Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Určitě nejsem sama
Ahojte všichni.
Nejsem nějaký velký „spisovatel“,ale řekla jsem si,že bych mohla založit zápisníček,který by se týkal nás všech,kteří se více či méně uspěšně potýkáme s výchovou svých dětí,kterým stanovili diagnózu hyperaktivity.Tak trochu mě k tomu „donutila“ naše Martina,která touto poruchou trpí.Nemyslím tady na nějaké lékařské rozbory,ale spíš na praktické rady,jak to všehno zvládnout,protože mi dáte určitě za pravdu,že výchova těchto dětí není vůbec jednoduchá.Věřím,že se najde spousta z vás,které mají třeba i usměvné příběhy a mohou je tu napsat a podělit se o ně s ostatníma.Tak jestli budete mít čas a chut,tak napište a já budu ráda,že v tom nejsme doma sami!
Radka
Radko, tak jsem na Vás opravdu zvědavá, co řekne psycholožka Martině. Docela tomu nemůžu nějak uvěřit…
Jinak agresivita – ano, jakmile jsem začala dávat na zadek nebo dávat dlouhodobé tresty, Terezka byla mstivá a měla sklony k agresivitě. Dnes mi ale psycholožka řekla, že je snad lepší, když se dítě zlomit nedá. Že rodiče tím alespoň nutí k zamyšlení.
Manžel měl také přístup „nevychovaný spratek“, ale už změnil názor. Nějakou dobu jsem výchovně působila pouze já a Terezka pak fungovala jako andílek :-)) Pak uznal, že mám pravdu.
Ovečko, já mám s Terezkou také problémy s oblékáním. A nejen ve školce – všude. Terezku mlácením nezlomím, jediný výsledek je, že přestane spolupracovat – ve všem. Pak ale najednou zjišťuji, že musím dávat na zadek častěji a častěji – a pak už je to třeba 5x denně a veškerý vztah s dítětem je v háji (a to i můj – opravdu už jsem začala jednu dobu pochybovat, jestli jí mám ráda 🙁 ). Terezka se uzavře do sebe a přestane komunikovat. Takže se třeba ani nedivím, když má někdo problém ve školce obléct své dítě. Je třeba z toho udělat pravidlo. „Ty se začneš oblékat hned, když to řeknu a odměnou bude ještě jedna čtená pohádka na dobrou noc, když to nepůjde, procvičíš si oblékání 2x ihned jak přijdeme domů.“ A funguje to, to mi věř :-)) Problém ve školce je ten, že učitelky chodí kolem šatny a mají výroky typu „Ty už se zase s tím oblékáním loudáš“. Tyhle výroky, jakoby jí už předem odsuzovaly a Terezka má potom předem z oblékání blbou náladu. Je to o motivaci. Když zavřu dveře šatny, obléká se Terezka o 100% lépe.
Tak holky :-))
Výsledek od psycholožky – pro mě celkem překvapivý… Psycholožce se Terezka jevila (ještě předtím, než jsem cokoli řekla) jako úzkostné dítě, které má extrémně pomalé tempo a pokud se na ní chvátá, hroutí se. Je ale nadprůměrně nadaná – test sice dělala 2x tak dlouho jak jiné děti, ale bez jediné chyby (průměr je 10 chyb).. Říkala, že znalostmi je na úrovni konce první třídy, ale psychikou dost pozadu – je příliš dětská. Řekla, že napíše škole doporučení, aby byla hodnocena pouze z práce, kterou Terezka stihne. Doufám, že nám tento papír, bude co platný…. NO, ale z toho, co viděla, nemůže říct, že Terezka má ADHD. Z mého vyprávění ale ano – řekla, že je možné, že doma (v bezpečí) uvolňuje zábrany. Navíc – Terka je dopoledne většinou ok, zato večer nabírá obrátky :-))
No ale to překvapení – na ty rituály, špatné usínání, její utkvělé představy o pavoucích na mé hlavě a že se nemůže jít ve školce vyčůrat a potřebu mít vše ok(u doktorky Terezka oblékla panenku, protože přece nemůže zůstat nahá a všichni skákaly kolem ní, protože stále nebylo ta správná velikost oblečení..), noční děsy, 1/2 hodinový pláč po odpoledním spánku při kterém se jí nemohl nikdo dotknout, na střídající se období „dobré nálady“ a „všechno je na nic“ – na to mi řekly, že má zřejmě sklony k obsedantně kompulsivní poruše a že se to dědí. Teď jsem si přečetla její charakteristiku – celý můj otec….:-(
Dítě má potřebu vykonat určité rituály, aby bylo „v bezpečí“. Má pocit úzkosti, jestliže nedá věci „do pořádku“.. Takže jsem dostala prášky (slabé) na sklidnění – mělo by to pomoci především lepšímu usínání a také snad i přenést se přes nevykonání toho rituálu.
Tak jsem na to fakt zvědavá.
VlaďkoP, s tím výchovným výsledkem ala ruleta jsi mi zase dodala odvahy. Můj Tomášek (snad) nemá ADHD, zato byl do 5let pokládaný za autistu (měl stanovenou diagnosu, než ji zase zrušili a vyloučili) a musím říct, že fakt mnoho rysů má společných s tvojí Terezkou. K tomu mladší Vítek je další ohnivý živel, snad taky bez ADHD, ale navzájem si s bráchou těžce konkurují, pořád soutěží, kdo bude první, hádky, křik… No, někdy si i hezky hrají, hlavně když vidí, že fakt melu z posledního. Ale ta tvoje citace mi snad na chvíli vrátí úsměv, měla jsem v posledních týdnech (14 týdnů souvislé nemoci obou-pořád doma se vzteklými nudícími se) pocit, že ruletu spíš budu muset aplikovat na sebe :-)).
Ahoj Vladi.
Tak o té tvrdohlavosti s Martinou je to na román.Zrovna dnes ráno jsem myslela,že ji paličkou na maso zatluču do země,už jsem nemohla,normálně jsem se začala klepat a hrkly mi do očí slzy.Přesně jak to popisuješ ty-za žádnou cenu se nesmí dát příkaz nepříjemným hlasem a už vůbec ne se nesmí spěchat.Pak to trvá všechno nejen dvakrát dýl,ale je okamžitě i po náladě,at byla před tím sebelepší.Jenže někdy už fakt nemůžu.Absolutně si nedovedu představit,že by ta starší dcera měla Martinu ráno vypravovat do škoky.Asi by tam nedošly.U nás doma jeproblém v tom,že já přistupuju k Martině s trpělivostí,však víš,pomalu,postupně,vysvětlovat,nespěchat chválit(mohla bych pokračovat…),kdežto manžela a starší dceru Martiněno chování totálně vytáčí,u nich je to rozmazlený fracek,třeba manžel s ní nemá takovou trpělivost,jakou bych o d něho očekávala.Pak jsem já někdy naprosto grogy.
Když jsem tak pročítala ty kategorie,my máme z každého něco.Kolikrát se už směju,protože za mnou neustále chodí,že ji něco bolí,říkám jí,že je náš hypochondr.Nešikovnost,neposednost,neschopnost dokončit jakoukoliv byt i sebemenší činnost(kolikrát se pak přistihnu,že si už maluju sama a Martina někde lítá po bytě).Naštěstí se nám vyhnul ten obrácený rytmus….
Jinak je typické až neuvěřitelné střídání nálad.Z absolutního euforismu spadne do jakoby totální deprese(a já s ní).To mě přivádí k šílenství.Dnes ráno vstala,v pohodě,pak jí starší dcera Míša cosi řekla a konec-okamžitě začne být vůči ní agresivní,začne ji mlátit(jak to máte s tou agresivitou vy?),tudíž je po náladě,brečení,nikam nepůjde,stoupne si do kouta,sklopí hlavu,palec do pusy(tím se uklidnuje).Ale řekneš jí třeba něco pro ni positivního-půjdeme k odpoledne k babičce a to by jsi nevěřila,jak se ta nálada o 360 stupnu otočí.Ještě k té agresivitě-ptala jsem se učitelky ve školce-absolutně bez problémů(alespon to tak tvrdí).Ale přijde třeba kamarádka s 2 letou Karinkou a okamžitě vidím,jak je Martina v pozici silnějšího,někdy až agresivního obránce svého teritoria.
Radka
To je dobré potěšení, teď tak přemýšlím, kam zařadit Davida, protože on má snad od každého něco, někdy mi připadá jako hypochondr, protože jen o něco zavadí a už má děsně velké bebino které musí pofoukat celá rodina, jinak se nezahojí, bolí to ještě hodinu, jindy mi zas připadá jako gumovej, protože třeba hodí držkopád jak blázen, člověk čeká řev a on vstane a řekne nic se nestalo. Dřív mi připadal jako ta první varianta, teď už to začíná být lepší, tak snad že by těch 15%? On je svým způsobem v podstatě hodný, ale děsně zabržděný, jemu nepomáhá k rychlosti ani vidina odměny nebo pochvaly.Dneska byl teda obzvláště jedlý, myslela jsem že se zavřu na záchodě abych ho aspoň chvíli neslyšela jak ustavičně hučí. Poslala jsem ho lehnout že je protivný a ať se vrátí až ho to přejde. Samozřejmě neležel, chodil po baráku a řval a řval, ani nevěděl proč. Tak jsem ho zavřela do obýváku, tam našel hračky,a za chvilku přišel že chce smrkat, a že už ho to přešlo. Dneska jsem mu říkala ať uklízí hračky jen 2 hodiny, když viděl že už mě opravdu natáhl na špagát (asi už jsem měla šílený výraz ve tváři nebo co) tak začal pěkně uklízet jako kdybych mu to řekla zrovna teď a divil se proč mu dávám poslední varování před klečením, když mu to přece stačí říct. A to jsem celou dobu seděla u něj a sledovala ho. Bylo to jako blik a cvak a najednou asi začal vnímat co dělá, a uklízel si jak to nejhodnější dítko pod sluncem. Prostě jako nějaký zkrat. Ale tak třeba se dostanem i do té 40% skupiny, to bych asi byla nešťastnější máma na světě. Ono to s ním možná nebude tak hrozné, protože čím je starší, tím líp se s ním dá mluvit, dlouhý vysvětlování je sice k ničemu,přímý rozkaz je taky k ničemu, ale když to člověk vezme od lesa, tak z něj i něco dostane.Když ho třeba přirovnám k některým dětem ve školce, tak si říkám,že je ještě, protože některé děcka jsou tak rozmazlené a maminky tak ignorující, že nad tím zůstává rozum stát.
Jak mě má to dítě poslouchat, když vidí, jak jeho kamarádka ze školky mlátí mamince o hlavu tepláky a válí se po zemi v čistém oblečení(to jsem dnes opravdu zažila, dnes u nás pršelo, tak si asi dokážete představit jak ta zem vypadala)a vzteká se že se nechce oblékat a hlavně-maminka se nechá tyranyzovat od svého dítěte, které po ní háže vším, včetně bot! Nezlobte se na mě, ale tohle by si David dovolil jen jednou a to by teda dostal na zadek,veřejnost neveřejnost-jinak drobné prohřešky řešíme zásadně doma(venku ho nemůžu nechat klečet).Takže ono to určitě bude i tím co vidí v okolí.Ale to co jsem dnes viděla v té školce bylo na mě prostě moc, hlavně to chování mamky-jako by se nic nestalo,vždyť je to jen dítě,není ve své kůži.Já taky nebyla ve své kůži, toto bych prostě nestrpěla,možná jsem přísná, ale jsou hranice které dítě nesmí nikdy překročit.Co ta malá bude dělat v pubertě, když už teď nemá z mámy respekt?(někdy mi připadá že David ho ze mě taky nemá, ale ví kam ještě může zajít a kam už v žádném případě ne). No to jsem odbočila od tématu, omlouvám se, pro mě to byl dnes odstrašující příklad toho jak rozhodně nechci dopadnout-v pozici mámy.
Nicméně tě musím pochválit Vlaďko, neboť je to velmi poučná citace.
Holky našla jsem takové povídání o ADHD z knihy „Jak nezešílet z dětí“:
Problém je obvykle s příliš širokou „všeobsahující“ pozorností, v níž je to, co by dítě právě mělo dělat, jen jednou z mnoha podnětových množin. Navíc je zde typický nadměrný neklid, pohyblivost, ale i neobratnost, otížné zvykání si na nové prostředí i lidi. Tyto děti mívají značné výkyvy nálad. Těžiště je spíše v náladě špatné. Jak také jinak, když se stále setkávají s neúspěchem a záporným hodnocením vlastního chování. Básník by zvolal „Kde myšlenky tvé toulají se, kde?“ Psycholog by mohl bez obav odpovědět: “ Dítě s ADHD není schopno vytvořit optimální hierarchii podnětů a odstranit ty méně důležité.“ Pro „tetu z hor“: „Dítě sice slyší a ví, co by mělo dělat, vnímá kárající hlas. Zároveň ale vnímá všechny možné podněty kolem sebe. Na realizaci dobrého předsevzetí se mu již nedosvává sil.“
Tak tohle je mi připadá obzvlášť trefné…
Dál jsou děti rozděleny do 4 skupin :-))
Typ těžko vychovatelného dítěte:
Je věčně mrzuté a podrážděné. Vzteká se, obtížně se přizpůsobuje požadavkům. Pořád je něco bolí, stále se na něco zlobí. Nešikovnost, neposednost, neschopnost věci dokončit, negativismus, neobratnost. Mezi typické rysy patří i vzdorovitost, popudlivost po malém podnětu. Již zmíněná neobratnost souvisí se zvýšeným sklonem k úrazům. V raném dětství doplní menu tzv. obrácený rytmus spánku a bdění, později jsoutypické poruchy usínání.
Tak jsem si tak říkala – odkud znají Terezku??? :-DDDD
CCA 10 % dětí!!!
40% dětí je snadno vychovatelných:
Dobrá nálada, pozitivní přístup k životu a k vývojovým i jiným úkolům. Úsměv, snadné usínání, dobrá chuť k jídlu, ochota prožívat a přizpůsobit se novým situacím… (v tom poznávám Honzíčka – zatím :-)) )
15% – pomalu přizpůsobující se dítě:
flegmatické, potřebují své pomalé tempo a pokud možno co nejméně změn. Jinak zatrpknou, hroutí se a působí jako hloupé, i když mají i nadprůměrné IQ
Zbytek – nevyhraněné děti, zvýšeně ovlivnitelné podmínkami a situací v níž žijí.
VÝCHOVNÝ ÚSPĚCH NELZE PŘEDVÍDAT VE SMYSLU „DOBRÉMU VYCHOVATELI VŠE V DOBRÉ VYRAŠÍ“. JDE SPÍŠE O RULETU.
Tak to jsem Vás chtěla jen trochu potěšit.
Raduš, máš možná štěstí, že Martina není tvrdohlavější :-)) Protože když se Terezce dá příkaz nepříjemným hlasem k tomu, aby chvátala, tak to 100% pak trvá 2x tak déle.
Ve školce jsem řekla, aby jí prostě talíř sebraly, až půjdou ostatní děti od stolu (pouze když Terezka bude vyloženě chtít jíst, tak jí nechají). Žádné krmení a popohánění. Ona mi v tu dobu, co odmítala jíst, zhubla o 3 kg za pár dní (na to že měla kolem 20 to bylo fakt dost) a už nejedla vůbec nic. Ani sladkosti. Já už jsem myslela, že jí opravdu něco je (myslím nějaká nemoc).:-( 3 týdny jí trvalo, než byla schopná jíst s námi opět u stolu… Ještě teď nedejbože když jí někdo řekne, že musí sníst všechno! Okamžitě začne plakat.
Ovečko – Honzíček byl zlaté miminko, teď je to sice živel, ale má většinou dobrou náladu a není vzteklina :-)) Ale ono už to, že potřebuješ chvíli klidu na kojení (aby Ti u toho nikdo neskákal po hlavě) je docela přemrštěný požadavek – s ADHD sourozencem. Musím se přiznat, že občas, když už jsem nevěděla jak Terku sklidnit, tak jsem Terezku v té koupelně zamkla na 5 min (pak jsem to vylepšila – nezamykala jsem, ale musela tam zůstat), abych mohla Honzíčka nakojit (ale samozřejmě jí to tak neřeknu). Navíc Honzíček má jednu úúúúžasnou vlastnost – začne plakat okamžitě, jak začne hysterčit Terezka (protože Terezce určitě někdo hrozně ubližuje!), takže to pak bylo fakt na mašli. Když Honzíček začal být závisláček na mně, tak Terezka začala teprve pořádně žárlit :-)) No, ale teď už je to ok… Honzítkovi budou v dubnu dva. Milujou se navzájem – a už neběhá jen Terezka, už běhají dva. A protože Terezka není schopná být zticha při usínání, usíná v jiném pokoji než Honzíček (ten má pro změnu lehké spaní), no a pokoje máme celkem dva…. Takže na nás s manželem zbývá kuchyň.
Už aby bylo to podkroví, jinak mě klepne!!!
O tom imaginárním kamarádovi jsem už slyšela od víc mamin s ADHD dětmi. Je dobré o tom říct psychologovi, nejsem si jistá, jestli není třeba s tím něco dělat. My máme zase psa. Terka si hraje na psa – na Nelinku, a neběhá a nelítá po bytě Terezka, ale Nelinka.
Já myslím, že je to nějaká obrana – ty děti vědí a cítí to, že jsou „jiní“ a setkávají se stále se špatnou odezvou okolí, ale nejsou schopni to ovlivnit..
Ahoj Vladi.
Tak už jsem se ve školce „ozvala“,ale zatím tak decentně,aby to p.učitelku trklo.Ptala jsem se jí,proč Martina jako jedinná to neměla oznámkované,alespon kvůli motivaci….Cosi mi zableptala,a pak hned na omluvu říkala,jak je ale jinak šikovná…No mě at to neříká…
Ještě,jak jste psaly o tom jídle.Martina teda sní všechno,je dobrej jedlík,ale trvá jí to dýl,než by asi mělo..nehledě na to,že má spoustu činností okolo…talíř musí být neustále na jednom místě,přesně uprostřed podnosu,pití přesně po levé ruce atd,atd.Pak jí to trvá dlouho a skončí to tím,že je strašně netrpělivá a začíná sebou šít,ale naštěstí teda všechno sní.Jenže ouha-školka!Tam se podle mě asi spěchá víc,než je zdrávo.Pravidelně je ve svačině poslední-chudera ještě sedí u stolku,když pro nipřijdu a posledně mi starší dcera říkala,jak na ni p.učitelka-Martino!Sedni!Jez!Žvejkej ten rohlík!No trochu to se mnou zacloumalo,ale zatím mlčím,ona je ta jmenovaná p.učitelka pro Martinutak trochu jako bůh-pořád o ní mluví,slyším jenom Iveta to,Iveta ono…
Tak nevím,no.
Radka
Vladi, já to někdy nezvládám ani s tím jedním, tak tajně doufám, že to druhé bude klidné po tatínkovi(ten byl jak budulínek -jak říká tchýně-kam ho ráno posadil, tam ho večer našel).Už jsem zvažovala návštěvu odborníka, hlavně ve druhém trimestru, ale zas jsem to nějak překonala, je fakt, že se mnou hormony teda cloumají hodně. S tou nahotou jsme na tom podobně, akorát David nemusel jít na záchod aby se vyslékl, on si hrál s kostkama a za chvilku za mnou přišel do kuchyně celý nahatý a říkal mi že je mu zima, tak jsem mu řekla ať se obleče a on zas že si to obléct nechce, že chce být nahatý, tak já ať se teda aspoň schová pod peřinu a to taky nebyl ten pravý nápad, protože on se schovat nechce. Jednou mi takhle přišel nahatý na chodbu když jsme tu měli návštěvu :-).Řekla bych že je trochu exhibicionista, nebo je to u dětí normální? Já se s tím nesetkala. A co píšeš o babičce a báře je u nás taky pořád. Ještě se vás holky chci zeptat, jestli nemáte třeba 2děti místo jednoho. Myslím to tak, že my máme hodného a zlobivého Davídka. Když ho chytá amok, tak je to ten zlobivý David, kterého vyhazujem ze dveří pryč a doma zůstává ten hodný. Je to jeho vlastní asociace, nevím jak ho to napadlo, ale pomáhá to, protože se tak rychle sklidní.Když se třeba zeptám proč hodil s tím autíčkem, tak mi řekne, že mu to řekl zlobivý Davídek.Když mu odpovím, že on přece ví že se s hračkama neháže,tak proč toho zlobivého poslouchá,tak se dovím, že on s ním nehodil, že to byl zlobivý Davídek. Setkaly jste se s tím?
Ovečko – upřímně… Držím ti všechny 4 palce!!! abys to zvládla s těma dvěma prcky psychicky lépe než já :-)))