Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vaše první pocity po porodu?
Prohlížím si tady fotečky Sárinky, když se narodila a nedá mi to se vás nezeptat, co přesně jste cítily poprvé se svým děťátkem na pokoji, co za pocity jste zažívaly? Nemyslím teď bolesti po porodu, zajímá mě spíše vztah sebe samé k dítěti a veškerá poporodní blues:-) Já se přiznám, že jsem měla plačtivé období, ale byla jsem šťastná, zmatená, neznalá, plná touhy ochránit drobečka, citlivá. Malou dali až 4.den po porodu (akutní SC a nějaké drobné komplikace) a trošku jsem byla ráda, že se vyspím, ikdyž na pooperačním plakaly miminka jiných maminek a to mě deprimovalo, že nemůžu mít malou u sebe. Pak mě ale téměř “donutili“ jít na nadstandard, a já i chtěla, chtěla jsem mít malou pro sebe, ale musím fakt říct, že den po porodu jsem byla tak “mimo“ z toho celkového zážitku z porodu, že jsem na několik hodin ani nemyslela na to, že bych se měla jít podívat za maličkou. Je mi to až trapné, ale první, kdo řekl “Pojď, půjdeme se na ni podívat“, byl můj přítel. Já byla vyřízená z císařského řezu, první den mě tam vezl na vozíčku, později už jsem chodila dobře. Pořád mi hlavou lítalo: “Mám dceru… ještě jsem byla v narkóze a těsně po porodu mi Marek oznámil: “Mamino, máme holku a seš to celá ty…“ Já si pamatuji, že jsem se usmála. Na to nikdy nezapomenu. Na pokoji jsem se mnohdy přistihla, že chci, aby malá ještě spala a nechtěla jsem moc kojit, tedy jak to říct… ta bolest byla strašná a nevěřila jsem si. Později to ale přešlo a v půl druhé ráno se přišla na mě podívat sestřička ještě s jednou a řekla potichounku: “Tady maminka vzorně kojí…“, usmála se a popřála mi dobrou noc. To mě tak potěšilo a role matky se mi okamžitě začala líbit. Úzkosti odezněly velice rychle a dnes už mám téměř tříletou rošťandu:o))) A jak jste to cítily vy?
Koukám,že se to tu rozběhlo:o)) to je moc dobře. Já vlastně ani nepopsala, zda to byla láska na první pohled k Sárince, jen to, že jsem byla děsně zmatená z toho, jak to vše skončilo. Je fakt, že až jsem se ráno dala dokupy (rodila jsem o půlnoci), vůbec jsem neměla myšlenky jít se mrknout na svůj uzlíček, asi to zní hrozně, ale snad mě omlouvá jen fakt, že jsem ani na chviličku nepřestala na malou myslet, kde je, jak asi vypadá (prý byla chlupatá jak opička:o)), toužila jsem ji chránit, ale zároveň se to pralo s pocitem, že chci strašně spát a odpočívat, po porodu mě totiž odvezli pro plný stav zpět na hekárnu, kde mi v půl šesté ráno bylo “umožněno“ poslechnout si, jak vypadá porod někoho jiného :-((( Hrůůza to poslouchat, naštěstí maminka už byla čtvrtorodička, takže to šlo bleskovou rychlostí! Ale od okamžiku, kdy jsem pak konečně se Sárinkou byla sama, (jen sama, ne před ostatními), jsem měla ten přenádherný pocit bezvýhradné lásky a velkého štěstí, že právě mi se narodilo něco tak překrásného:o)))
A Pamino. Takhle jsi vystihla i mně. U prvního porodu. Ten druhý už byl opravdu jiný. Hezčí. Už sem věděla do čeho jdu. A na malého se těšila už z bříška. Stejně sem ráda že sem ŽENSKÁ. A že si můžu prožít to co může jen MATKA. pa jdu nakojit malého :-))
Ájiku.Já bych rodila taky pořád. Možná proto už mám ve 22letech dvě nádherné děti. Možná kdybych byla milionářka tak snad. Je to hloupé že tvoje touhy omezuje někdo jiný. Já si přála vždycky velkou rodinu. Bohužel v této době a v tomto státě to zas tak jednoduché jak si to člověk vysní není. ŠKODA
Dáši, cítím to stejně 🙂 Jsem vděčná za ty mé čtyři raubíře a už pro ty voňavé miminečka a pro ty pocity…. vůbec – jaké to JE MÍT MIMINKO – bych rodila pořád…. ale ono to nejde, že jo :)))
Darčo, dobře, žes sem to povídání uvedla. Já to totiž mám podobné jako kuře a jako spousta maminek. Stále je mi líto, že se nějaký orgasmus či euforie nekonaly:-). Vztah jsem si musela teprve hledat, nepřišel samozřejmě. U druhého i třetího už jsem vědela, co přijde a tak to bylo hladší, ale slzy štěstí a radosti po porodu neznám.
Dášo 🙂 hezké :-)souhlasím, jenom mě mrzí, že jsem si to neužívala hned od začátku :-((, ale musela jsem k tomu “dospět“, ostatně jako ke všemu v mém životě 🙂
A je fakt, že od té doby říkám, že konečně má můj život nějaký smysl. Že před tím jsem tu jenom zabírala místo a nebyla jsem pro nikoho “důležitá“ 🙂 a teď je tu někdo, kdo mě opravdu potřebuje a kdybych tu já nebyla, tak tu není ani Majda, takže konečně má to, že jsem se narodila, smysl :-)))) (ono to zní asi trošku hloupě, co?) 🙂
Dáši, souhlasím… 🙂
Holky, jste taky tak šťastné, že jste si to mohly prožít, a některé i několikrát? Takový zázrak!
Jak je najednou všechno ostatní malicherné, když si “čuchnete“ k tomu, co je fakt důležité.
Jak se najednou něco v ženě změní,
jak najednou poprvé v životě zažije, co to znamená bezpodmínečně milovat někoho víc než sebe…
Jsem moc vděčná, že mi toto bylo dopřáno prožít. Kdyby už nic jiného, pro tohle mi stálo za to žít. :o))
Ve mně hodně dlouho přetrvával pocit, že jsem neschopná matka, která ani sama nedokázala své dítě porodit, ale museli mi dělat císaře.
A první dny a hodiny, kdy mi ho nosili jen na kojení, mi strašně chyběl, chtěla jsem ho mít pořád u sebe a když jsem ho pak dostala do postýlky na pokoj, přesunula jsem si ji vedle sebe a pořád ho chovala, dívala se na něj a celou noc jsem měla prostrčenou ruku skrz špricle jeho postýlky a musela se Ádi pořád dotýkat. Totální závislost a láska na celý život 🙂
Bolest při kojení a zavinování dělohy s porovnáním tím vším před tím byl čajíček (přestože to byla volest jak blázen :-)) a navíc mi přišla zvráceně hezká, protože já měla svůj zázrak v náručí a to bylo maximum, nic hezčího v životě ani snad neexistuje…
Mámo22, taky mám pocit, že u dalšího (jestli teda nějaké další bude) mimča to bude jiné, že to už budu vědět co a jak a budu si to užívat už od začátku 🙂 Doufám 🙂