Blížil se víkend a jak už to tak bývá, rodiče chystali vše na cestu k babičce. Maruška s Honzíkem měli velikou radost. Těšili se na babiččino vyprávění. Ještě téhož dne, když dojeli k babičce, začali jí prosit aby jim vyprávěla pohádku. A tak babička začala.
A tak šla princezna dál až došla ke studánce, kde si povídaly maminky. A tak se ptá. „Maminky, co vám tu nejvíce chybí?“ Maminky se zamyslely a povídaly. „Školu tu chceme, nechceme aby naše děti byly hloupé a jak máme m učit své děti, když známe jen to co umíme.“ A tak to chodilo dál. Princezna přišla domů a vše pověděla svému otci, panu králi. Ten se zamyslel a povídá. „Inu, to není špatný nápad aspoň se lidé naučí i více řemeslům.“ A jak lidé pověděli tak se stalo. Zanedlouho v městečku stála škola. Lidé měli velikou radost a hned tam dávali své děti. Ale hned poté zjistili, že je nemá kdo učit a tak poprosili princeznu.
„Já vám budu děti učit, naučím je vše, co jsem se sama naučila jinde.“ A tak začala škola. O pár dní později jeden malý chlapeček, jmenoval se Vítek, přiběhl domů a řekl mamince. „Já nechci do té školy, pořád se tam něco mluví a musíme sedět a poslouchat.“ Maminka mu pověděla. „Vítku, musíš do té školy chodit, naučíš se tam spousty věcí, které tě s tatínkem sami nedokážeme naučit. My jsme do školy chodit nemohli, ale tu možnost máš teď ty a musíš si jí vážit.“ Vítek zklamaně odešel a večer když usínal si přál aby nemusel do školy.
Druhý den si ho vzala k sobě princezna a povídá mu. „Vítku, ty jsi velice nadaný chlapeček a jednou si tě lidé budou vážit. Mohl by jsi mi třeba i pomáhat.“ Vítek se podíval na princeznu a povídá. „To jako já? A s čím bych měl pomáhat.“ Princezna začala Vítkovi povídat o svém tajném plánu udělat i školku pro docela malé dětičky, kde by si hrály a učily se písničky. Vítkovi se to tak zalíbilo, že hned souhlasil zeptal se. „A co bych měl udělat? „Nic těžkého, umíš pěkně malovat, tak nakresli, co by se malým dětičkám líbilo. A tak Vítek pomohl princezně s jejím plánem.
Nakonec do školy začal chodit rád a zjistil, že se tam opravdu dokáže naučit velkou spoustu věcí, které dosud neznal. Když dospěl, stal se z něho vážený architekt a byl na to hrdý. A princezna? Ta byla velice šťastná, že lidem pomohla a splnila jejich přání. Stala se velmi oblíbenou v celém širém kraji.“
„Babičko, tak proto musíme chodit do školy viď,“ zeptala se Maruška. „Ano je to tak,“ řekla babička „a teď konec vyprávění, ještě nás čeká spousty práce. Tak honem děti.“ „A babičko, budeš nám zítra zase vyprávět pohádku?“ „To víš, že ano, Honzíku.“ A děti celé šťastné se rozeběhly na zahrádku, kde začaly hned pomáhat rodičům.
Napsal/a: torinka
