Pomozte dítěti, aby se dobře adaptovalo v nové škole

Na začátku školního roku nastupuje mnoho dětí do nových škol a tříd. Některé poprvé, jiné už mají několik podobných zkušeností za sebou. Mnoho dětí se však bojí změny, nebo má dokonce z jakýchkoli novinek panickou hrůzu…

I dospělý člověk se alespoň v koutku duše rozechvěje očekáváním, když přechází do nového zaměstnání, stěhuje se do nového bydliště, začíná žít s novým partnerem, když opouští známé a je v očekávání příštího neznámého.

Dítě má mnohem méně zkušeností než dospělí, takže si některé souvislosti ani neuvědomuje, nemusí přesně rozlišovat podstatné a méně podstatné okolnosti, je zaměřené na přítomnost a neuvažuje příliš o tom, co přijde zítra. Proto pak nechápe, proč má začít chodit do jiné školy, když tady si o přestávce výborně hraje s Karlem a Ivanem a má to blízko. Také má velmi rádo známé, stabilní, vyzkoušené věci, vztahy, podmínky a navíc i po proběhlé změně mnohem víc podléhá aktuálnímu hodnocení situace, nepodstatným maličkostem. Jestliže se mu okamžitě nedaří, je přesvědčeno, že takhle úplně špatné to bude napořád.

Přirozené změny a „jiné okolnosti“

K některým změnám dochází přirozeně. Dítě nastupuje do první třídy, přechází do speciální školy, nastupuje do víceletého gymnázia, do střední školy, na vysokou školu a nakonec do zaměstnání.

Další změny jsou vynuceny jinými okolnostmi – rodina se stěhuje, ruší se škola, do které dítě chodilo, slučují se třídy… Stejné nároky na dítě kladou i další situace, ve kterých se výrazněji mění podmínky života dítěte:do rodiny přibude sourozenec, rodiče se rozvedou, přistěhuje se nový partner. Nelze podcenit ani např. pobyt na táboře.

Lze dopředu poznat, jestli adaptace proběhne dobře? U starších dětí máme už jisté zkušenosti, jak probíhaly minulé adaptace na nové prostředí. Na jedné straně jak dítě stárne, získává životní zkušenosti, tudíž některými okolnostmi není tolik zaskočeno, na druhé straně právě tyto minulé zkušenosti mohou způsobit, že se dítě mnohem více změny bojí. Je proto výhodnější investovat do přípravy víc, než se nám jeví nezbytné. Neměli bychom také zapomínat, že samotné dítě určuje jenom část průběhu adaptace, významnou roli hrají i osoby v prostředí, kam přichází. Navíc, leckdy jako dospělí přeceňujeme význam „dospělých“ událostí a podceňujeme závažnost „dětských“ změn (změna školy je přece tak banální).

Jak dítěti pomoci?

Co máme dělat, když už ke změně musí dojít? Je třeba dítěti důkladně vysvětlit, proč k ní dochází, jaké spatřujeme přednosti, alespoň mírně bychom měli zmínit, na jaká úskalí se musíme připravit. Dobré je dát mu víckrát prostor, aby samo mohlo opakovat své výhrady, námitky, obavy, aby mohlo klást otázky. Někdy jsou obavy dítěte značně neurčité a iracionální. Když s nimi nepracujeme, mohou narůst do nepřekonatelné závažnosti.

Pokud nejde o změnu ze dne na den, stojí za to věnovat energii a čas pozvolné faktické přípravě dítěte na ni. V žádném případě však nevyužíváme budoucí situaci, abychom vyřešili nějaký aktuální problém, tedy novou situací nevyhrožujeme (počkej, až začneš chodit do nové školy, tam uvidíš…). Ničemu tím nepomůžeme a dítě si už dopředu může vytvářet nepříznivé očekávání.

Je dobré, aby dítě vidělo na vlastní oči, kam jde, aby někoho na novém místě znalo. Je tedy dobré seznámit dítě s místem, kam bude chodit, případně i s někým, kdo bude chodit s ním, kdo je bude učit apod.

Čím je dítě menší, tím větší riziko existuje, že v nové škole, na táboře, v kroužku nebude pracovat kvůli nějaké maličkosti a ve skutečnosti hlouposti. Jenže pro dítě se nejedná o hloupost, ale o zásadní záležitost. Například když v nové třídě musí sedět samo nebo mu někdo řekne něco nepěkného, když má malovat něco, co neumí, když na táboře není stejný záchod, jako mají doma…

I u starších dětí, dokonce i u dospívajících, je však často výkonnost velmi závislá na mezilidských vztazích. Špatné vztahy s vrstevníky nebo učiteli mohou způsobit, že se dítě neučí, nesnaží se. Měli bychom počítat s tím, že někdy je dítě nespokojené s jednou událostí a tato nespokojenost se projeví v úplně jiné oblasti. Dítě udává, že je nová škola štve, že jsou špatní učitelé i spolužáci, ale ti za to vůbec nemohou, protože se k němu chovají docela pěkně. Pak se ukáže, že skutečný problém je v tom, že se rodina přestěhovala, ono se stěhovat nechtělo a v novém bydlišti se mu vůbec nelíbí..

Napsal/a: Václav Mertin