Přišla mezi nás

Sheila nastoupila na začátku ledna. Mezi dnem, kdy jsem se nechala přemluvit a uvolila jsem se ji přijmout, a ránem, kdy se objevila, jsem nedostala žádnou zprávu, nepřišly mi žádné složky s psychologickými zprávami, nedozvěděla jsem se žádné okolnosti, které by se nějak týkaly tohoto dítěte. Věděla jsem jen to, co jsem se před půl druhým měsícem dočetla v těch dvou odstavcích článečku pod komiksem na šesté straně novin…

Ale nejspíš to bylo jedno. Na to, co přišlo, mě stejně nemohlo nic přiměřeně připravit.
Přivedl ji Ed Somers. Pevně jí svíral zápěstí a vlekl ji za sebou. S Edem přišel do přístavku i ředitel Collins. „Tohle je tvoje nová učitelka,“ vysvětlil Ed. „A tohle je tvoje nová třída.“ Pohlédly jsme na sebe. Jmenovala se Sheila. Bylo jí bezmála šest a půl; drobeček s rozcuchanými vlasy, nepřátelskýma očima, bohužel silně zapáchající. Překvapilo mne, jak je malá. Čekala jsem něco většího. Tříleté dítě snad muselo být skoro stejně vysoké. Měla na sobě obnošené džínové kalhoty s laclem a vybledlé pruhované chlapecké tričko. Vypadala úplně jako z plakátu Zachraňte dítě.
„Ahoj, jsem Torey,“ řekla jsem svým nejvlídnějším učitelským hlasem a nabídla jí ruku. Ona ale nereagovala. Jen jsem převzala její bezvládné zápěstí od Eda. „Tohle je Sarah. Uvítá tě tady. Všechno ti ukáže.“ Sarah k ní natáhla ruku, ale Sheila zůstala apatická, očima těkala z jednoho obličeje na druhý. „Tak pojď, holko.“ Sarah ji čapla za zápěstí.
„Jmenuje se Sheila,“ řekla jsem. Avšak Sheila se při těch projevech důvěrnosti naježila, vytrhla se a dala se na ústup. Rozběhla se, jenže ředitel Collins stál naštěstí ve dveřích a Sheila mu vběhla rovnou do náručí. Zmocnila jsem se jedné její paže a vlekla ji zpátky do třídy.
„My vás teď opustíme,“ řekl Ed a do tváře se mu vkrádal ten jeho omluvný výraz. „Její papíry najdeš v kanceláři.“ Když Ed s ředitelem Collinsem odešli, Anton za nimi zavřel dveře a zajistil je zástrčkou. Dovlekla jsem Sheilu přes místnost ke své židli v místě, kde jsme si každé ráno povídali, a usadila ji před sebe na podlahu. Ostatní děti se obezřetně shlukly kolem nás. Teď nás bylo dvanáct.
Každé ráno jsme zahajovali „rozpravou“. Tahle škola si potrpěla na to, že se před začátkem vyučování odříkával slib vlajce a zpívaly se vlastenecké písně. Cítila jsem, že vlastenectví není pro děti, které nedokážou vyjádřit ani své základní potřeby, to správné téma; školní rada ale neměla valné mínění o nikom, kdo takové projevy vlastenectví odmítal. Bylo tolik věcí, za něž jsem musela bojovat a jež pro mne byly mnohem důležitější než slib věrnosti. Jako kompromis jsem tedy zvolila rozpravu. Všechny děti pocházely z tak chaotických a narušených domovů, že jsme potřebovali něco, co by nás každé ráno znovu přivedlo dohromady. A já chtěla něco, co by podnítilo komunikaci a rozvíjelo chápání slov.

Napsal/a: Torey L. Hayden