Hledáme místo v kavárně a psycholožka Jana Nováčková mi vypravuje, že zatímco před patnácti lety, kdy s kolegy začínali kurzy Respektovat a být respektován, vzdělávali především učitele, poté, co vydali knihu s tímto názvem, mají 85 % kurzů pro rodiče.
Myslíte si, že jsou děti dnes horší, než byly dříve? Podle toho, co hlásí učitelé ze škol, to tak skoro vypadá.
Ne, že by děti samy byly horší, ale jejich chování horší je. Je to odpověď na řadu změn kolem nich. Atmosféra je uvolněnější směrem k negativnímu. Vulgarismy zaznívají například i z televize, i od veřejných představitelů. Střední a starší generace to jako vulgarismy vnímá, mladší už tolik ne. Další vliv je celkové společenské klima – svoboda se stala hodnotou, ale často nedobře chápanou. Bez té druhé strany mince čili bez zodpovědnosti. Děti se jí dožadují také, ale používají k tomu „nezralé“ nástroje. Na rozdíl od společnosti se však škola příliš nezměnila. Nejen, že zde vládne stále většinou autoritářský systém, ve kterém se někteří učitelé domnívají, že to, že jsou dospělí a učitelé, je opravňuje k tomu, aby se chovali vůči dětem mocensky. Také se nezměnil moc obsah výuky a na mnoha školách ani ten zastaralý neaktivní způsob výuky. U něčeho i samotní učitelé těžko nacházejí smysl, proč by se to děti měly učit, a děti, které mají díky internetu mnohem větší rozsah informací, to už nechápou vůbec a bouří se.
Co by se tedy mělo dělat?
Čím dál tím více se utvrzuji v tom, že prazákladem komunikace či chování je postoj k druhému člověku. Buď dokážeme člověka respektovat jako rovnocennou bytost, ať je to předškolní dítě nebo nemohoucí stařec, nebo tyto lidi vnímáme jako méněcenné bytosti, což tvoří pak základ autoritativní výchovy. Tohle nastavení se strašně těžko mění. Na naše semináře chodí většinou lidé, kteří zažili autoritativní výchovu. Moc dobře si pamatují, jak to bylo nepříjemné, a chtějí vychovávat jinak. Od nás se chtějí naučit nové nástroje. To jim můžeme poskytnout. My je ale nemusíme přesvědčovat, že dítě je rovnocenná bytost. Ale pokud má někdo dítě jako objekt svých výchovných snah, k nám do kurzu nepůjde a vůbec těžko se nějak v průběhu života změní. Dovolím si říci, že učitelé, kteří mají partnerský přístup k dětem, velké problémy s kázní nemají.
Čím to je?
Aby ve třídě bylo dobré klima, je základem, aby se dětí podílely na tvorbě pravidel chování ve škole a aby učitelé věnovali čas na budování dobrých vzájemných vztahů mezi dětmi. Řada učitelů už v dnešní době ví, že se mají pravidla s dětmi společně tvořit, ale zase ten základní postoj k dětem ovlivní, jestli to bude funkční, nebo ne. S kolegyní jsme v jedné škole vešly o přestávce do třídy a viděly opravdu nedobré chování řady dětí. Na dveřích třídy byla přitom sepsaná pravidla, sice ne zcela správně, tedy jako zákazy, nikoliv, co se má dělat, ale byla tam. Tak jsme se obrátily na jednu dívenku: „Vy tady máte pravidla. Ale to, co vidíme, asi není v souladu s nimi.“ A ona na to řekla vystihující větu: „To paní učitelka chtěla, abychom si vytvořily pravidla.“ Pak to nejsou pravidla dětí, ale pravidla paní učitelky.
Zeptám se za učitele. Co když nemám odvahu udělat si ze žáka partnera? Co když se bojím, že mi potom žáci přerostou přes hlavu?
Moje oblíbené heslo je, když nevíme, zeptejme se dětí. Přibírání dětí k tomu, co děláme, je vynikající postup, kterého se rozhodně nemusíme bát. Samozřejmě, že poslední slovo má učitel. To je podobné jako v dospělém životě, když máte nějakou firmu, tak šéf má zodpovědnost, konečné slovo, ale to mu nedává právo chovat se ke svým podřízeným nadřazeně či je dokonce ponižovat. V mnoha školách stále přetrvává, že děti mají málo možností vyjádřit se k věcem, které se jich týkají, a obecně říci svůj názor či diskutovat o rozporech.
Napsal/a: Barbara Hansen Čechová
