Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jak a kdy chválit...
Tak nějak si říkám, že po tématech “Trestání dětí“ a “Když dítě kouše a štípe ostatní“ by měla následovat diskuze na téma “Jak chválíte své děti? Za co je chválíte? A jak často?“
Pohlazení, úsměv, cukrovinky, penízky, nové hračky, vysněné boty,… Šetříte chválou nebo naopak chválíte za sebemenší maličkost?
100% souhlasim s piskotkou-)))opet-)))a urcite nejsi za blbce,aspon u me-)))))
A navzdory svemu dectvi atd-u nas se prave ze chvali,i za veci,ktere nektere me kamaradky berou jako samozrejmost,ci povinnost,deti,ci partnera-))
Pochvalim i manzela,ze natrel policku,ze nas ma rad,ze se stara..Pochvalim deti,ze vynesli kos,ze se jim dari ve skole,ze maji zrovna dnes treba dobrou naladu-))A me se to vraci zpatky(priklady tahnou)-rodinka me pochvali za obed,nebo,ze zrovna celej den nekricim-)))..atd atd..
A taky jsem se uz x let naucila se pochvalit i sama a opravdu to finguje-))Dokonce mam i rani ritualek-dnes ses kocka,mamino-sama sibe do zrcadla..nebo ten obed(kolac)uvarilas,upeklas bajecne..-))
Myslim,ze chvaleni neni nikdy dost,bohuzel spise vidim okolo sebe kritizovani..a chvaleni se jaksi nenosi,to me mrzi..
A nej chvaleni je samozrejmne nasi nejmensi,to je pravda,ta jeji spontalnost a rozzarena ocka,to se mi dospeli mame jeste co ucit-))Pamatuji,si,jak jsem nesetrila chvalou,ikdyz byli pubertaci malinci a ted je to znat-))
Takze ja jsem za chvaleni vsemi deseti!!!-))Taaak a kdo me pochvali,ze starej barak ke skoro vyklizenej, ze jen cekame na pondeli ,to se odvezou velke kusy?-)))))
Jessica
No jo, Ájíku, jenže pochvala jednou za půl roku za vysvědčení je dost málo, nemyslíš?
No, jo, chlapi se musí taky chválit… pořád… Jednou někde psala Zlata Adamovská o receptu na šťastné a letité manželství a ona prý řekla, že “chlapa musíte uchválit k smrti… “ 🙂 Asi na tom něco bude…
no jo chvála je potřeba..už jen za ty rozzářená očka to stojí:-) náš prcekse úplně dme pýchou když mu něco pochválím:-)))) 5eknu.no to jsi ale moc pěkně zazpíval,udělal,namaloval a on….joooooo?.nooooooo:-))))))) a nebo že,že,že,pěkně nooooo,ano:-)))))
já sem třeba přísná-když něco provede,tak ho pokárám,pak spolu najdem řešení a řeknem si jak se to má dělat správně-třeba kde se může kreslit a kde ne/včera mi pokreslil křídou koberec:-(/ a pak něco namalujem na papír a já ho moc pochválím:-)
snažím se vždycky najít alternativu co by místo ,,zlobení“ mohl dělat a pak za to chválím. K
No, myslím, že ty naše drahé polovičky na chválu vyloženě “jedou“ – jsou hrozně ješitní 🙂
Takže tatínka chválím taky – ale i on mě, to mu musím přiznat.
Ale asi jak píše Piškotka – aby nebyly dětičky nafoukané a namyšlené, ale přitom měly zdravé sebevědomí.
Babofko, je to zvláštní, jak dospělé ženské to své sebevědomí musí těžce hledat a budovat…. přitom stačilo tohle sem tam slyšet odmala 🙂
Ale abych zas nebyla nespravedlivá, když bylo vysvědčení hezké, dostala jsem třeba knížku, velikou čokoládu, nějakou stovku…. a tohle byly opravdu chvíle, kdy jsem i já slyšela, že jsem šikovná :)))
Já myslím, že my se doma chvílíme dost, víceméně asi za všechno. Když se něco nepovede,tak se přeci kvůli tomu svět nezboří, ne? Děti (zatím více to starší, Marísek to má ještě na háku :-D) se snažíme povzbuzovat, aby měli motivaci být sami se sebou spokojeni. I když někdy je to nadlidský výkon : např obouvání, které zvládáme levou zadní, je jednou za týden naprosto nadliský výkon a botka holt na nohu sama neskočí. Ač se snažím být asrtivní, tak občas prostě vyletím (naprosto neomluvitelně se sama před sebou ospravedlňuji únavou, vyčerpáním,…), ale alepoň vím co můžu zlepšít – pracuji na tom :-).
Jojo, chlapi jsou ješitové a potřebují chválit, vědět, že jsou nejdůležitější:-))) ale dávám zapravdu, vztah pak funguje daleko lépe, když se dva navzájem ocení, nehledě na to, že to pak vidí i ty děti a je to pro ně dobrý vzor:-) důležitá je ale i ta odezva, pokud chválí jen jeden a sklízí třeba věčnou kritiku, to pak už není chuť…
No, manža nechválí skoro vůbec, a pak pochválí tak, že si já (nebo i jeho máti například) připadám jak totální blb…
Nějak to neumí….
Tak se mi ho taky těžko chválí – chybí tam ta “reciprocita“…
Ale třeba i v práci a mezilidských vztazích to přináší své ovoce – jsou pak vstřícnější. ;o)
Když už jsme u toho chválení – u dětí mi to nějak naskočí automaticky, chválím za to, jak hezky snědly oběd, chválím za uklizené hračky, za krásně postavenou věž nebo nakreslený obrázek. Ale poslední dobou (vlastně už tak dva roky) si uvědomuju, jak je taky důležité, abychom chválily právě toho partnera. Zdá se mi, že se ten vztah pak tak hezky projasní. Naštěstí nemusím používat ty “ženské taktiky“ 🙂 , protože je u nás za co chválit opravdově. Já jsem vlastně taky hrozně ráda chválená.
Babofko, chválím za dobře vybrané témko;-)))! Taky o tom moc a moc přemýšlím. A skoro se propracovávám k úsloví “Chvály není nikdy dost.“ Myslela jsem na to minulý we, když můj manžel sekal trávu s traktůrkem a švagrová mi řekla: “Tak, a za chvilku ho půjdeme pochválit, jak mu to pěkně jde.“ Má první reakce byla čelist pokleslá téměř k zemi. Pak jsem si pomyslela něco o tom, že v mé rodině se nikdy “ženské taktiky“ nepěstovaly. No a nakonec jsem se dobrala k tomu, že to chválení je bezva a jak ho i u nás bylo dost málo. Nemám pocit, že bych kvůli tomu měla nějak výrazně narušené sebevědomí, ale rozhodně je to velmi příjemné, takové duševní hlazení.
Jen jak by řekla teta Kateřina “nic se nemá přehánět“. Některým rozmazleným “voplégrům“ s přebujelým sebevědomím by krapet kritiky neškodilo:-)
Z přednášek pedagogiky na VŠ jsem si do života odnesla základní poznatek:
Každý den aspoň jednou dítě pochválit, a to třeba i za zdánlivou banalitu.
Jak jsem tak sledovala, tak jsou jedinci, kteří – aby se vzepjali k výkonům – potřebují podusit. Ale většina potřebuje kladnou motivaci.
Já to tak nějak přirozeně praktikuji už dlouho – v práci, v rodině.
S holčičkama v míře vrchovaté – když se něco povede, chovají se k sobě hezky – chválím. Slovně, zdviženým palcem, pohlazení, objetí.
Když se něco nepovede, tak se snažím být v klidu, jen konstatovat (ale někdy mi už taky tečou nervy).
No a zjistila jsem, že Any každou chybičku, každý neúspěch těžce nese – asi ji budu muset chválit na druhou… (což by zas asi nesla hůře Lu, kdybych začala “dělat rozdíly“)