Dítě potřebuje splynout s matčinou náručí

V západní společnosti jsou dnes děti vychovávány k nezávislosti. Otázkou, zda budou jejich potomci schopni pěstovat hluboké vztahy s druhými lidmi, se rodiče obvykle příliš nezabývají. Vyzdvihováno je kvalitní vzdělání, materiální zabezpečení, dobré fyzické zdraví…

Důsledkem výchovy k soběstačnosti a individualismu je však epidemie závislostí a odcizení. Tvrdí to aspoň americká psychoterapeutka Karen Walantová.Jste známá názorem, že všechny možné závislosti, jichž jsme dnes svědky, mají do značné míry původ v labilitě první nosné vazby v životě, tzv. attachmentu (česky přilnutí). Dítě ji navazuje zejména s matkou. Znamená to, že kvalita této vazby není obecně příliš dobrá?

V naší západní kultuře dětem už od raného dětství vštěpujeme, že by se neměly nikomu příliš otevírat, když se cítí slabé, vystrašené či osamělé. Tyto emoce proto většinou neumíme sdílet a nevyznáme se v nich ani v dospělosti. Mám na mysli všechny ty případy lidí, kteří nejsou schopni pěstovat skutečně důvěrné vztahy s jiným člověkem, kteří nejsou ve spojení se svými nejniternějšími myšlenkami a pocity, se svým vnitřním já. Epidemie všech možných závislostí ilustruje, jak mnohem snáze nacházíme vztah k něčemu vnějšímu. Všimněte si: Jednou z prvních věcí, na které si v životě vytváříme závislost, je dudlík vyrobený z plastu. Jeho dumlání ale samozřejmě není totéž co sevření matčiny bradavky. Matčina náruč a její teplo často chybí. Nejrůznější nepřirozené závislosti jsou umocňovány odosobněnými styly rodičovství, v naší současné společnosti dost rozšířenými. Děti své přepracované rodiče často nemají nablízku, a tak hledají útěchu v peřinkách, plyšových medvídcích, vlastních palcích. A když odrostou, začnou se utěšovat jinak. Není těžké si povšimnout, jak jako dospělí hledáme útěchu především v neživých objektech – lécích, potravinách, penězích, nutkavém nakupování, cigaretách a alkoholu.

Nepřipouštíme si své pocity, protože se bojíme, že kdybychom se pokusili je poznat a sdílet s ostatními, budeme – podobně jako v dětství – přehlíženi nebo odmítnuti?

Ano, a zcela se tak míjíme s prohlubováním intimity. Nezažíváme chvíle, kterým já říkám „momenty jednoty“ – tedy chvíle, kdy je člověk spojen s druhou lidskou bytostí, kdy cítí, že je někým dokonale chápán a přijímán. Jde o intenzivní, a troufám si říci duchovní prožitek, který přichází, když lidé mohou odhodit všechny své zábrany a podělit se o své nejniternější pocity. Tohle zažíváme, když se cítíme v bezpečí v něčí náruči, když jsme někým utěšováni, když nám někdo naslouchá – ať už je to manžel, přítel nebo terapeut. Cítíme zkrátka, že nejsme sami, že někam patříme. Poprvé tyto pocity přicházejí nebo by spíš měly přicházet právě v raném věku, kdy matka s láskou zvedne své dítě a chová ho, když pláče. Odvádí jeho bolest či opuštěnost hřejivým dotykem, utěšováním, tedy něčím, co zmíněný dudlík není schopen nabídnout. Dítě se v takových chvílích může zcela uvolnit. Tohle na miminku poznáte – působí odevzdaně. Cítí, že k nám, rodičům, může mít plnou důvěru, že jsme tu pro něho, že se o ně postaráme. Pokud ovšem rodiče své plačící děťátko nepochovají nebo pokud se ho dotýkají jen mechanicky, zažívá miminko úplně jinou zkušenost. Pocit bezpečí a odevzdání se nedostaví. Dítě pochopí, že ho nikdo uklidňovat nehodlá, a postupně přijme stav tzv. naučené bezmocnosti. Naučí se své emoce potlačovat a přehlížet, snaží se od svých strachů a obav odříznout. Krátce: Pokud si jako děti nenacvičíme ono spočinutí a rozplynutí se v něčí bezpečné náruči, budeme mít v dospělosti s touto mírou blízkosti pravděpodobně problém.

Jak tedy chápat pláč miminka?

Kojenec vždy pláče z nějakého důvodu. Ne aby manipuloval, aby byl protivný, aby nám pil krev. Pokud se matka nesnaží rozeznat, co přesně dítě trápí, a vždy si třeba jen řekne „je unavený“ nebo „teď už musí jít spát, tak ať se s tím vypořádá sám!“, naznačí tak dítěti, že vyjadřovat pocity je nepatřičné. Jenže dítě minimálně do jednoho roku věku je jako ochrnutý člověk. Samo pro sebe mnoho udělat nemůže, to ale neznamená, že necítí. Když miminko pláče a jeho matka na to reaguje citlivě, učí dítě důvěře k okolnímu světu i samo k sobě.