10 důvodů, proč není radno přeceňovat vysvědčení

Rubrika: Střední školy, Základní školy

V anketě Největší Čech, v níž si lidé volili největší osobnost naší historie, se umístila Marie Terezie v třetí desítce. Vsadil bych se, že pokud by se pořádala anketa, v níž by měli školáci označit naopak nejneoblíbenější postavu historie českých zemí, byla by Marie Terezie žhavou adeptkou na celkové vítězství, zvláště v době blížícího se vysvědčení. Začátky školního vysvědčení ve formě úřední listiny se datují právě do doby druhé poloviny 18. století, kdy byla Marií Terezií zavedena i povinná školní docházka. I když zpočátku se podle dostupných pramenů vydávalo vysvědčení nikoliv dvakrát ročně, ale jen na konci posledního povinného ročníku.

Vysvědčení tedy přežilo dodnes a určitě se jedná o důležitý okamžik v životě školáka. Samozřejmě vysvědčení napjatě očekávají nejen samotní školou povinní, ale logicky i rodiče. Každé vysvědčení si bezesporu zaslouží zhodnocení, ocenění a v mnohých případech také plán pro lepší skóre v jeho dalším vydání. Zároveň je ale podle mě potřeba k vysvědčení přistupovat s nadhledem a zbytečně ho nejen nepodceňovat, ale taky nepřeceňovat. A z jakých důvodů by se vysvědčení nemělo přeceňovat?

1)      Známka má pouze kvantitativní charakter

Školní stupnice už je dlouhá léta zaběhnutá a standardizovaná. Asi každý jejímu principu rozumí, ale svým charakterem je konkrétní známka spíše pouze jakousi „rychlou informací“. Naproti tomu některými odborníky preferované slovní hodnocení je naopak charakteru čistě kvalitativního, jehož nevýhodou je ale riziko nicneříkajících a univerzálních vět. V téměř každém oboru však platí, že pro získání komplexnějšího obrázku a pro vyvození jakýchkoliv závěrů je třeba mít k dispozici jak informaci kvantitativní, tak i kvalitativní povahy.

2)      Každý učitel má jiný metr

Není žádnou výjimkou, když se žák-jedničkář na jedné škole toho ve skutečnosti v daném předmětu naučí mnohem méně než žák-trojkař z jiné školy. Názorně se tento nesoulad odkryje například při přechodu na jinou školu. I odborníci na vzdělávání se víceméně shodují na tom, že rozdíly mezi jednotlivými školami a někdy i mezi třídami v rámci jedné školy jsou příliš velké a zvyšující se rozdílnost ve znalostech jednotlivých studentů dnes prostupuje všemi stupni naší vzdělávací soustavy.

3)      Naše stupnice je příliš úzká

Pětistupňová škála známek není v evropských zemích úplně ojedinělá (i když častější je v obráceném gardu), rozhodně však není převažující. V řadě zemí mají učitelé možnost hodnotit v rozmezí 1 až 10, třeba v Belgii dokonce na škále 1 až 20. Sám jsem osobně zažil několik učitelů, kteří si stěžovali, že nemohou dát na vysvědčení třeba 2+ nebo 3-, tudíž například ´horší´ či ´lepší´ dvojka je pro účely vysvědčení zkrátka jenom dvojka. Na některé žáky to pak působí demotivačně.

4)      Stejná známka, jiné sdělení

Každý žák či student je jiný a každý z nich má jiný studijní potenciál. Někdo je od přírody studijním typem, kterému učení leze do hlavy takříkajíc samo, jiný má zase nadání pro něco jiného. Samozřejmě je třeba dodat, že pílí a systematickou prací lze mnohé dohnat, což platí jak ve škole, tak i v reálném životě. V každém případě stejná známka může u jednoho znamenat zcela proflákaný půlrok, zatímco u druhého poctivě odvedenou práci.

5)      Nejen známkami živ je student

Zejména u těch menších školáků nemusí vždy studijní výsledky odpovídat tomu, zda chodí do školy rádi. Jsou děti, které mají školu docela rády, přitom nepatří k premiantům a na druhé straně nalezneme děti s vynikajícím prospěchem a studijním nadáním, kteří se ale z nějakého důvodu do školy netěší. Pro některé rodiče jsou ve středu zájmu pouze známky a nevěnují už takovou pozornost neméně důležitým aspektům jako např. tomu, zda se dítě cítí ve škole dobře, zda má ve škole kamarády a podobně.

6)      Známky nemají příliš velký vliv na další studium

Vlivem dostatečného počtu míst na školách a slabších populačních ročníků se dnes žáci základních škol nemusejí příliš stresovat studijním průměrem pro účely přijetí na střední školu, s výjimkou elitních gymnázií. Například před deseti či patnácti lety byl u tradičních obchodních akademií běžnou podmínkou pro přijetí bez zkoušek studijní průměr 1,2-1,4. Dnes většina z nich přijímací zkoušky ani nevypisuje. Stejně tak drtivá většina vysokých škol ani nepříhlíží k prospěchu na střední škole, některé z nich spíše berou v úvahu srovnávací scio testy.

7)      Vždycky je možnost nápravy

Hlavně v případě pololetního vysvědčení není ani „nedostatečná“ žádnou tragédií, v druhém pololetí může být vše jinak. Pokud jde o pětku na vysvědčení v červnu, i zde je možnost vylepšit si skóre, i když samozřejmě vytoužené letní prázdniny s reparátem na krku nejsou ideální. Každopádně má v obou případech žák či student jistotu druhé šance, což nemusí být pravidlem později v zaměstnání či obecně v životě.

8)      Vzdělávání by nemělo být jen o známkách

Vzdělávání by mělo mít i jiné a vyšší cíle než jsou jedničky, vyznamenání, diplomy či tituly. Mělo by také především přispět k rozvoji osobnosti, ke schopnosti alespoň trochu se vyznat ve stále složitějším a měnícím se světě kolem nás, přemýšlet v souvislostech, naučit se kritickému myšlení, respektování mravních a etických hodnot stejně jako respektu k ostatním a je toho samozřejmě ještě mnohem více.

9)      Strach z vysvědčení a z reakce rodičů může mít i špatné následky

Téměř každý půlrok v souvislosti s rozdáváním vysvědčení přinášejí média zprávy o nárůstu telefonátů na linky důvěry, v některých případech se děti bojí jít domů a bohužel existují i případy, kdy si děti pravděpodobně i kvůli problémům ve škole dokonce vzaly život. Žádné známky na světě za podobné problémy opravdu nestojí. Rodiče by se měli průběžně zajímat o prospěch svých dětí, a tak by nemělo být pro ně překvapením, jaké známky na vysvědčení jejich ratolest přinese. Křik, zbytečné scény či tresty určitě nejsou pro dítě tou pravou cestou ke zlepšení školních výsledků a k vytvoření si kladného vztahu ke vzděláván

10)  Ani sebelepší známky nikomu štěstí nezaručí

Měl jsem spolužačku, která odmaturovala se samými jedničkami, ale přesto už ve studiu nepokračovala, protože jejím snem a profesním cílem bylo dělat účetní. Vím o případu kluka, který měl na základní škole nejlepší známky, ale přesto nešel na žádné gymnázium, nýbrž na učiliště s oborem kuchař-číšník, protože ho to zkrátka k tomuto oboru vždycky táhlo. Naopak znám třeba inženýra velmi úspěšného v technickém oboru, kterému vždy hrozilo propadnutí z jazyků. A podobných příkladů je všude kolem nás spousta. V první řadě by ale mělo jít o to, aby ze školáka vyrostl člověk, který bude v životě spokojený a třeba dosáhne i určité seberealizace či životního naplnění, k čemuž se lze dostat různými cestami. Ne vždy je k tomu potřeba skvělý prospěch nebo diplom z té či oné školy.

Jiří Matěj BRŮNA

autor je českým studijním rekordmanem

Napsal/a: Jiří Matěj Brůna

Toto taky stojí za přečtení!

Ako láskou a prijatím rozpustiť detský hnev či zlú náladu

Bol piatok trinásteho. Po náročnom týždni s nadšením odchádzam z práce a stretávam sa s Elou a jej otcom (mojím

Čtu dál →

Píšete omluvenky z plavání?

Představte si, že vaše dítě je sportovní anti talent, nebo „koordinační psanec“ neumí ani jezdit na kole, nemá moc vlohy

Čtu dál →

[Soutěž] Bombarďák – Čtvrtek

Bombarďák vydal nové album. A co je nejlepší? Že ho teď 2 z vás můžou vyhrát v naší soutěži

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • mura

    správně napsané-pěkné

  • Moc pěkný článek.

  • Marinada

    Tohle je nejlepší článek, který jsem kdy o vysvědčení četla. Souhlasím se všemi body.
    Mimochodem, moje dcera chodí do školy moc ráda (kvůli zábavě o přestávkách), ale i tak pravidelně „proklíná“ Marii Terezii 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist