Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jak a kdy chválit...
Tak nějak si říkám, že po tématech “Trestání dětí“ a “Když dítě kouše a štípe ostatní“ by měla následovat diskuze na téma “Jak chválíte své děti? Za co je chválíte? A jak často?“
Pohlazení, úsměv, cukrovinky, penízky, nové hračky, vysněné boty,… Šetříte chválou nebo naopak chválíte za sebemenší maličkost?
já se snažím chválit jak jen to jde a pokud je příležitost, ono s pubertákama se člověk víc rozčiluje, ale na tohle nezapomínám…..snažím se i manžela v jejich přítomnosti pochválit za cokoliv, aby to pro ně byla přirozenost, jako když já po někom chci slovíčko prosím a děkuji už v tom je podle mě základ
Já chválila a chválím hodně a pořád. Když jsem extrémně spokojená, dám i mls. Také mi vadí, že můj si na slůvko prosím nepotrpí a taky málem obrací oči v sloup, což je strašné 🙁 Já to ale své děti učím
Pro anonymní-příspěvek na slohovku-z tohoto tématu by se daly klidně vytvořit 4 stránky hustě popsané. Není to o tom, jestli chválit, když je člověk malý nebo velký. Od mala to začíná a v dospělosti to pokračuje. Když je to náš drobeček, tak ho pochválíme za každý úspěch a jak píší mamky s dětmi, které mají složitější výchovu, i za neúspěch. Je to povzbuzení pro ně a nám dělá dobře, že naší zásluhou se jim podařilo to či ono. Ale i když je člověk starší, tak rád slyší, že je jídlo dobré, že nám to sluší, a třeba i pochvala ve stylu: ty sis teda dneska mákla, než jsi ta okna umyla, viď. Tohle jsou maličkosti, ze kterých pak člověk žije dál, dodávají mu chuť příště ta okna zas umýt, dojít se trochu namalovat, aby nebyla jako myška atpod.
Lien, nic si z toho nedělej. Já měla stejný problém s tetou, která nemohla pochopit, proč, když chci něco na dětech, říkám, prosím tě. Nemohla pochopit, že když je učím, že musí používat slůvko prosím, když něco chtějí, tak já ho musím používat taky. Jinak by přece výchova šla tak nějak proti sobě. Ono musí a já ne. To se mi příčilo a příčí do dneška. Jednou jedinkrát jsem jí to vysvětlila, myslím, že nebyla ochotná to vstřebat, ale já to dál neřešila a pokračovala jsem si v tom dál. Dneska jsou už všichni dospělí a nedělá jim problém o něco kohokoliv sluššně požádat.
Dělej si to podle svého, a když už nebudeš vědět, vždycky si představ, co se nelíbilo na tvé výchově tobě a podle toho se řiď.
Moje mamka vždycky říkala, že kvůli tomu, že někdo řekne prosím, tak mu pusa neupadla. A je to pravda.
Qinty
U mě je slovo prosím a děkuji od vlastních dětí samozřejmosti, já taky malou prosím, když chci, aby mi pomohla uklidit hračky:)
Pokud mi neřekne prosím mami, chci tohle, tak jí neslyším, dělám, že nic, napadne jí to samo:)
Ale je zajímavé, že od cizích dětí mi to nevadí, když tahle slova používají:)))
A výchovu mi kazí babičky, které říkají, mě to říkat nemusíš a já vždy oponuji, že to říkat musí:))
Já taky chválím za každou maličkost. Připadá mi, že to vytváří celkově příjemnou atmosféru. Vede to k tomu, že syn pak chválí mě, když něco chce a já to pro něj udělám. Když jde o něco, na čem mi opravdu záleží, chválím opravdu hodně. Např. po chodníku jde přede mnou sám, ale kousek před přechodem musí počkat a dát mi ruku. Dělá to stoprocentně spolehlivě, ale stejně ho vždycky pochválím, aby věděl, že je to opravdu dobře.
Hračky jsem mu slíbila asi dvakrát, ale to šlo o dlouhodobější a dost důležité věci, u kterých potřeboval nějakou výraznější motivaci.
Lien, souhlasím s tebou. Taky používám tahle slovíčka. Ona je pak pro dítě i taková slušnost samozřejmostí a nemusí se začít učit děkovat až ve školce, jak to vídám dost často.
kometko, já chválím syna taky asi jak ta maminka co o ní píšeš. z pohledu cizích maminek i za to, co dělat nemá. třeba když někoho v zápalu hry bouchne a omluví se mu apod. podle toho co píšeš, tak ta maminka má asi synka s adhd a tam se chválit prostě musí. i za to, co se nepovede. je hezký kritizovat ostatní, když nevíme, proč to tak dělají.
radka2
nenech se Lien otrávit.Je to tvoje holčina a mě se to líbí,vždyť si to ti Vaši mrňata zaslouží a určitě je to pohání k zdokonolování.
Já už to praktikuju i na tom mým a zkušenost taká,že s pochvalou jde život s ním snáž:)))))
Taky ráda chválím. Mám to podobně jako slepenina. Když malé řeknu prosim tě, podej mi tu hračku a děkuju, tak moje maminka obrací oči v sloup. Je zvláštní, že si stále trvá na svém dokonalém výchovném postupu, byť ani já ani můj bratr, jsme spokojeni v životě nebyli a nejsme.
Krásné téma:)
Raději chválím, než nadávám:)
Snažím se malou dost chválit, někdy to i vyžaduje, mami a ty mě nepochválíš???
Chválím jí za hodné chování dne, za to, že jde brzy spinkat, za to, jak krásně tančí v kroužku, za to, jak krásně maluje, no prostě za to, co vyžaduje chválu:)
Když zlobí, bohužel, nepochválím:((((
No a nyní chválím i hodně malého, za jeho pokroky, za paci, paci a nejvíc ho chválím za to, když udělá pár krůčků sám, to ho pohladím a řeknu mu, jak je šikovný:)))
Je určitě potřeba chválit a posilovat sebedůvěru, moje máma se díví, že já dceři řeknu prosim buď tak hodná a ukliď si a ona se diví, já myslím a už jsem to i psala jinde a i jsem to slyšela myslím v pátek v poledne na Čt1, že je potřeba děti brát jako kdybychom se chovali k dospělému člověku a já tedy s tím mám dobrou zkušenost. Ne je ponižovat a jen přikazovat z moci silnějšího, ale brát je takové jaké jsou a chovat se tak jak bychom chtěli, aby oni se chovaly k nám.