Lidé se vyhrnuli ven a já zahlídla volná místa. Než se mi ovšem podařilo se k nim přiblížit, už se tam sápaly dvě dámy zhruba mého věku, dohadujíc se, která z nich si sedne k oknu. To mě vybudilo k akci a slušně jsem je požádala, jestli si mohu sednout. Moment překvapení zabral a já konečně i s malou seděla.
Co říct na závěr?
Rozhodně se nehodlám vzdát a chodit teď všude pěšky. Naopak jsem rozhodnuta dál jezdit mhd a budu dělat vše pro to, abych nebyla pro ostatní neviditelná.
Napsal/a: janca.mas
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (27 vyjádření)
Já teda těhotnou pouštím okamžitě a chápu, že je pro něsložité si říct. Jinak každý by si měl uvědomit, že v autobuse stojící těhotná, je dost velké riziko pádu a následujících hodně nepříjemných komplikací. A nehrát si na šťouchanou, ona neřekla, já nepustim. Přijde mi to blbounký!!!
„…..Já fakt nechápu, proč si těhotné myslí, že se kolem jejich břicha točí svět.
taky jsem byla těhotná a když jsem si potřebovala sednout a nikdo se k tomu neměla tak jsem slušně požádala a apk samozřejmě poděkovala a nikdy se mi netsalo, že by mi někdo nevyhověl!“
Pardon, ale nemůzu nereagovat. Kolem těhotných by se měl točit svět! Nosí v sobě nenarozené dítě, nový život, nového člověka, který je VELMI VELMI zranitelný! Když do dospělého někdo strčí a on upadne, většinou se úraz vyléčí a zahojí, pokud mu ten pád vůbec nějaký úraz způsobí. Ale když upadne těhotná, můze to mít vliv na zdraví či život toho nenarozeného a tím pádem na celý život lidské bytosti a v návaznosti na něm na zivoty všech clenů jeho rodiny. Pokud pustíte těhotnou sednout rovnou, také tím zkrátíte čas, po který stojí, a s velkou pravděpodobností si těhotná stihne sednout, nez se tramvaj rozjede (a mnohokrát právě cukne). To, ze zastáváte tenhle názor, můze podle mě znamenat jediné, ze vás někdo negativně ovlivnil, nebo jste se musela s více věcmi vypořádávat sama. Ale pokud jste vy k sobě tvrdší, nemáte právo ten samý tvrdsí a samostatnější pristup k zivotu diktovat ostatním. Jako já nemám právo do toho mluvit vám. Ale vy si sama evidentně vystačíte. Tak se proti vám zastávám těch, kterí tu pomoc oprávněně pozadují. Jinak zkuste se zamyslet nad tímto: když se v tramvaji nebudu drzet, protože to ustojím a je to vlastně moje věc, ohrozuju tím, ze spadnu, jenom sebe nebo i ostatní? Mé chování má dopad na ostatní, a to i v tom případě, když se nezvednu a nepustím sama sednout někoho, kdo to evidentně potřebuje. Když spadne v tramvaji těhotná, je to i vina všech, kdo tam sedí a nepustili ji sednout a tomu riziku nepredchazeli … i když si sama nerekla. Tomu věrte.
…. (pokr.) .. nevím, proč některí odvraci zrak – mají své důvody a mají na to právo. Ale když si zazijete být „neviditelná“ v těhotenství, pak s kočárkem, pak s malým dítětem… začnete si všímat i ostatních neviditelných: důchodci (není samozrejmostí, ze je lidé poustí a je omluvitelné, ze si sami nereknou – věk, pomalé rozhodovaní, samota, bojácnost.. co my víme, jak nám bude, az budeme staré?), nemocní – o berlích, zafačovaná ruka apod., matky s dětmi a s nákupem apod. Můzete mi namítat, ze si všichni mohou ríct a ze ostatním do nich nic není, ale kdyby vedle vás stála vase těhotná kamarádka, vase stará nebo nemocná maminka, místo jí razantně vybojujete. Tak proc to neudělat rovnou, jsem-li zdravý a v poradku, proc nepustím necí kamarádku, maminku, babicku, kamaráda… také se jednou budete cítit smutně a trapně, az si budete jednou muset o místo porád ríkat a pohledem vybírat, koho „zvednete ze zidle“… a stydet se za sebe, ze jste v minulosti nepoustel „neviditelné“ sednout… když to budeme dělat my – poustet sednout – budeme tím vychovávat nejen sebe, ale i ostatní. Je správné nabízet pomoct clověku, o kterém si myslím, ze by ji mohl potrebovat. Není správné uhýbat pohledem, myslet jen na sebe, a cekat, az mi někdo rekne. Když se takto naučíme sami chovat, az to jednou budeme potrebovat, můze se stát, ze vám nikdo nepomůze…nebude to umět.. nikde to nevidel…nebude to bězné… a nemusí se jednat pouze o „pustení sednout“. Takze se nejedná jen o empatii, ale o to, jací jsme, jací chceme být a jakou chceme mít společnost, ve které zijeme. Proto jsem ráda za tenhle clánek a diskuzi pod ní.. je třeba o tom více mluvit a zamýšlet se.
Autorky se musím zastat. Samozrejme, ze je slusné sama slušně a mile požádat o místo, pokud se nezvedne ten, koho zádáte, zvedne se někdo jiný okolo, někdy se zvedne i více lidí. Ale označení „neviditelní“ je trefné. Do osmého měsíce mě nepoustěl skoro nikdo. A urcitě mi dáte za pravdu, ze velmi dobře rozeznate, kdo si vás nevsiml, kdo vam vůbec nevěnuje pozornost, a naopak kdo o vás moc dobře ví, ale aby situaci nemusel resit, odvrací zrak, ci dělá, ze vás nevidí. Je jedno, jaký má důvod – jestli je unavený, je nemocný apod. Vám, co stojíte s bříškem at uz vystrceným nebo schyovaným, je trapně. A smutno. Jste odstrcení, vyrazení. O děti a slabé, o nenarozené děti, o matky mající malé děti, taktéž i nemocné a staré, se má pecovat. Verim, ze všichni nebo téměr všichni by vám dali za pravdu, kdybyste se jich zeptali, tak proc se tak nechovají?….(pokr.)
Jsem v osmém měsíci těhotenství a v metru raději každý pozoruje tmu v tunelu, než by mě pustil sednout. Nemůžu se ale na kohokoliv z těch lidí zlobit – jsem těhotná, ne němá a pokud mám potřebu sedět, není nic snazšího, než někoho požádat, aby mě pustil sednout. Až tady se můžeme začít bavit o vychovanosti vs. nevychovanosti… to už záleží na svědomí každého, zda se na žádost zvedne či ne.
Moje břicho je mým středobodem světa, ostatním je stejně ukradené, jako mně jsou ukradená břicha ostatních těhotných (čímž však nechci říct, že nastávající matky s evidentním těhotenským břichem nepouštím sednout).
„To mě vybudilo k akci a slušně jsem je požádala, jestli si mohu sednout. Moment překvapení zabral a já konečně i s malou seděla.“
přesně o tom jsem psala, tak snad ses poučila.
„Usmála jsem se, vyšpulila pupík a čekala. Jenže ono nic.“
Nic proti, ale cestující tohle chování vidí takto: „Nasadila velmi důližitý výraz, vystrčila svůj bachor a začala se důležitě rozhlížet, kdolik lidí svede souboj o tom, aby ji mohli pustit sednout.“
těhotné pouštím automaticky, pokud si všimnu, ale když si nevšimnu a ona mě „žádá“ stylem, že si odkyje bachor a začne mi ho div ne otírat o obličej, tak ji už tuplem nechám stát! Když sama nemá tolik slušnosti, aby normálně poprosila, tak se k ní taky nebudu chovat slušně.
Uvědomtě si, že lidi vaše „pupíčky“ fakt nezajímají, mají svoje starosti, svoje bolesti…
Já fakt nechápu, proč si těhotné myslí, že se kolem jejich břicha točí svět.
taky jsem byla těhotná a když jsem si potřebovala sednout a nikdo se k tomu neměla tak jsem slušně požádala a apk samozřejmě poděkovala a nikdy se mi netsalo, že by mi někdo nevyhověl!
Mobile Sliding Menu