Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vaše první pocity po porodu?
Prohlížím si tady fotečky Sárinky, když se narodila a nedá mi to se vás nezeptat, co přesně jste cítily poprvé se svým děťátkem na pokoji, co za pocity jste zažívaly? Nemyslím teď bolesti po porodu, zajímá mě spíše vztah sebe samé k dítěti a veškerá poporodní blues:-) Já se přiznám, že jsem měla plačtivé období, ale byla jsem šťastná, zmatená, neznalá, plná touhy ochránit drobečka, citlivá. Malou dali až 4.den po porodu (akutní SC a nějaké drobné komplikace) a trošku jsem byla ráda, že se vyspím, ikdyž na pooperačním plakaly miminka jiných maminek a to mě deprimovalo, že nemůžu mít malou u sebe. Pak mě ale téměř “donutili“ jít na nadstandard, a já i chtěla, chtěla jsem mít malou pro sebe, ale musím fakt říct, že den po porodu jsem byla tak “mimo“ z toho celkového zážitku z porodu, že jsem na několik hodin ani nemyslela na to, že bych se měla jít podívat za maličkou. Je mi to až trapné, ale první, kdo řekl “Pojď, půjdeme se na ni podívat“, byl můj přítel. Já byla vyřízená z císařského řezu, první den mě tam vezl na vozíčku, později už jsem chodila dobře. Pořád mi hlavou lítalo: “Mám dceru… ještě jsem byla v narkóze a těsně po porodu mi Marek oznámil: “Mamino, máme holku a seš to celá ty…“ Já si pamatuji, že jsem se usmála. Na to nikdy nezapomenu. Na pokoji jsem se mnohdy přistihla, že chci, aby malá ještě spala a nechtěla jsem moc kojit, tedy jak to říct… ta bolest byla strašná a nevěřila jsem si. Později to ale přešlo a v půl druhé ráno se přišla na mě podívat sestřička ještě s jednou a řekla potichounku: “Tady maminka vzorně kojí…“, usmála se a popřála mi dobrou noc. To mě tak potěšilo a role matky se mi okamžitě začala líbit. Úzkosti odezněly velice rychle a dnes už mám téměř tříletou rošťandu:o))) A jak jste to cítily vy?
Holky díky moc, Bramborko, taky držím palečky.
Dášo, naprosto souhlasím 🙂
Makineo a Bramborko, držím pěstičky, ať je všecho v pohodě a ty dojmy jsou ještě silnější než napoprvé 🙂
Makineo, já také čekám svoje druhé miminko. Malé bylo teprve osm měsíců, když jsem po druhé otěhotněla, tak jsem si namyšleně myslela, že po tak krátké době to mám ještě čerstvě v paměti, že už mě nemůže nic překvapit. A když jsem byla po prvé ve dvanáctém týdnu na uzv, matka vícerodička ha ha, a viděla toho ufonka na obrazovce, brečela jsem dojetím jako želva. Držím ti palce a doufám, že i mě to dopadne dobře.
no já tenkrát taky nic takovýho nečetla, tak jsem si myslela, že jsem nějaká divná – vlastně ještě o něco divnější, protože ani to “nezamilování“ ve mně nebudilo nějaké pocity viny. Prostě to přišlo pomalu (ale jistě ;-)). Po nějaké době (když už jsem byla “normální“) jsem i zvažovala, že by to stálo za článeček (shodla jsem se na podobných pocitech s kamarádkou), ale pak jsem to nějak nerealizovala.
Makineo, potvrzuju, co psal už někdo přede mnou, že napodruhé to sžívání s miminkem bylo mnohem rychlejší a navíc jsem neměla moc času nad tím přemýšlet.
(no, možná ten článek zkusím zrealizovat, jestli teda někde ukradnu trochu času)
makinea drž se,palečky držím:-))) K
Já vám je budu držet. A doufám že bude vše v pořádku a vy si to užijete stejně krásně jako poprvé.:-))
Docela vám závidím. Sice to zní divně (rodila sem před 3 měsíci) ale opravdu bych do toho šla znovu. HODNĚ ŠTĚSTÍ VÁM I MALIČKÉMU DROBKOVI .
Holky, krásně to všechno píšete, je cítit, jak je to pro každou z nás silná vzpomínka…
Mně taky ten vztah přicházel postupně, po kouskách. Ale četla jsem předtím nějaký článek, že se ta ohromná láska a pocit štěstí nemusí dostavit hned a že to je běžné. Jsem za to teď zpětně ráda, protože jsem se tím vůbec netrápila a prostě to vše brala tak, jak to přichází. Vůbec jsem to neřešila a ani nevím, kdy se ta láska, to pouto objevilo. Spíš tak nepozorovaně po částech. Ale věřím tomu, že kdybych se s touto informací nesetkala, tak bych asi byla zaskočená, že to není jak ve filmu, jak v různých líčení porodu a tak.
Jinak nejsilnější dojmy po porodu. Překvapení, že to tak hrozně bolí, překvapení, že už to mám za sebou (myslela jsem, že to nikdy neskončí a pak najednou konec, bolesti pryč, miminko v náručí…)
Nejkrásnější minutka byla, když mi malou dali na bříško, to bylo blaho, jen si vzpomenu na to teplounké upatlané tělíčko, tak mě zaplaví taková vlna štěstí… Jinak to byla hlavně NEJISTOTA, jak a co a kdy a dělám to tak správně, a proč plače a proč neplače a proč spí a proč nespí… ?A dlouho trvalo mně i malé než jsme se sžily.
A pomohlo každé povzbuzení, každé uklidnění, každé zasmání. V porodnici jsem měla na pokoji maminku, která měla asi tak 40 roků, narodilo se jí čtvrté dítě a byla bezvadná. Uklidňovala mě jen tím, že ona byla klidná a byla s ní i sranda.
Za pár týdnů?, dnů? … mě to čeká znova. Byla jsem už na kontrole v porodnici a myslela jsem, že se tam rozbrečím. Všechno se mi po těch čtyřech letech vrátilo. TAk nějak to tam pořád stejně voní. Přepadla mě taková směs pocitů, strašný strach a obrovské dojetí a těšení a tak.
Hormony a vzpomínky se mnou už mlátí o 106, na porod už teď hodně myslím. Tak mi, nám držte palce…
Já také
Dáši, podepisuji se 🙂
Holky, asi ženám někdo vsugerovává, že se musí okamžitě cítit šťastné a ikdyž po porodu kolikrát nemůžou chodit, ihned letí k dítěti, aby se mu zcela obětovaly a odevzdaly mu zbytky svých sil….:o)
To snad ne. Není důvod cítit se provinile, když umíráte únavou po prožitém porodu, a chcete normálně spát. Ani když se ihned do dítěte nezamilujete, neznamená to, že budete špatná máma!
Co nám to společnost vtloukla do hlavy, že se objevují tyhle výčitky? Nemá máma po porodu problémů s hormony dost, ještě aby se zabývala tím, jestli se chová a cítí dostatečně “správně“?
Zapomeňme na názory ostatních, nemají co koho hodnotit, nejsou ve vaší kůži.
Zapomeňte na výčitky. Všechny jsme tady dobré mámy, jinak bychom se tady na VD společně nestrachovaly o zdraví a blaho našich dětí, jinak bychom nechodily na tyhle skvělé stránky.