Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Určitě nejsem sama
Ahojte všichni.
Nejsem nějaký velký „spisovatel“,ale řekla jsem si,že bych mohla založit zápisníček,který by se týkal nás všech,kteří se více či méně uspěšně potýkáme s výchovou svých dětí,kterým stanovili diagnózu hyperaktivity.Tak trochu mě k tomu „donutila“ naše Martina,která touto poruchou trpí.Nemyslím tady na nějaké lékařské rozbory,ale spíš na praktické rady,jak to všehno zvládnout,protože mi dáte určitě za pravdu,že výchova těchto dětí není vůbec jednoduchá.Věřím,že se najde spousta z vás,které mají třeba i usměvné příběhy a mohou je tu napsat a podělit se o ně s ostatníma.Tak jestli budete mít čas a chut,tak napište a já budu ráda,že v tom nejsme doma sami!
Radka
Tak jak to tak čtu, mám pocit, že mám doma taky „tyhle děti“…
Obzvláště ten rozdíl v chování:
když jsme někde, nebo s někým – jsou holky zlaté.
Ale jen jdeme třeba samy po ulici, nebo jsme spolu samy doma – děs a hrůza.
A taky zabírá holčičky zaměstnat (utírání nádobí je skvělé – když nemáme to skutečné, ještě je tu to dětské, plastové – tam můžou utírat i talířky a hrnečky).
No, závěry ještě nedělám, třeba jen dělám nějakou výchovnou chybu. I já se musím hodně učit…
Tak já to tu budu občas číst a uvidím, jestli se „zařadíme“ nebo ne.
(Upřímně – radši ne…)
Radko, tak s tím, jak píšeš, že dítě je ve školce a škole „hodné“, to je přesné. příjde domů, a ďábel. Já jsem proto hned nechtěla věřit, že jde o hyperaktivitu, když dítě dokázalo být v cizím prostředí „normální“.
Pak jsem ale vypozorovala, že je to něco jako „úsporný režim“ v PC, prostě šetří síly, a doma je o to horší!
Ale jsou děti, které jsou nezkrotné všude, a to je ještě horší. Dodnes prostě bojuji s tím, aby mi Jirka vydržel na tramvajovém ostrůvku tak, aby ho zezadu nepřibralo auto, a zepředu trmvaj. On je zkrátka tak nějak „všude“! kam se podívám:Jirka. Když je nějaký rámus, Jirka.
Naše děti když jdou třeba večer na záchod, tak podle sluchu poznám, kdo jde. jarda sice dupe jako slon, ale co dělá Jirka, to je šílené. Rozletí se dveře, pak je slyšet dupy dupy dup, pak čurání, třísknutí dveřmi od WC, zase běh, a třísknutí dveřmi od pokoje. Když se musí krotit dlouho (třeba když ho omezuji delší dobu v jeho projevech), tak aspoň zařve, vakřikne, uvolňuje napětí. Musí to být pro něj taky strašné. Ale pro nás neméně! Dělá sport (judo), a není v tom špatný, ale že by se nějak zlepšil v chování, to ne.
Jo, ve škole (3.třída) bojujeme, protože má krom ADHD i všechny možné poruchy učení…takže tak. Starší kluk pobral taky LMD a dyslexii, ale je naopak hypoaktivní. Jeho dohnat k činnosti, toť nadlidské úsilí.
Jinak u hyperaktivců je jedna pozitivní věc. jakmile oni začnou trošičku ovládat svou pozornost, oni to jsou výborní pracanti. Fakt. Umí se postavit k práci, nebojí se jí.
Ahoj Dášo!
Moc ti děkuji za příspěvek,já už si myslela,že takové děti máme jen mi s Alčou.Má dvojčata,a protože si občas píšeme přes ICQ tak vím,že hlavně Kubík je podle chování přesná kopie naší Martiny.Tobě teda nezávidím,protože už bojujete se školou-ve které jste třídě?,nás to teprve čeká.Někdy se toho dost děsím,co si budeme povídat,zabavit tyhle děti je opravdu umění.Ikdyž nám ted hodně pomohla školka.Akorát se musím vždycky smát,když se třeba zeptám p.učitelky,jak se ve třídě chová,a ona mi odpoví,jak je hodná,jak poslouchá,ale jakmile přijdeme domů,je to děs.Hlavně starší dcera na ni působí jako červený hadr na býka.Omlouvá ji jedině to,že mi psycholožka řekla,protože je dopoledne zavřená ve školce,tak si prostě tu nahromaděnou energii musí někde vybít!
Ale v jednom s tebou naprosto souhlasím,a máš pravdu,je to užasný recept na to,jak tyhle děti sklidnit-dát jim práci tak,aby měly pocit,že opravdu pomáhají.Přišla jsem na to uplně náhodou a víš,že mi to ani žádný psycholog neporadil?!Vypozorovala jsem to sama.Jednou jsem vydělávala nádobí z myčky a Martina se dožadovala,že taky.Tak jsem jí dala utěrku a nestačila jsem se divit.Přesně a naprosto bez problémů vydělala nádobí,naskládala ho na stůl,příbory do příborníku…Od té doby jak můžu,snažím se ji takhle „zaukolovat“.Je pravda,že jsem ji taky jednou přistihla,jak drhne štětkou záchod,tak to zase nemusím mít všechno…Taky dokáže hodinu stát vedle mě na židli,když vařím,dám jí brambor a ona loupe a loupe…
Jo,jo,máš pravdu,taky bych ji někdy pokrčila a vyhodila do koše,někdy i zašlapala do země,ale já jsem ráda,že ji mám.
Tak se měj a někdy zase napiš,jak bojujete.
Radka
Tak jo, hlásím se jako jeden z rodičů, co mají takové dítko. nejsem na to pyšná, ale už jsem pochopila, že to není moje vina. Ani toho našeho klučíka. Projevy jistě nemusím popisovat. Všichni to známe. Fígle bych sama potřebovala, ale už jsem jich vyzkoušela tolik, a každý fungoval jen krátce, dalo by se říct jen na poprvé, pak už to kluk znal a kouzlo nového pominulo a vrátil se ke svým stereotypům.
Nemám sílu vymýšlet už nic nového, neustále se snažit, jak ho „obelstít“, aby dělal to co se po něm požaduje. Tedy spíš nedělal to co nemá. :o)
V tomto směru už jsem bez energie.Vzdala jsem to, nějak se vychovat musí, a třeba to oba přežijem.
Zrovna včera jsme měli psát úkol z matiky. A během té doby by ho netrénovaná matka musela 5x zabít. Mezitím jsem zjistila, že má 7 pětek (!!!!rekord, v jeden den!!!) z nedodělaných oprav v ČJ, přestože mi předtím radil, že opravy dělat NEMUSEJÍ. Tak to se mi zvedl adrenalin zas. Kluk se vztekal, že za to stejně můžu já (klasika, maminka může úplně za všechno), že jsem mu to nepřipomněla. Uf.
Ale jeden vždy fungující recept přece jenom mám. Tyhle děti jsou úžasné, když dostanou práci. Když můžou opravdu pomáhat. Sice u ničeho nevydrží a přebíhají od jedné činnosti ke druhé, ale to nevadí.
Cítí se využité. Třeba když se mnou Jiřík vaří, je naprosto úžasné děcko, zlatý, ochotný, milý.
Někdy bych ho pokrčila a vyhodila do koše. Ale jindy umí být zlatý. Však to všechny znáte… :o)
Radko, hyperaktivita není naštěstí náš rodinný problém, ale smekám před maminkami, které to musí řešit. Nedávno jsem si přečetla Zlost a vzor, kde se mamky svěřují a je to síla. Držím vám všem moc palce, ať svoje děti zvládáte a jsem ráda, že si vzájemnně vyměňujete rady. Já mám tři zlobidla, ale zvládnout se naštěstí dají. Hodně zdaru…
Ahoj Rady!!! díky za nový zápisníček 🙂 i já uvítám každý „návod na skrocení našich dětiček“. Doufám, že se k nám brzo někdo přidá…
Alice
Ahojte všichni.
Nejsem nějaký velký „spisovatel“,ale řekla jsem si,že bych mohla založit zápisníček,který by se týkal nás všech,kteří se více či méně uspěšně potýkáme s výchovou svých dětí,kterým stanovili diagnózu hyperaktivity.Tak trochu mě k tomu „donutila“ naše Martina,která touto poruchou trpí.Nemyslím tady na nějaké lékařské rozbory,ale spíš na praktické rady,jak to všehno zvládnout,protože mi dáte určitě za pravdu,že výchova těchto dětí není vůbec jednoduchá.Věřím,že se najde spousta z vás,které mají třeba i usměvné příběhy a mohou je tu napsat a podělit se o ně s ostatníma.Tak jestli budete mít čas a chut,tak napište a já budu ráda,že v tom nejsme doma sami!
Radka