Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jak a kdy chválit...
Tak nějak si říkám, že po tématech “Trestání dětí“ a “Když dítě kouše a štípe ostatní“ by měla následovat diskuze na téma “Jak chválíte své děti? Za co je chválíte? A jak často?“
Pohlazení, úsměv, cukrovinky, penízky, nové hračky, vysněné boty,… Šetříte chválou nebo naopak chválíte za sebemenší maličkost?
Ahoj anonymní,projeď si všechny příspěvky a pokoumej co si sama myslíš o chválení,popusť uzdu fantazie a pomysly ,jak bys ty se k tomu postavila.
Určitě nějakou slohovku pak zvládneš.
Tak přeju,ať je to pohoda,já teda na slohovky moc nebyla:)
ahojte prosím vas napíšete mi nekdo co si myslíty o tom když je dítě chvalené a když není chválene??jak se mužou chovat atd:-) píšu o tom takovou slohovku a nemám moc zkušeností s tímto děkuju předem
Holky:-) no možná potřebujeme svým dětem dát to,co jsme neměly.-( Je to fakt zvláštní ta starší generace jak si na všem najde něco špatného. U nás se takové hlášky naštěstí nenosí-buď se chválí nebo kárá:-))) K
Holky…. tenhle způsob výchovy je mi nějaký povědomý…? Čím to asi bude? :)))))))))
Chválím a chválím a to i přesto, že moc dobře rozumím babiččiným “významným“ pohledům (nechval je, budou si o sobě moc myslet…. jůůůůůůůůůůůůůů mě to ale vytáčí! )
Dájík byl na besídce taky úžasný, i když některé písničky neuměl, vím, že se moc snažil – a odměnou mi byly úžasně rozzářené očička, jak se mu to povedlo 🙂 To přece nejde nepochválit 🙂
babofko, to je teda taky dobrý… no, aspoňže v případě, že mu nechutná, nic neříká, mohlo by to být i horší 😉
karamelo, to by nemělo smysl, určitě tušíš, proti komu se pak taková poznámka obrátí 😉 Já jsem radši místo toho Áňu pochválila, jak se jí to povedlo a ještě babičce vylíčila, jak byla na besídce úžasná a že ostatním dětem napovídala jejich básničky:-))) což zase Áňa komentovala tím, že nikomu nenapovídala, jen si to říkala sama, protože se jí to líbilo :-)))
Byla jsem dost překvapená, že včera ochotně kývla, že tu básničku předvede. Fakt hodně dlouho odmítala cokoli zpívat a recitovat, ještě tak mně doma, ale jinak ne. Ale kdo by se jí divil – ve dvou letech zvládala neuvěřitelný množství říkanek, Polámal se mraveneček dokázala odrecitovat jen na 3 nápovědy – reakce tenkrát byla: “No hezký, ale kdybys neměla ty plínky, to bys teprve byla šikovná holčička.“ Netvrdím, že přestala říkat básničky kvůli téhle jediné větě, nebo kvůli tomu, že po odrecitování pěti říkanek následoval dotaz, jestli už umí R, ale jsem přesvědčená, že tenhle přístup v kombinaci s Aniččinou povahou opravdu nemohl mít jiný výsledky.
Kruci Petři:-)) já bych asi hned babi kontrovala mnooo dobrá buchta,ale nějaká nízká,připečená,nepocukrovaná,málo sladká,hodně sladká:-)))))
no jo babofko,člověk si to sebevědomí musel vybudovat pracně sám a poněkud později:-)
Petro, to je fakt šílený, ty názory starší generace. Dnes u nás proběhla 1. fáze Adamových narozeninových oslav s babičkami a děda (můj, Adamův praděda, 88 let) nám dnes odtajnil svůj způsob hodnocení jídla. Když řekne “šlo to“, chutnalo mu. Když neřekne nic, nebylo to dobré. Radši jsem se ani neptala, jak mu chutnal oběd…
Vcelku bych Áňu chápala, že si to příště rozmyslí… Já se jen divím, že jsme v tomhle mohli vyrůst, vyhrabat se z toho a myslet a chovat se ke svým dětem jinak.
Přidávám se jednak s podobnými zkušenostmi (co se podaří, to je samozřejmost, co se nepodaří je třeba řádně zkritizovat), jednak s podobným přístupem k pochvalám u svých dětí. Taky se snažím holky chválit vždycky, když je k tomu příležitost a navíc jim ještě před spaním připomenu, čím mi ten den udělaly radost, čím mě překvapily.
Včera jsem si znova připomněla jednu z “výchovných zásad“, které se uplatňovaly na naši generaci – když se dítě pochválí, je třeba mu hned trochu srazit hřebínek, aby si náhodou o sobě nezačalo moc myslet.
Áňa včera po dlouhé době byla ochotná zarecitovat babičce básničku, kterou se učila ve školce. Předtím dlouhou dobu odmítala cokoli předvádět, takže z mého pohledu to byl úspěch, i kdyby ji celou popletla. Ona ji navíc řekla bez chybičky a bylo vidět, že se i soustředí na správnou výslovnost (všechna R i L byla správně, Ř tam myslím nebylo). A reakce babičky: “Pěkná básnička, ale nějaká krátká.“ Jak ji znám, tak hned tak další básnička nebude:-(
ahoj holky,
pokud si chcete přečíst něco pěkného o tom, jak chválit “správně“ tak šáhněte po knížce “ Respektuj a buď respektován“ a “Děti jsou hosté, kteří hledají cestu“, jsou faaaaktsupr. Najdete zde mnoho odpovědí, jak chválit, aby s i ta chvála nestala “špatnou“, jelikož zde jsem se dozvěděla, že není chválit , jak chválit…že je i chválit umění, což před přečtením jsem si vůbec neuvědomovala…no jo vše se musíme učit, jak píšete, jelikoý po tom našem absťáku “nechváli“, kterou jsem zažili, je to těžké to zase vzít za ten správný konec…. 🙂
Kometko, to určitě v pořádku není – to, co dělá ta dotyčná maminka.
Ale já se přimluvím i za tvou dcerku – chval nejen to, co udělá, ale chval i JI. Pro dítě je důležité vědět, že pro maminku je úžasné, jedinečné, milované… nejen když něco udělá dobře nebo se jí něco povede, ale prostě proto, že je a že je to tvé dítě…. Věř mi, mluví jedna z lehce zamindrákovaných holek na VD (a že nás tu není málo 🙂 ), která nikdy neslyšela, že je maminčina krásná princezna, že je jedinečné sluníčko… a chybí mi to dodnes – i když jsem se už dávno přes tyhle věci přenesla, něco přece jen zůstalo. Každé dítě je jedinečné (i když ne tak skvělé jako třeba jeho sourozenec – ale každé zaručeně umí a je výjimečné v tom, co zas druhé neumí…)- a každé potřebuje cítit, že je milováno proto, že je. Tak to dopřej i dcerce – pro zdravé sebevědomí je to úžasná věc 🙂