Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jak a kdy chválit...
Tak nějak si říkám, že po tématech “Trestání dětí“ a “Když dítě kouše a štípe ostatní“ by měla následovat diskuze na téma “Jak chválíte své děti? Za co je chválíte? A jak často?“
Pohlazení, úsměv, cukrovinky, penízky, nové hračky, vysněné boty,… Šetříte chválou nebo naopak chválíte za sebemenší maličkost?
Holky, budu možná za blbce, ale pořád nad tímhle přemýšlím, a myslím si, že právě ten nedostatek chvály a výchova vedoucí k neustálému negativnímu přístupu k sobě samému (jako třeba “Kdyby ses učil jako Honzíček, ty to neumíš, nedělej to takhle, já ve tvém věku už jsem uměla“… atd.) zapříčiňuje tu dnešní mládež a i ty starší, že jsou takoví negativní, nedůtkliví… Vždyť je tolik lidí, co si nevěří, perfektně o tom vypovídá ta kniha Steva Biddulpha “Proč jsou šťastné děti šťastné“…. šetřilo se chválou, jako dítě jsem poslouchala věty (Ty do toho nemluv, ty jsi na to ještě malá, nedělej, nesmíš…), já za sebe můžu říct, že se to na mně velice odrazilo, smýšlím o sobě většinou v negativech, někdy si nevěřím, pořád mám pocit, že někoho něčím otravuju, ale jsou i výjimky. Ale je prostě pravda, že co ti dají rodiče, rodina, učitelé v mládí do vínku, s tím se neseš, bohužel…
Já malou chválím hodně, za každé úsilí, odmalička, nešetřím, ale od těch 3 let, to zase nepřeháním. Peníze a sladkosti nedávám za odměnu, sladkosti jsou součástí, někdy je dostane, někdy nekupuji. Ale už teď vím jistě, že malá bude mít úplně jiné sebevědomí než já, rozhodně už teď je o sobě přesvědčená, že ledaco dokáže… Učím ji pochopitelně i skromnosti a pomoci druhým, zabraňuji alespoň tam,kde můžu tomu, aby se chlubila, že je lepší, atd. Jestli mi rozumíte, prostě aby byla sebevědomá, ale nepřešlo to v pýchu na sebe samu… S věkem teď ale přibylo i kárání, období vzdoru potřebuje jistě i pevné hranice, a tady bezesporu patří i napomínání, kárání a příkazy. Někdy ale opravdu selžu a řeknu něco, co mě zpětně mrzí a bojím se, aby pak nebyla zakřiknutá a nebála se…
Viď? Mě připadá, že má malej víc sebevědomí (ani ne ve dvou letech) než já (ve 32)… :-)))
Jo – a díky tomu, že chválou nijak nešetřím, mám pocit, že mé děti rozhodně sebevědomí nepostrádají – na rozdíl ode mně v jejich věku 🙂
babofko – no jo, to je ta naše generace a generace našich rodičů….:) U nás se slovy chvály taky docela šetřilo.
U nás jak kdy – snažím se kluky chválit (když je za co 🙂 ) a vidím, jak úplně roztají, jak jim to dělá hrozně dobře…. ale mám i “blbé“ dny, kdy jen kritizuju…. nebo se často přistihnu při tom, že když někdo cizí mé kluky chválí, mám tendenci říct – no jo, ale zas neumí nebo nedělají tohle … a docela se za to stydím.
Takže už se teď hlídám a pochvalu od cizích nekomentuju :)))
Zase mám odpozorované, že když je vyloženě přechválím – zneužívají toho, potvůrky…. takže pochválím – za pomoc, za to, že nezlobili, že mají dobré známky, že udělali něco, co nemuseli a o co je nikdo nežádal, menší za to, když se hezky oblečou, když se Dájíkovi podaří sám utřít na WC, nad jejich obrázky se rozplývám :)…. chválím celkem často – ale ne za to, co je úplně samozřejmé, nebo za to, co udělají až po dlouhém upozorňování.
Odměny jsou u nás ve formě něčeho dobrého, DVD,omalovánky, u starších nějaká korunka navíc.
Myslím, že i nám, dospělým, často pochvala chybí a když si vzpomenu na svá školní léta, v žákovské se mi (sice velmi zřídka, ale přesto) objevila nějaká ta poznámka, ale pochvala nikdy! Nevzpomínám si, že by mě kdy rodiče nebo učitelé chválili…
Za dobré vysvědčení vždycky následoval pohár v cukrárně a sem tam nějaká kačka do prasátka. Ale určitě bych hodně stála i o slovní pochvalu… Slyšet slova uznání, cítit pohlazení, to asi člověku do života dodá kus sebevědomí… Vědět, že za něco stojím, něco dokážu, zvládnu…
Tak se téhle (z mého pohledu) chyby napáchané na mém dětství a dospívání, snažím vyvarovat a Adámka chválím, co můžu. Že se snaží něco udělat, i když mu to zatím nejde, že je hodný, že krásně plaval, jak umí pěkně baštit, jak dneska poslouchal, je šikovný… Asi bych ty pochvaly za ten den ani nespočítala. Občas mám taky pro hodné kluky připravené bonbonky a včas hlásím před očekávaným vztekem a světe div se, zpozorní, na vztek úplně zapomene a nechá se uplatit… 🙂
Tak nějak si říkám, že po tématech “Trestání dětí“ a “Když dítě kouše a štípe ostatní“ by měla následovat diskuze na téma “Jak chválíte své děti? Za co je chválíte? A jak často?“
Pohlazení, úsměv, cukrovinky, penízky, nové hračky, vysněné boty,… Šetříte chválou nebo naopak chválíte za sebemenší maličkost?