Stála jsem na louce Kinského zahrady, v ruce jsem držela mé několikaměsíční dítě a sledovala bandičku bláznů. Smáli se na různé způsoby. Jako motor, jako stará Blažková, jako malé dítě. Smáli se smíchem zajíkajícím, škytacím, hýkacím, chrchlavým. Zkoušeli roztodivné kusy se svým tělem a leckterým tekly slzy radosti z očí.
Octla jsem se na akci zvané jóga smíchu a ten den byl mezinárodním dnem smíchu. A já? Cítila jsem jen obrovskou vlnu nechuti jakkoliv hnout brvou.
Vždyť jsem teď máma!
Musím být vážná a úctyhodná.
Tak tenhle svůj zážitek si dodnes pamatuju. Několik let poté jsem kolem sebe začala sledovat ten samý trend.
S rodičovskou rolí na sebe okamžitě nabalíme obrovskou krosnu důležitosti, která je plná strachů, obav, nejistoty. Samozřejmě ten batoh celý natřeme na růžovo a říkáme tomu rodičovská láska. Musíme se teď přeci starat o budoucnost národa, o přežití těch našich malých tvorů, o jejich spokojenost. Musíme plnit spoustu povinností, vydělávat peníze na živobytí, vařit, uklízet, učit je o světě, věnovat se jim, zajistit jim bezpečný domov. Tyhle všechny povinnosti plníme bez mrknutím oka. Na zábavu není čas. Život není zábava nebo nějaká hra. Život se s námi nemazlí.
Když jsem si prošla obdobím poporodních depresí, začala jsem se sama sebe ptát…
Jako fakt to tak je?
Fakt už budu napořád tahle vážná hujerka? Doopravdy už nemůžu dělat srandičky a bavit se životem? A jak je to s tím mazlením? Já bych naopak potřebovala, aby mě život pořádně pomazlil, potulil. Pak se mi jde každým dnem mnohem snáz.
Vzpomínám si na tu scénku z Kinského zahrady a říkám si, kdopak mě asi nakazil touhle nemocí zvanou “vážnivka rodičovská”? Kde jsem to jen chytla? Možná v zimě v tramvaji, při odchodu ze školky, v supermarketu ve frontě. Myslím, že se šíří všude možně a naopak smích, radost, veselí člověk jen tak nepotká. To se přeci nedělá. Co by si o nás pomysleli.
Já osobně jsem se určitě v počátcích řadila mezi ztrápené maminky. Vůbec mi nebylo do smíchu.
Jak jsem to… vlastně sebe napravila?
Přidala a přidávám neustále do života hravost. Nejde mi to vždy. Učím se a nechávám se inspirovat. Od lidí kolem, ale hlavně od dětí. Ano správně. I děti nás mají hodně co učit. Třeba právě té nespoutanosti.
Jak se to u nás projevuje?
- Když děti chtějí lézt vysoko, polknu první myšlenku plnou strachu a lezou. Navzájem si laskavě ověřujeme, jaké možnosti má naše tělo a zároveň jak to bude v pohodě i pro mě, abych nemusela být stažená až na zadku.
- Když děti chtějí zkoušet něco nového, domluvíme se tak, aby nám v tom všem bylo dobře. Někdy to třeba zkouším i s nimi. Mé tělo si rochní radostí.
- Když se směje jeden, začínáme se smát všichni. Někdy dokonce i ve chvilkách, kdy jsme se vztekali, křičeli a cítili všemožné emoce, jen ne radost.
- Když jsme spolu zpíváme a tančíme. Zpěv a tanec je opravdu úžasný způsob jak si vyloudit úsměv na tváři i z původní naštvanosti či smutku.
- Když spolu komunikujeme, snažíme se nebrat sami sebe tak vážně, ale umět se i zasmát, pobavit nad vlastní nešikovností, chybou, pocitem.
- Když si čteme, hrajeme si u toho hlasem na postavy v knize. Když hrajeme divadlo, přehráváme výrazně postavy v příběhu.
- Když nás napadne nějaký skvělý a jedinečný nápad, jdem ho zrealizovat.
- Když si tatínek dovádí doma s dětmi, sedím a sleduju ten rej, usmívám se a zažívám nekonečné štěstí.
- Když se mi chce týrat se myšlenkami o své nedostatečnosti, raději se na sebe a svět kolem usměju, protože vím, že dostatečná jsem a navíc i krásná (s úsměvem).
A jak to máte vy?
Je pro vás rodičovství zajímavým výletem do nové reality? Nebo jste obtěžkání těžkými balvany zodpovědnosti? Tak i tak je to správně. Všechny balvany se dají postupně rozpustit. Podělte se s námi o vaše jedinečné rodičovské nastavení.
Krásný a hravý den a nejen ten!
