Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vaše první pocity po porodu?
Prohlížím si tady fotečky Sárinky, když se narodila a nedá mi to se vás nezeptat, co přesně jste cítily poprvé se svým děťátkem na pokoji, co za pocity jste zažívaly? Nemyslím teď bolesti po porodu, zajímá mě spíše vztah sebe samé k dítěti a veškerá poporodní blues:-) Já se přiznám, že jsem měla plačtivé období, ale byla jsem šťastná, zmatená, neznalá, plná touhy ochránit drobečka, citlivá. Malou dali až 4.den po porodu (akutní SC a nějaké drobné komplikace) a trošku jsem byla ráda, že se vyspím, ikdyž na pooperačním plakaly miminka jiných maminek a to mě deprimovalo, že nemůžu mít malou u sebe. Pak mě ale téměř “donutili“ jít na nadstandard, a já i chtěla, chtěla jsem mít malou pro sebe, ale musím fakt říct, že den po porodu jsem byla tak “mimo“ z toho celkového zážitku z porodu, že jsem na několik hodin ani nemyslela na to, že bych se měla jít podívat za maličkou. Je mi to až trapné, ale první, kdo řekl “Pojď, půjdeme se na ni podívat“, byl můj přítel. Já byla vyřízená z císařského řezu, první den mě tam vezl na vozíčku, později už jsem chodila dobře. Pořád mi hlavou lítalo: “Mám dceru… ještě jsem byla v narkóze a těsně po porodu mi Marek oznámil: “Mamino, máme holku a seš to celá ty…“ Já si pamatuji, že jsem se usmála. Na to nikdy nezapomenu. Na pokoji jsem se mnohdy přistihla, že chci, aby malá ještě spala a nechtěla jsem moc kojit, tedy jak to říct… ta bolest byla strašná a nevěřila jsem si. Později to ale přešlo a v půl druhé ráno se přišla na mě podívat sestřička ještě s jednou a řekla potichounku: “Tady maminka vzorně kojí…“, usmála se a popřála mi dobrou noc. To mě tak potěšilo a role matky se mi okamžitě začala líbit. Úzkosti odezněly velice rychle a dnes už mám téměř tříletou rošťandu:o))) A jak jste to cítily vy?
pamatuju si, že jsem si říkala, tak, je to holčička, já to věděla:) a nejvíc si pamatuju na ráno, než mi ji dovezli na pokoj, tak jsem volala s kámoškou a říkala jsem jí, že už se těším, až mi ji přivezou, abych se přesvědčila, že je skutečná 🙂
já si pamatuju že mi manžel pořád dokola opakoval máme holčičku, máme holčičku. Byla jsem po narkoze a nemohla odpovědět, a ni zareagovat, ale slyšela jsem ho a bylo to něco nezapomenutelného. Směsice překvapení a nadšení a taky touhy už už jí mít, vidět.
U druhé dcerky to bylo taky překvapení, ale mnohem méně intenzivní, tam už spíš byla příprava k boji (po předchozích zkušenostech) o to, mít miminko u sebe. Takže jsem pořád blábolila ať mi jí přinesou a celé mé soustředění se ubíralo tímhle směrem, že se musím rychle zmátořit abych si jí “vyhádala“.
Naprosto živě si vybavuju svůj první pocit, nebo spíš myšlenku po porodu – dali mi malou na břicho a jak na ní koukam, jak je malinká, tak si řikám, doslova: “a to je jako všechno?“
Jsem to vnímala jako dost velké utrpení na to, aby vylezlo něco tak malinkého… tak jsem zvědavá na své své druhé první pocity.
Tak po prvním porodu jsem byla celkem v pohodě,nic mě nerozladilo,žádný poporodní blues,malá byla vzorné miminko,papala po čtyřech hodinách,spinkala a skoro vůbec neplakala,akorát sestry mě pořád popichovaly,že málo kojím,ale proč bych měla nutit prso spícímu miminku,tak abych se nestresovala,dopisovala jsem tajně čárky v počtu kojení. U druhého porodu to bylo horší,tak moc jsem se na malého těšila a chtěla rodit,ale cířaský řez semnou udělal své,že jsem ani neměla pomyšlení na to,jak malý vypadá a kde je. Jestli to bylo tím,že jsem ho hned nevyděla a neslyšela plakat, ale až po 24.hod. nebo nevím.Nicméně byl to opak dcery,plakal pořád a já s ním. Tak moc jsem chtěla spát,ale nedal mi ani hodinu vkuse,sestry si dělaly srandu,že sousedi budou mít z toho jeho křiku radost,ale byly tak hodné,že si ho občas vzaly na novorozenecké,at se vyspím. Byla jsem z toho zoufalá,že jsem bečela jak koza do polštáře a jakmile mi někdo zavolal z domů,tak jsem ani přes slzy mluvit nemohla. Prostě hotová citlivka a malej jakby smet,jak kdyby ten pláč u mě cítil a plakal taky. No,ale jakmile jsme dojeli domů,tak po pláči ani stopy,akorát plakal z nenasytnosti. I tak jsem štastná,že mám dvě krásné a zdravé děti,které jsou každé z jiného těsta,dcera měla být kluk a syn holka.
Já byla po celkové narkóze a první, co si pamatuju, že mi manžel pořád dokola opakuje, že máme holčičku. To bylo překvapení. Přinesli mi jí brzy, asi po hodině, protože manžel tam tak “otravoval“, že se ho asi chtěli zbavit a pamatuju si přesně, jak vypadala, že jsem brečela a že jsem jí milovala hned. Bylo mi líto, že nemůže být se mnou, ale po 24 hod už jsem se k ní probojovala a od té doby jsme spolu pořád. A taky jí pořád miluju a už asi nepřestanu. Žádné blues ani deprese si nepamatuju, asi se mi vyhnuly.
Holky diky, tečou mi slzy,když to čtu….urcite to bude lepsi uz se na to moc tesim…
Téro, taky myslím, že se to poddá… 🙂 Netrap se tím, že bys to měla cítit jinak. Možná je to jiné, protože máš ještě druhé malé dítko, které Tě potřebuje, nemůžš mít tolik sil jako poprvé, jestli malá hodně plače, taky to určitě udělá mnohé.
Ale určitě si na novou situaci zvykneš a nějak to přejde a ten pravý cit přijde.
Ahojky Téro. V přírodě nejde všechno hned. Chce to čas a jak už psala Dáša – když se hned do dítěte nezamiluješ neznamená že jsi špatná máma!!!!!!!! už jenom že jsi dala tomu tvorečkovi život je obrovská zásluha a že jsi se rozhodla ho mít a vychovávat to už snad s láskou souvisí ne???to že srovnáváš je úplně normální. já to dělám i teď.ale vždycky si řeknu že každé dítě je originál takže nebudou na 100% stejné chce to opravdu jen sžít se s novou rolí. Musíš si zvyknout že jsi máma obou dětí a že tě potřebují obě. A to malinké víc. Uvidíš že až se naladíte na stejnou notu tak vám to bude krásně hrát.:-) hodně štěstí!!!!
holky jeste ze si to takto muzeme napsat.U prvniho jsem citila hrozny stesti a plakala jsem , hned jsem si ho zamilovala a milovala cim dal vic.Ted mam 2,5 mesice po porodu druheho ditete a bylo to uplne jiny.Byla jsem rada,ze to mam za sebou ,ze skoncily ty bolesti a ze konecne je konec.O malou jsme se starala jen ,ze musim.Prvni mesic jen plakala ja nevyspata,vynervovana a jeste do toho to druhe.Proste jsem ji nemohla prijmout…trapilo me to ,ale proste to tak je, jeste ke vsemu,kdyz vim jak to bylo u druheho je to horsi.Po 6 nedeli se to zacinalo spravovat a ted uz je to lepsi,ale trapi me to jelikoz porad srovanavam s prvnim (a rikam si proc ne u male)a premylsim proc to tak je:( Mozna tim ze, te moc plakala ,ale treba plakala,protoze citila,ze ji nechcu..je to hrozny,ale nastesti se to kazdym dnem lepsi a doufam,ze ji to tisickrat vratim zpet…za ty jeji prvni usmevy..kazdopadne je to boj a boli vse kolem deti…