Stokrát nic umořilo osla

Nedávno se mi na obligátní rodičovskou otázku „Máš na zítřek nějaké úkoly?“ dostalo odpovědi: „Domácí úkol ne, ale trest. 90krát něco napsat.“ …

„Copak jsi provedla?“ otázal jsem se. „Nic. Jen jsem se zastala Jany. Včera se totiž pan učitel H. na začátku vyučování zeptal, jestli chce jít někdo napsat na tabuli vzorce z poslední hodiny. Nikdo se nepřihlásil, a tak H. slíbil, že to nebude známkovat. Nato se přihlásila Jana, ale upozornila, že se neučila. U tabule si skutečně na žádný vzorec nevzpomněla. H. se rozzlobil a dal jí pětku a k tomu ještě trest. Dnes chtěl samozřejmě splněný trest vidět. Jana řekla, že se všechny vzorce doučila, ale že trest nenapsala, a tak dostala další pětku. Já jsem při tom pronesla, že to není spravedlivé, a kvůli tomu mi dal H. trest stejný jako Janě.“ „Určitě je prima, že ses ozvala,“ vyjádřil jsem se, „a od pana H. to podle toho, jak to líčíš, fér nebylo. Co zamýšlíš s tím trestem?“ „No, ten musím napsat, jinak dostanu pětku.“ „Pětku za nenapsaný trest?“ podivil jsem se. „Ne, za vyrušování v hodině,“ znělo vysvětlení. V duchu jsem jen zapřemýšlel, jak by se dalo docílit jedničky za vyrušování. Dcera následně trest napsala, protože si nechtěla „kazit jedničky“, především se však snažila předejít mé návštěvě pana H. Obdobných situací, kdy je v pozadí patrný přehmat učitele, zažívá mnohý rodič celou řadu. Často se sice jedná téměř o banální záležitost, ale přesto již zde spatřuji nebezpečí. Jak nás upozorňuje lidová moudrost, stokrát nic umořilo osla. Každá křivda, i sebemenší, zanechává v duši dítěte stopu. Její sílu navíc umocňuje běžná póza školy coby neomylné, vševědoucí a morálně vyspělé instituce. Do jaké míry je dítě poškozeno, když se ve výsledku se školou loučí, záleží samozřejmě též na nás, rodičích. Jenže právě snaha ochránit své dítě je mnohdy doprovázena bezmocí. Škola totiž na jedné straně stojí vůči rodičům coby nerovnocenný partner, který v případě základního vzdělávání představuje přímo prodloužený prst státněmocenského aparátu. Na straně druhé tvoří škola živý organismus, který dokáže citlivě reagovat na výtky rodičů. Bohužel v tomto ohledu podléhá tendenci proměňovat výhrady rodičů v těžce stravitelná sousta, která poté dlouhodobě předkládá dotyčnému dítěti. Toho chce rodič samozřejmě své dítě uchránit. Avšak ani hraní mrtvého brouka, ani hanění učitelů nejsou dobrými východisky. Existuje tedy nějaké řešení? Zatím se v roli rodiče snažím pojmenovávat věci před dítětem pokud možno přesně a učit jej respektovat právo na omyl u druhých lidí. Vždyť nikdo není dokonalý, ani učitelé.

Napsal/a: