Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Určitě nejsem sama
Ahojte všichni.
Nejsem nějaký velký „spisovatel“,ale řekla jsem si,že bych mohla založit zápisníček,který by se týkal nás všech,kteří se více či méně uspěšně potýkáme s výchovou svých dětí,kterým stanovili diagnózu hyperaktivity.Tak trochu mě k tomu „donutila“ naše Martina,která touto poruchou trpí.Nemyslím tady na nějaké lékařské rozbory,ale spíš na praktické rady,jak to všehno zvládnout,protože mi dáte určitě za pravdu,že výchova těchto dětí není vůbec jednoduchá.Věřím,že se najde spousta z vás,které mají třeba i usměvné příběhy a mohou je tu napsat a podělit se o ně s ostatníma.Tak jestli budete mít čas a chut,tak napište a já budu ráda,že v tom nejsme doma sami!
Radka
Výborně! :o)
Promiň. Ale to je u nás skoro denní scénář. Tak nějak jsem ráda, že nejsem sama.
Prosím všechny sociální pracovnice nebo přítomné práskače, aby se odpojili z tohoto vlákna! Budu psát to, co by matka nikdy neměla udělat!
:o)
Než jsem měla děti, byla jsem kliďas. Každý mi říkal, když jsem byla těhotná: „Ty budeš mít holčičku, k Tobě se nějací raubíři vůbec nehodí.“ :o)
Poté, co se děti začaly více projevovat (hlavně když už byl na světě Jirka), ztrácela jsem pomalu svou Býčí rozvahu, jistotu a klid. Býček vydrží hodně. Ale jakmile pohár přeteče, nemá na jeho výbuchy nikdo ze Zvěrokruhu. To i můj manžel Lev se kolikrát diví. Jiřík vlastní „červený hadr“, který funguje na mně spolehlivě.
Můj pohár je plný teď už permanentně, a jen prostě přetéká.
Tolik ran, co schytal Jirka za svých skoro devět let, to starší synek nejspíš nedožene (ledaže by ho mlátila manželka).
Když mě vytočí k nepříčetnosti (a netušila jsem, že jsem něčeho takového schopna), jsem schopna ho zmlátit. Chytím ho za ramena a prásknu s ním o postel. A už lítají pleskance. Nejhorší je, že je to pořád stejné. On se nezmění, já už taky ne. A to jsem se fakt dlouho snažila! Tohle dítě musí vytočit i mrtvého. Někdy si říkám: Bože, proč to dělá? Vždyť oba víme,jak to nakonec skončí. Ale já už NECHCI. Nechci ho bít. Ale není jiný prostředek, aby aspoň na chvíli jsme ho nedonutili sekat dobrotu.
Po výprasku chvíli trucuje. Zatímco já jsem mezitím v kuchyni na zhroucení z toho, že jsem jako matka selhala, tak on po 10 minutách přijde, jakoby nic a: „Maminko, můžu si vzít něco u košíčku?“
(Košíček je místo, kde máme sladkosti, Jirka je čokoholik.)Anebo „maminko, můžu Ti pomoct?“
Milý, hodný, sladký hošíček. A já v tu chvíli nemám daleko k pláči…:-(
Ahoj Dášo.
Tak jsem ti přemýšlela,když máš Jirku podobného naší Martině,jak to děláš,když tě tím „svým“ chováním vytočí až do nepříčetnosti.Určitě se ti to už stalo.Mě ted v sobotu a v neděli,to byly galeje.Víš,jak to dopadlo?Tak dlouho jsem k tomu jejímu chování byla tolerantní,až ve mě přeskočila jiskra,ne to byl plamen!-ale ne vášně-zlosti!,čapla jsem ji za ruku,doslova odvlekla do ložnice a tam seřezela tak,že kdyby mě viděli ze sociálky,tak mě zavřou.Ostatní holky-prominte,je to drsné čtení,ale to zoufalství může pochopit jen ten,kdo to někdy zažil.Doslova jsem na Martině klečela.A ona?Vyvalovala na mě ty svoje oči spoza brejlí,chvilku nevěda co se děje,pak najednou hi hi,ha ha a byla tam,kde před tím.A já taky.A to ještě přestala po obědě spát,takže vydržet to sní celý den,je docela kumšt.
Radka
Holky, jak to tak čtu, tak to není asi moc veselé po narození dvojčátek, když jsou většinou předčasně a tím pádem tolik zdrav. problémů.
Člověk by si řekl „to se ale máte! Dvojitá radost!“ Jenže ono je to asi především zprvu dvojitý strach a běhání po doktorech, co? :o(
Holky jsou taky nedonošeňátka, ale „jen“ o dva měsíce.
Jedna (už mám zmatek v tom, která) musela být chvíli na dýchacím přístroji, ale fakt jen pár dnů.
V poradně pro předčasně narozené jsme byly jen jednou, na neurologii a rehabilitaci jsme chodily jen do roka. Na tu rehabku jsem se pak vecpala znovu v 18 měsících, protože holky stále nechodily.
My už docházíme jen na oční (Lu), do kardio poradny a do hematoonkologické poradny (Any).
V porovnání s jinými dětmi (ve společnosti, že) jsou holky až neobvykle hodné. Ale jak říkám – doma si to pak vynahrazují. Na mamince. Hlavně.
Ahoj Jarmi.
Chtěla jsem se zeptat,vy jste taky předčasně narození jak my(3 měsíce)?Přemýšlela jsem ,jak ti co nejlépe popsat to naše chování.U nás to bylo tak,že mě zprvu nenapadlo,že by Martina takovou poruchu mohla mít,ale právě proto,že jsme narození brzo,chodíme dvakrát do roka na neurologii a tam nás vždycky paní doktorka „probere“,ale opravdu důkladně.Hlavně to tak bylo ze začátku,no a jak jsem jí popisovala,co Martina dělá,jak se chová,tak mi právě naznačila,že by se mohlo o tuto poruchu jednat.Taky měla krvácení do mozku 2.stupně,Apgar score 2-7-7-žádná sláva,byla přidušená,takže prostě jedna a jedna jsou dvě.Postupem času to z toho prostě vyplynulo.Prošly jsme i vyšetřením u psycholožky,řekla to samé,jak doktorka na neurologii.
A s tím pořádkem-starší dcera by se mohla od Martiny pořádku učit.To by jsi nevěřila,jak si 4 leté dítě dovede perfektně složit tričko a ponožky a nedej bože,aby měla binec ve skříni!
Radka
Jarmi,
a co Ti máme říct?
Každé dítko je jiné a prožívá vše jinak. To Ti neříkám jistě nic objevného. U dvojčat je to trochu neobvyklejší, aby se tolik lišily. Ale proč ne.
Jsou tuším dvojvaječné, tak má kažká trochu jiný gen. základ…ale já osobně jsem přesvědčena, že to není geny, prostě každá ta dušičky si jde svojí cestou. Sice nemám dvojčata, ale kluci vyrůstají ve stejném prostředí, ve stejných podmínkách, a taky jsou každý tak jiný.
Holky, tak mi řekněte…
Lu je taková, že ve všem musí mít svůj pořádek, svůj systém, vše musí běžet podle jejích představ. Když tomu tak není (já ji obuju-obleču, když se zrovna chtěla obouvat sama a pod.) tak je z toho malý hysterický záchvat.
Any je v tomto tvárnější…
Ahoj Dášo.
No to ti teda nezávidím,mět to doma ve dvojím vydání.Mě to stačí jednou a mám toho někdy opravdu nad hlavu.Musela jsem se pousmát nad tím,jak jsi psala o tom třískání dveří.To je u nás na denním pořádku.Stokrát to můžu opakovat,na Martinu to prostě nezabírá.A když ti chce Jiřík něco říct,taky je tak „dotěrnej“,až to není normální?A to nepíšu o tom celkovém neklidu,at se týká jakéhokoliv jídla,že?Jednou rukou jí,druhou se škrábe na hlavě nebo si potahuje triko či se ještě stihne škrábat na břiše,nohama neustále kope do židle nebo něma šoupe…
Je to moc těžké.Řekla bych,že pokud bych chtěla,aby byl alespon chvíli klid,musím si s ní tu chvíli prostě hrát,sama si hrát nedokáže.V tom je právě ta podstata náročnosti výchovy těchto dětí,alespon tak to cítím já.Nemám relativně chvilku klidu,je to neustále o pohybu,být pořád v pohotovosti co kdyby.Jak je chvilku klid,už mám pocit,že něco není v pořádku.Tak jen doufám,že se to časem zlepší.
Radka
No, možná bych se začala hroutit, ale to by bylo tak všechno. Přece svoje děti neodložím jen proto, že dostanou nějakou „nálepku“, která se mi nezamlouvá, nebo která mě třeba může „děsit“…
Jrmuschko,
to je pro každého…:o)
Ne, vážně bych Ti to nepřála, a ještě ve dvojím provedení. Ale věřím, že jsi rozumná máma, a kdyby holky jednou náhodou dostaly tuto „nálepku“ (ADHD), tak by ses nezhroutila. Viď?