Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vaše první pocity po porodu?
Prohlížím si tady fotečky Sárinky, když se narodila a nedá mi to se vás nezeptat, co přesně jste cítily poprvé se svým děťátkem na pokoji, co za pocity jste zažívaly? Nemyslím teď bolesti po porodu, zajímá mě spíše vztah sebe samé k dítěti a veškerá poporodní blues:-) Já se přiznám, že jsem měla plačtivé období, ale byla jsem šťastná, zmatená, neznalá, plná touhy ochránit drobečka, citlivá. Malou dali až 4.den po porodu (akutní SC a nějaké drobné komplikace) a trošku jsem byla ráda, že se vyspím, ikdyž na pooperačním plakaly miminka jiných maminek a to mě deprimovalo, že nemůžu mít malou u sebe. Pak mě ale téměř “donutili“ jít na nadstandard, a já i chtěla, chtěla jsem mít malou pro sebe, ale musím fakt říct, že den po porodu jsem byla tak “mimo“ z toho celkového zážitku z porodu, že jsem na několik hodin ani nemyslela na to, že bych se měla jít podívat za maličkou. Je mi to až trapné, ale první, kdo řekl “Pojď, půjdeme se na ni podívat“, byl můj přítel. Já byla vyřízená z císařského řezu, první den mě tam vezl na vozíčku, později už jsem chodila dobře. Pořád mi hlavou lítalo: “Mám dceru… ještě jsem byla v narkóze a těsně po porodu mi Marek oznámil: “Mamino, máme holku a seš to celá ty…“ Já si pamatuji, že jsem se usmála. Na to nikdy nezapomenu. Na pokoji jsem se mnohdy přistihla, že chci, aby malá ještě spala a nechtěla jsem moc kojit, tedy jak to říct… ta bolest byla strašná a nevěřila jsem si. Později to ale přešlo a v půl druhé ráno se přišla na mě podívat sestřička ještě s jednou a řekla potichounku: “Tady maminka vzorně kojí…“, usmála se a popřála mi dobrou noc. To mě tak potěšilo a role matky se mi okamžitě začala líbit. Úzkosti odezněly velice rychle a dnes už mám téměř tříletou rošťandu:o))) A jak jste to cítily vy?
Ahoj kuře. Jásem na tom byla úplně stejně jako ty. Porod byl pro mě šílený zážitek. Nemohla sem vyčerpáním chodit. A ta láska přišla až opravdu o hodně později. Snad až do prvního úsměvu jsem prostě všechno dělala tak jako automaticky. Přebalit, nakojit, pochovat. Prostě je tu někdo, o koho se musím postarat. Docela mě to trápilo, ale pak se to najednou změnilo. Na ten její úsměv nezapomenu. Jako by říkala já jsem tady mámo a mám tě moc ráda. Měj mě taky. A to už sem byla ztracená. A ta láska je den ze dne silnější a to už má malá přes dva roky.
U Tomáška už to bylo hned v porodnici. MIlovala sem jej od začátku, už když sem ho spatřila ležet vedle mě v postýlce. A jak sem se trápila když byl v inkubátoru kvůli infekci kterou ode mě dostal(měla sem streptokoka) a taky špatně dýchal. A ten pocit když mi jej přiložili po 4 dnech k prsu. 🙂 Když jsem odcházela z dětského kde ležel vznášela sem se po chodbě jako vánek a usmívala sem se.On se napil z mého prsu a jak krásně papal říkal můj pohled.:-) Takový to byl nepopsatelný pocit štěstí. Možná to byly i trochu hormony ale přála bych to zažít každé mamině. Je to ten nejkrásnější pocit na světě kterému se nic nevyrovná.
Petro, tak to jsme na tom stejně… ten rozum velel co a jak a proč a to srdce až později 🙂
jejda, to se mi teď ulevilo 🙂
Některé maminky to tak prostě mají…. určitě kvůli tomu nejsou horší, jen láska je naprogramovaná trochu jinak :))) Hlavně že přijde 🙂
kuře, buď v klidu, měla jsem to úplně stejně – do Áni jsem se zamilovávala postupně. Sice si pamatuju, jak mi ji položili na břicho, i jak jsme se poprvé pokoušely o kojení, ale ten pocit úlevy, že už je mimčo venku byl v tu chvíli taky silnější. Neříkám, že jsem ji neměla ráda, nebo že by mi na ní nezáleželo, ale měla jsem pocit, že všechno, co se týká “toho miminka“ dělám na popud rozumu. Přicházelo to tak nějak postupně, doteď si vybavuju ten moment, kdy jsem si uvědomila, že bych svoji holčičku nevyměnila za žádné jiné miminko na světě. Nebylo to tak, že do té chvíle by mi bylo všechno fuk, ale v tu chvilku mi docvaklo, že se postupem času ten můj “rozumový“ vztah k miminku nějak nenápadně proměnil na totální zamilování do vlastní dcerky.
Teď je z Aničky už víc jak čtyřletá slečna, občas hodně zkouší moji trpělivost, ale i tak je pro mě nejúžasnější dítě pod sluncem (samozřejmě společně s Magdičkou).
holky, děkuju, ale bohužel to zamilování přišlo mnohem později a poporodní depresí to nebylo… žádnou jsem nepociťovala :-((((
ale aspoň si nepřipadám jak exot 🙂 děkuju 🙂
Kuře, já na tom byla hodně podobně. Takový jako, fajn, mám miminko, dobře,že je zdravé. Ale zamilovala jsem se až doma cca 6 dní po porodu. Poporodní deprese, bolesti prsou, nedostatek spánku, to vše mne zastihlo absolutně nepřipravenou. Takže myslím, stejně jako Tomasa, že JE to normální..((-:
Kuře, myslím si, že to JE normální.
Darčo,řekla bych že jsem na tom byla jako Ty-po císaři-s bolestí a únavou jsem byla ráda,že se o malého stará někdo jiný. ,,na plný“ úvazek jsem ho dostala až 3den-4tou noc.
ale hned po probuzení z narkozy jsem se dožadovala sester abych ho mohla vidět a v ten okamžik co mi ho ,,konečně“ donesli jsem byla táááák šťastná a plná emocí a on byl tak krááááásný…no slzy se mi derou ještě když to píšu–uff ty hormony:-)))) prostě pocit nepopsatelného štěstí a lásky.
byl přesně takový jaký měl být a byl úžasný.
O začátcích kojení mluvit nebudu,to byl boj:-(
K
No, tak, holky, teď si o mě budete myslet něco asi hodně nepěkného, ale já to prostě takhle cítila 🙁
Jakmile se Majda narodila (když jsem ji vytlačila), tak jsem byla tááák ráda, že to mám za sebou. Bohužel si vůbec nepamatuju, jak vypadala, když mi ji dali na břicho, vůbec si nepamatuju, jak nám oznámili, že je to holčička a je v pořádku, jediné, co jsem vnímala byl manžel, jak je štěstím bez sebe, jak brečí i za mě a taky si hned Majdu už v peřince pochoval, zatím co mě šili…. Pak mě převezli na pokoj, kde mi Majdu dali na první kojení. Tam si zase jenom pamatuju ten pocit prvního přisátí, ale Majdu pořád ne :-(((
Jediný pocit, co mě pak přepadl, byl ten strach o někoho.
První slzy přišly, když se Majda 3. den po porodu nechtěla přisát a kojení nám vůbec nešlo 🙁 Ale spravilo se to.
Pak, těsně před odchodem z porodnice, mi donesli gragulaci od pana primáře, že mi, jako mamince, gratuluje k dcerce…. tak u toho jsem bulela jak želva, to jsem poprvé viděla napsané, že jsem máma… Pak to bylo, když jsem viděla Majdin rodný list a v kolonce matka své jméno. To jsem řvala už opravdu hodně 🙂 Ale musím se přiznat, že lásku jako takovou ke svému dítěti jsem začala cítit mnohem později, až Majda začala více komunikovat, usmívat se… Do té doby to byla prostě jenom starost, aby se jí nic nestalo a aby mi nikdo neřekl, že něco dělám špatně a že se o ni nedokážu postarat :-((((( Mě tohle moc trápí… Já Magdalénku miluju a každým dnem se do ní zamilovávám víc a víc, ikdyž teď má období fňukání (a to je něco příšerného) :-), ale ty prvotní pocity byly naprosto bez nějakého citu lásky nebo blízkosti :-(((((((
Myslíte, že i tohle je normální? Asi ne, co 🙁
Syn se narodil o 14dní dříve, takže když jsme jeli do porodnice, na nějaký starch ani nebyl čas. Pamatuji si první pocit na sále, když nám říkali, že je to kluk (nevěděli jsme pohlaví) – euforie! A roztřásla mě hrozná zima, ležela jsem na porodním stole s dekou. Syna mi přiložili hned na sále a láska na první pohled. Byl hrozně podobný manželovi, krásný, malinký. Po porodu jsem neměla žádné problémy, rozkojila jsem se pěkně, kojili jsme jen pár minut. Trošku problém, když se mi nalily prsa, ale půjčili mi odsávačku a vše jsme zvládli, domů jsem šla bez problémů. Hormony pracovaly, syna jsem si každou chvíli zálibně prohlížela, často se slzami v očích.