Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jak a kdy chválit...
Tak nějak si říkám, že po tématech “Trestání dětí“ a “Když dítě kouše a štípe ostatní“ by měla následovat diskuze na téma “Jak chválíte své děti? Za co je chválíte? A jak často?“
Pohlazení, úsměv, cukrovinky, penízky, nové hračky, vysněné boty,… Šetříte chválou nebo naopak chválíte za sebemenší maličkost?
Dcerku rozhodně chválím. Nesnažím se ale chválit ji (i když se také vždycky neudržim) ale chválím to co dělá. V našem okolí je ale maminka, která své dítě chválí všude a za všechno. Ale opravdu za všechno. I za věci, které dělat nemá. Taky ji nepotkávám jinak, než že za svým dítětem stále běhá, neboť ji vůbec neposlouchá. Vždyť ona ho zase pochválí.
Souhlasím, holky! Také chválím syna (skoro 2a 3/4) často a za vše:-) Samozřejmě s věkem asi trochu přestanu, restp už nebudu chválit za věci samozřejmé. Ale teď pochválím i že si sám oblékl to či ono, sám si umyl ruce, vyčůral se apod. Mám radost, že se nestydí a je komunikativní, i v tom ho podporuji a chválím.
Odměny? No asi nic, občas sladkost, ale to vím, že bych neměla, tak spíš jen pochvala a sladkost jindy.
Manžel vymyslel rituál – když se synovi něco povedlo, poplácal ho po rameni, že je pašák. A syn to někdy použije i na mně a manželovi, to je milé!
Souhlasím s Jess, je potřeba pochválit i sama sebe. na VŠ jsme se tomu smály, když nám to říkali, ale dnes oceňuji a doceňuji.
kdo nebude chvalit nebude umet pochvalit….
a chvalit jen kdyz je za co….ne ze pochvalim dite za to ze snedl obed….to je normalni…ne ze pochvalit dite za to ze nepropadl…
Jasně Lístku, zase se to s tou chválou nesmí přehánět, pokud není opodstatněná… 🙂 Takový nadutý jájínek, co si o sobě moc myslí a přitom je naprosto neschopný, líný, hloupý, atd… Možná každá z nás někoho takového známe… (Ježiš, teď aby sis to snad nevzala osobně, to tak určitě nemyslím! Snad chápeš… ) Pak asi musí přijít dost velké rozčarování a nebo to možná jedinec zahleděný jen do sebe ani nezaznamená… 🙂
Ale je možné, že naše generace málo chválených to napravuje na svých dětech, chválí teď příliš a je možné, že si vychováme naprosto odlišnou generaci “amerických sebevědomých a nevychovaných fracků“?
Chválit? Určitě. Jen se bojím, že to lze přehnat a děti pak prostě tu pochvalu budou očekávat – i v dospělosti – a ona nepřijde… ( vlastní zkušenost :-)) Jestli si pak nebudou připadat nedocenění, neocenění. Já nevím , jestli to vysvětluju srozumitelně. Prostě naučit se pochválit se sám.
mne?……neustále a všude:)))))
Nevím, čím to je.
Ale mám tu zrovna svoje rodiče, a dědeček mi stále opakuje, jak jsem skvělá, jak to vše skvěle zvládám a že na to, jak pozdě chodím spát (psávám mu maily tak kolem půlnoci…), jak skvěle vypadám.
Je to milé, ale až si s tím nevím rady…
No a rozhodně mám pocit, že teď je té chvály víc, než si pamatuju z dětství.
Snad, že nás byl plný byt dětí, naši se měli co otáčet…
Ale taky jsme si o tom už párkrát povídali. Tak asi…
S tím nedostatkem chvály v dětství a sebevědomím máte holky určitě pravdu…Já měla sebevědomí vždycky hodně nízko. Ale čím jsem starší, tím je to lepší. Možná je to tím, že sama sobě dokazuju, že zvládnu leccos zařídit, zvládla jsem porodit dvě děti, zvládám je vychovávat, starat se o ně, uživit je, zvládla jsem vrátit se po mateřské do pracovního procesu…jsem prostě velká holka a mám čím dál tím míň důvodů o sobě pochybovat (teď to zní možná trochu nadutě). U nás je na chválu expert Martínek – chválí hlavně mě a úplně za všechno. Vždycky, když mě pochválí nějaké jídlo, nebo jak jsem hezky uklidila, popadnu ho do náručí a nejraději bych ho láskou umačkala. Rád mi nosí i kytičky. Já děti chválím každý den (vždycky se něco najde) a manžela jen když na mě nevrčí…:-)))
Cvrček
Piskotko,i po ctyrech po stehovani sem za tebou urcite prijdu napsat,neboj-))
Jess
Jess, jááááááá :o)))) pak hlavně napiš, jakou tu barvu sedačky máte :o)))))