Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vaše první pocity po porodu?
Prohlížím si tady fotečky Sárinky, když se narodila a nedá mi to se vás nezeptat, co přesně jste cítily poprvé se svým děťátkem na pokoji, co za pocity jste zažívaly? Nemyslím teď bolesti po porodu, zajímá mě spíše vztah sebe samé k dítěti a veškerá poporodní blues:-) Já se přiznám, že jsem měla plačtivé období, ale byla jsem šťastná, zmatená, neznalá, plná touhy ochránit drobečka, citlivá. Malou dali až 4.den po porodu (akutní SC a nějaké drobné komplikace) a trošku jsem byla ráda, že se vyspím, ikdyž na pooperačním plakaly miminka jiných maminek a to mě deprimovalo, že nemůžu mít malou u sebe. Pak mě ale téměř “donutili“ jít na nadstandard, a já i chtěla, chtěla jsem mít malou pro sebe, ale musím fakt říct, že den po porodu jsem byla tak “mimo“ z toho celkového zážitku z porodu, že jsem na několik hodin ani nemyslela na to, že bych se měla jít podívat za maličkou. Je mi to až trapné, ale první, kdo řekl “Pojď, půjdeme se na ni podívat“, byl můj přítel. Já byla vyřízená z císařského řezu, první den mě tam vezl na vozíčku, později už jsem chodila dobře. Pořád mi hlavou lítalo: “Mám dceru… ještě jsem byla v narkóze a těsně po porodu mi Marek oznámil: “Mamino, máme holku a seš to celá ty…“ Já si pamatuji, že jsem se usmála. Na to nikdy nezapomenu. Na pokoji jsem se mnohdy přistihla, že chci, aby malá ještě spala a nechtěla jsem moc kojit, tedy jak to říct… ta bolest byla strašná a nevěřila jsem si. Později to ale přešlo a v půl druhé ráno se přišla na mě podívat sestřička ještě s jednou a řekla potichounku: “Tady maminka vzorně kojí…“, usmála se a popřála mi dobrou noc. To mě tak potěšilo a role matky se mi okamžitě začala líbit. Úzkosti odezněly velice rychle a dnes už mám téměř tříletou rošťandu:o))) A jak jste to cítily vy?
Mi praskla doma plodová voda a tak jsme s manželem vyrazili do porodnice. Já jsem se tak strašně těšíla, že už konečně nastal ten den, kdy poprvé uvidím svého syna. Když jsem ho porodila, první co bylo, tak manžel hlásil, že má prsty po něm. Byl neuvěřitelně krásný, kulatá hlavička, pěkně se přisál k prsu. Pak však u mne nastaly komplikace a museli mě uspat a udělat celkovou revizi dělohy, takže kolem mě se seběhlo spousta doktorů, manžela poslali na chodbu a Tomáška odváželi na novorozenecké odd. Já už jsem se ovšem těšila až usnu, protože ty bolesti se nedaly vydržet. Ráno jsem musela na zákrok znova (holt jsem měla “štěstí“ na doktora). Pak jsem strávila 3 dny na JIPce, dostávala jsem krev a kapačky, takže malého jsem za tu dobu viděla asi 2x. Manžela za mnou pustili jen na 5 minut v zeleném plášti. Strašně jsem si přála mít syna u sebe, pořád jsem na něho myslela. Naštěstí na novorozeneckém odd. pracovala výborná doktorka, která mě o něm chodila informovat. Pak mě přeložili na normální pokoj a syn byl u mne. Strašně často se budil a plakal. Do toho manžel volal, že z mé práce něco neposlali na pojišťovnu a mně to přišlo jako obrovský problém a brečela jsem. Pak jsem měla problém se zavinováním dělohy, zase jsem brečela. Hormony si dělaly co chtěly, už jsem ani nevěděla proč brečím. Po 2 dnech se to srovnalo. Akorát jsem si myslela, že přijdu domů a malý začne spát hezky a to jsem se fakt mýlila. Do 16 měsíců se budil co 2 hodiny. To byl pro mě největší šok. Ale i na to si tělo zvyklo a u dcery už mi to nevadilo, nebyla jsem z toho tolik vyčerpaná. Dceru jsem porodila bez komplikací a měla jsem takový hřejivý pocit, že se to vše povedlo, půl roku jsem totiž proležela na rizikovce, s velkými problémy a lékaři nám dávali 1% na udržení těhotenství. Na pokoji jsem ji měla hned, mohla jsem sedět, chodit, kojit. Pohoda, klid a žádné poporodní deprese.
Já jsem se nemohla dočkat toho, jak budou děti vypadat. Nedokázala jsem si je představit, s manželem jsme poslouchali i pohyby v bříšku a představovali si, co tam mimča dělají.
Martínek byl první, nevěděla jsem, co čeho jdu, ale zvládli jsme to krásně, bez hysterie a i beze strachu, věřila jsem, že mi doktoři pomohou, kdyby se něco dělo. Pomazlila jsem se s miminkem, o kterém jsem nevěděla, jak se pořádně drží, nevěděla jsem, jak správně kojit, ale ke všemu jsem během chvilky dorostla a bylo to fajn. Prostě byl můj a věděla jsem, že jsem už dospělá a máma…
Vojtíška jsem si už užívala, všechno jsem uměla, nic mě nemohlo překvapit, žádné zmatky s kojením, věděla jsem, co a jak. Přebalování a koupání jsem si obstarávala sama, hned po porodu jsem mohla krásně chodit a sedět, protože jsem věděla, jak mi bude a co zvládnu sama.
U Lindy jsem byla už úplný machr – holčička pila jako duha, chodily k nám exkurze, protože 100 ml na jeden zátah nebyl problém, takže ke mě sestry dávaly na pokoj prvorodičky, abych je zacvičila. To byla pohodička.
Po porodu jsem byla vždycky spokojená, protože mě nic nebolelo, nepřekáželo ve výhledu a věděla jsem, že děti jsou v pořádku na světě. Krásné pocity…
Když byl Martínek v bříšku, věděla jsem, že to bude kluk (i bez ultrazvuku) – prostě jsem to cítila a že musí mít jméno Martin, o tom jsem byla přesvědčená snad od početí…:-))). Ale k porodu: SC – pro konec pánevní…Přinesli mi Martínka asi dvě hodiny po tom, co jsem se probudila a vypadal přesně tak, jak jsem si ho vysnila – prostě láska na první podívání. Byla jsem děsně uřvaná prvorodička. Nevím, jestli to bylo tím, že pracovali hormony, nebo že bylo pár dní před vánoci (pustili nás na štědrý den). S mojí spolubydlící na pokoji jsme si každý večer moc pěkně pobrečely…Problémy s prsy a s dlouhodobým krvácením po porodu ze mě udělaly uzlíček nervů. Když jsem se svými problémy naklusala ke své doktorce, řekla, že musím do nemocnice, že má podezření na laktační psychózu a že musím na kyretáž…Jen jsem si lehla v nemocnici do postele, hned se mi ulevilo a z ní jsem odcházela úplně v pohodě. Laktace se upravila, krvácení přestalo…a já byla konečně spokojená maminka. Pamatuju si na ty chvíle kojení, kdy jsem měla chuť ho pořád pusinkovat a hladit…
Druhé těhotenství (s Eliškou) skončilo opět císařem (zase konec pánevní)…Jenže na šestinedělní JIPce nebylo místo, tak mě dali na gynekologii, která je v jiné budově a Elišku mi přinesli hódně pozdě. Musela jsem si jí vybrečet, protože prý děti takhle nenosí na jiné oddělení. A opět láska na první pohled. Elišku mi ale dlouho nedali ke mě, vždycky přišla sestra na kojení, dala mi jí na 5 minut, odešla, přišla, zeptala se, jak to šlo – já na to, že nešlo – ona, že teda snad příště a odešla. Takhle to bylo asi pětkrát za sebou a já už začala mít nerva, že nebudu kojit. Zažádala jsem si o nadstandart. A světe div se – tam moc hodná a ochotná sestřička – vůbec nepřipustila, že nebudu kojit a Elíka mi rozkojila…Hormony se mnou necloumaly jako po prvním porodu, ale Elišku jsem si moc užívala a mazlinkovala.
Jsem ráda, že jsem nakonec všechno zvládla. Všem maminkám čerstvým i budoucím přeju hodně štěstíčka a hlavně ať jsou všichni ti drobečci zdraví.
No, prvního syna jsem rodila před 12 lety – spíš jsem byla asi hodně vyjukaná ze všeho a i když jsem se na mimi těšila, pořád jsem si říkala, jestli ho budu mít tak ráda, jak by máma měla mít ráda své dítě… Porod jsme přežili úplně v pohodě a fajn, akorát mi malého dali až za 20 hodin, ani na kojení mi ho nedonesli…. ale byla to velká láska na první dotek a pohled. A musím říct, že u všech ostatních porodů, které jsme zvládli víceméně v klidu…. prostě jsme je přežili 🙂 (i s manželem), už jsem kluky měla vždycky u sebe hned po porodu a i když první noc strávili na novorozeneckém, nijak jsem si to nevyčítala, říkala jsem si – ještě se honem vyspat a nabrat síly a od rána už budem spolu pořád 🙂 Taky že jo a své kluky jsem milovala od první chvíle, od bříška a po porodu ještě víc…Vzpomínám si, že jsem si kluky brala k sobě do postele nejen na kojení, ale i tak,prostě tak někdy spontánně, když spinkali a jen jsem se na ně koukala a lila potoky slz, jak jsou krásní a malincí a bezbranní… Depresemi jsem naštěstí netrpěla (i když předchozí věta tomu moc neodpovídá :D), snad jen kolem třetího dne, kdy se mi nalila prsa, jsem byla ubrečená a cloumala mnou “poporodní depka“ – ale to odeznělo tak do dvou dnů. V šestinedělí jsem byla (až na první porod, to jsem chtěla jen spát a nic jsem nestíhala 🙂 ) jinak vcelku nabitá energií a s každým dalším dítětem jsem zvládala o něco líp – co mi taky jiného zbývalo 😀
Nevím, když tak přemýšlím, tak asi nejvíc jsem byla fit po čtvrtém porodu, porodila jsem v 11.00 dopoledne a večer jsem byla normálně ve sprše a na večeři… a potkala mě porodní asistentka, která mě dopoledne rodila a jen nevěřícně zírala: “Mamko, vy jste rodila dnes kolem poledne ne?“ Prostě mi bylo fajn a nic mi nescházelo…:)
A dnes si říkám, že to bylo strašně krásné období. A ty mé uzlíčky bych nedala za nic na světě, ta láska někdy až bolí, i když dva už jsou skoro tak velcí jako já….
Tak já jsem první dceru porodila jako velmi mladá maminka. V té době nebylo ještě tolik běžné, mít třeba tatínka u porodu, nebyl ani žádný kurz pro maminky, časopisy, internet. Dnes to vidím tak, že jsem měla hrozně málo informací. O porodu, kojení, prostě o všem.
Byla jsem překvapená tou bolestí. Nějak jsem se s tím neuměla porvat. Když sestřička řekla: “máte holčičku“, rozbrečela jsem se a stále jak v zaseklém filmu opakovala…jééé, holčička…jé, holčička. Nevěděli jsme co se narodí, ale asi maličko víc jsem si přála tu holčičku. Samozřejmě by nevadil ani chlapeček!:-)
Pak malou odnesli, já ležela dvě hodiny na sále, pak převoz na pokoj. Porodila jsem večer a malou jsem dostala poprvé na pochování a nakojení až ráno v šest hodin. Stejně tak to měly i ostatní maminky. Dnes mě to hrozně mrzí, ale v té době mě ani nenapadlo si sestře o malou říct, nebo se ptát, kdy budu kojit atd..
Musím ale říct, že jsem celou noc nespala. Ty emoce byly neskutečně velké. Mobily nebyly, abych mohla hned volat svým nejbližším. Ležela jsem a měla hroznou radost. Malou jsem milovala od prvního okamžiku.
Druhý porod byl o deset let později. Měla jsem velmi mnoho informací, vše bylo jiné. Druhá dcera byla vymodlená, velmi očekávaná. Věděla jsem co chci, např. ihned kojit, mít miminko u sebe apod. Porod byl vyvolávaný. Bolesti určitě větší, ale tak nějak lépe snášeny. Po dvouch hodinách po porodu jsem si sama po svých došla na pokoj a vyložila nejnutnější věci. Pak jsem si už ani nelehla a hned naklusala zpět na novorozenecké, že už chci malou k sobě. Sestřička mi jen řekla, že si mám jít lehnout, že ji hned přinesou, že se zahřívá v inkubátoru. Po půl hodině zase nic, tak jsem tam šla znovu a vytrvale se dožadovala své dcery. Sestřičky se mi smály. Pak už jsem mimčo nedala z ruky. 🙂
Takže také velmi rozdílné zážitky.
Mně když se narodila první dcerka Eliška, měla jsem takový pocit že se ze mě něco pomalu stává – mamina. Elča byla dlouho v inkubátoru, dlouho jsem jí přenášela a chudáček malá se moc napila zkažené vody, tak hned měla ATB. Chodila jsem k ní jenom na kojení a to byla síla. Pokaždé jsem odcházela s brekotem. Nyní jí je 6 let, půjdu do školy a včera měla taneční vystoupení – opět jsem brečela.
U druhé dcerky to samé, hezké pocity a pocit, že někoho budu chránit celý můj život předávat mu své zkušenosti a prostě je milovat, dát za ně svůj život!
Když se syn narodil bylo to něco nového pro nás všechny.Ty očička se na nás s manželem koukali jako by věděl,že je náš.Ten pocit byl krásný,že takové malé dětátko patří jen vám a že ste mu dokázala dát život no to bylo to nejkrásnější co sem kdy zažila v životě.Bolesti na ty sem hned zapoměla a těšila se jak si sním budu povídat a jak ho pochovám a obejmu.Člověk se moc těší a kolikrát bych to chtěla vrátit na ten den jak se na nás díval ale už to nejde je velkej a taky musíme stárnout a dát přednost těm mladým aby něco krásného taky zažili.Agáta
Ano, to je typické. Strach, nejistota, obavy… Taková nová role, co si s ní teď počnu? A mám to až na doživotí, že není kam couvnout…! :o)
Stačí jedna malá pochvala, hezké slůvko od zdrav. sestřičky, od partnera, v tom nejistém a citlivém rozpoložení, a hned je svět kulatější. Najednou si člověk řekne, ano, jsem máma, a zvládnu to.
První porod…no přežili jsme to (s podivem), nebudu to rozebírat. Dítě jsem pak neviděla 12 hodin. Sice mi ho ráno přinesli, ale nebyla jsem schopna se postavit, natož se o něj starat. Kluk nechtěl pít, a byl šíleně zřízenej, velké podlitiny kolem očí,rozbitou hlavu, velký krvavý strup na ní, ani fakt nevím, co mu dělali. A nechci to vědět, stačí mi ty následky…
Poporodní deprese trvala skoro půl roku. Dítě jen řvalo, ve dne v noci, já neschopná matka, vztah s mužem se pomalu rozpadal.
Druhý porod…pohoda, krása, nádhera. Nechali mě být, krásně jsem si sama porodila, následovala OBROVSKÁ EUFORIE, já jsem byla úplně fit, a po porodu jsem mohla skály lámat. Najdenou jsem se ohla, vlezla kam potřebuji… :o) Kojení bez problémů, vše v pohodě, byla jsem plná síly, optimismu.
Stejná máma, stejná porodnice, rozdílné zážitky.
Co bylo ale u obou dětí stejné, je to, že se mi podařilo hned se do nich zamilovat, a ani na vteřinu jsem nemusela pochybovat o tom, že je to správně, že se nám narodili. A to mám dodnes.
Prohlížím si tady fotečky Sárinky, když se narodila a nedá mi to se vás nezeptat, co přesně jste cítily poprvé se svým děťátkem na pokoji, co za pocity jste zažívaly? Nemyslím teď bolesti po porodu, zajímá mě spíše vztah sebe samé k dítěti a veškerá poporodní blues:-) Já se přiznám, že jsem měla plačtivé období, ale byla jsem šťastná, zmatená, neznalá, plná touhy ochránit drobečka, citlivá. Malou dali až 4.den po porodu (akutní SC a nějaké drobné komplikace) a trošku jsem byla ráda, že se vyspím, ikdyž na pooperačním plakaly miminka jiných maminek a to mě deprimovalo, že nemůžu mít malou u sebe. Pak mě ale téměř “donutili“ jít na nadstandard, a já i chtěla, chtěla jsem mít malou pro sebe, ale musím fakt říct, že den po porodu jsem byla tak “mimo“ z toho celkového zážitku z porodu, že jsem na několik hodin ani nemyslela na to, že bych se měla jít podívat za maličkou. Je mi to až trapné, ale první, kdo řekl “Pojď, půjdeme se na ni podívat“, byl můj přítel. Já byla vyřízená z císařského řezu, první den mě tam vezl na vozíčku, později už jsem chodila dobře. Pořád mi hlavou lítalo: “Mám dceru… ještě jsem byla v narkóze a těsně po porodu mi Marek oznámil: “Mamino, máme holku a seš to celá ty…“ Já si pamatuji, že jsem se usmála. Na to nikdy nezapomenu. Na pokoji jsem se mnohdy přistihla, že chci, aby malá ještě spala a nechtěla jsem moc kojit, tedy jak to říct… ta bolest byla strašná a nevěřila jsem si. Později to ale přešlo a v půl druhé ráno se přišla na mě podívat sestřička ještě s jednou a řekla potichounku: “Tady maminka vzorně kojí…“, usmála se a popřála mi dobrou noc. To mě tak potěšilo a role matky se mi okamžitě začala líbit. Úzkosti odezněly velice rychle a dnes už mám téměř tříletou rošťandu:o))) A jak jste to cítily vy?