Byl jeden malý kousek světa v malém městečku, který byl plný snů a proseb jedné malé holčičky.
Maminka i tatínek se starali, aby Terezka ani Jiřík neměli žádné nesplněné sny. Ale jedno velké přání zůstávalo každé Vánoce nesplněné. Terezka každý rok šeptala svému chlupatému plyšákovi své přáníčko – být velká aspoň jako, o dva roky starší, Jiřík. Každý listopad a prosinec chudák malý Míša poslouchal malým plyšovým ouškem stěžování a velké přání malé holčičky: „Míšo, víš co je opravdu hrozné?! Že jsem tak malá. Jirka může všechno a je větší jen o malý kousek,“ šeptala noc co noc Terezka.Až jednou se Míšovi Terezky zželelo a pomohl jí. V noci před Vánocemi Terezku zvětšil tak, že byla větší něž Jiřík. Terezka ráno vstala a nemohla uvěřit svým očím, když si stoupla před zrcadlo. Koukala na ní velká slečna, které její oblíbené pyžamko bylo malé. Ručičky jí koukaly z rukávků jako strašákovi, kterého viděla minule na poli s tatínkem a Jiříkem. „No jo, počkej jak budou koukat Míšo.“ pomyslela si Terezka a rychle běžela do kuchyně na snídani. Měla pravdu. Tatínek, maminka, ba i Jiřík koukali, kdo se to přihnal ke stolu. Jenže ono se jim nedá ani divit. Terezka si oblékla své oblíbené věci, ale ejhle – ze svetru bylo tričko a to pěkně těsné, kalhoty byly krátké a úzké a ponožky malé. Proto si musela pomoci ze šatníku maminky. Ta tohle dlouhé tričko a podkolenky stejně nenosila.
Maminka s tatínkem se moc, moc divili, kdo jim dcerušku takto očaroval a Jiřík koukal a stále měřil, o kolik je Terezka vyšší, než on. Když se Terezka doma konečně všem ukázala, chtěla jít ukázat to kouzlo kamarádkám ze školky. Ale co to?! Co si obléci? A jaké botičky? „Já chci ty moje kozačky s medvídkem Míšou. A tu bundičku se žirafou.“ Ale všechno oblečení bylo Terezce moc malé. Takže musela jít oblečená v Jiříkově bundičce s modrým pruhem a v kozačkách bez Míši. „No a co, hlavně, že jsem už tak veliká.“
Terezka vyběhla za Ivetkou a Jitkou, které si hrály za domem. Ale ty když viděly velikou Terezku, nechtěly si s ní vůbec hrát! „Jsi moc veliká, abys mohla k nám do domečku! Máš moc veliké kroky, aby sis mohla s námi hrát na čápa. Jsi moc vysoká, abys mohla s námi lézt pod lavičkou ve sněhu.“ A tak stále slyšela Terezka, jak je příliš veliká a dlouhá. Nakonec šla raději domů. Jiřík si s ní jistě bude hrát – vždyť je stejně veliký. Jenže Jiřík nechtěl. „Jsi holka a nevíš jak se skládá letadlo. Jsi moc velká na puzzle – to jsem si s tebou hrál jen když jsi byla menší. Teď jsi už veliká, tak si hraj sama.“ stále opakoval Jiřík.
Terezka už byla smutná, jak si jí nikdo nevšímá. „Maminko!!!“ zavolala a utíkala do kuchyně. Jenže maminka měla moc práce s vařením a šitím. „Teď nemohu. Musím udělat více jídla a ušít ti nějaké věcičky, abys mohla jít sáňkovat s holkama,“ řekla maminka. A tak Terezka odešla do svého pokojíku, kde vzala svého Míšu a se slzičkami na krajíčku mu svěřovala své trápení. „Nikdo si se mnou nechce hrát. Jsem moc veliká. Maminka nemá čas, Jiřík si se mnou nechce hrát, protože to neumím a Ivetka s Jitkou mě nemají rády, protože jsou menší. A ty Míšo?“ Jenže Míša mlčel. Terezka tentokrát usínala s jiným přáním. „Prosím, prosím, ať jsem jako dřív! Aby si se mnou všichni hráli a měli na mě čas,“ šeptala Terezka.
No a na Štědrý den se probudila Terezka stejná jako dříve – menší než Jiřík, ale šťastná a když se přihnala do kuchyně a hlasitě křičela, že je moc, moc ráda, že je tak malá, usmívala se maminka, tatínek i Jiřík. A Míša? Ten byl rád, že už žádná kouzla dělat nemusí.
Napsal/a: Marrťas
