Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Už blbnu aneb kdo chce kam, pomozme mu tam
Dlouho jsem zvažovala, jestli to sem hodit na sklo. Jsou totiž věci, které se zrovna nemusí propírat veřejně. Jenže jsou věci, které mě trápí a není to kam vypustit. Rodinní příslušníci nepřicházejí v úvahu. Kamarádka je jen jedna, jenže tímto směrem se svěřit nemohu, neboť je to manželka kamaráda mého manžela.
V žádném případě si nechci stěžovat, nebo být litována a kritiku také snesu, to bude holt daň za to, že vypustím páru.
Většina z vás ví, že jsem poměrně aktivní člověk. Mám práci na volné noze při RD, která mě bude živit, až mi RD zkončí. Mám naplánováno založit Dětské centrum, kterým chci pomoci maminkám. Je toho celkem dost v souvislosti s tím, že mám(e) malou skoro tříletou princeznu 🙂 Nestěžuji si, jsem ráda, že mohu být užitečná, ať už se to týká rodinného rozpočtu nebo uspokojení vlastních ambicí. Rodinný život dalo by se říci, že v pohodě nebo neshledávala jsem, že by mohl být problém.
Bylo období, kdy jsme se před lety potýkali s velkými finančními obtížemi. Stavěli jsme dům, s tím souvisely velké závazky. Manžel tehdy přišel o velmi dobře placenou práci a já byla zrovna krátce na MD. Našel si práci v Praze, tak jsme spolu i málo komunikovali. Finanční i komunikační krize gradovali a vše vyústilo v řešení nevěry z manželovy strany. Dlouho jsem měla pocit, že něco je v nepořádku, ale tak bezmezně jsem mu věřila, že by mě to ani nenapadlo. Tudíž, když se to provalilo, tak to pro mě byla neuvěřitelná rána.
Nicméně se podnikla nějaká radikální řešení a vyříkali jsme si to. Prodali dům, zbavili se všech finančních závazků. Pořídili si nové bydlení a začali žít rodinným životem, už o poznání lepším. Manžel začal pracovat ve vedlejším městě, tudíž byla možnost trávit volný čas jako rodina. Podnikali jsme výlety a dovolené doslova za hranice všedních dnů.
Byla jsem moc ráda, že se potvrzovala má teorie o tom, že pokud z nás spadnou finanční potíže a začneme žít víc jak rodina, tak už to bude v pořádku. Trávili jsme spolu hodně času a bylo to příjemné.Ono bylo a to skoro dva roky.
Náznaky byly mírné a nevěnovala jsem jim moc pozornost. Zahlcena svou prací, centrem, dcerkou a doměnkou, že náš osobní život je vpořádku. Začalo to nenápadně, neustálým upomínáním mého údajného opomíjení domácnosti. Psala jsem o tom článeček o úklidu:-) Začal být protivný, dost často špatná nálada, neustále na mě hledá mouchy a vede nejapný řeči o společném majetku.
To vše bych možná přehlédla nebýt pomyslného kolečka, které zapadlo do soukolí souvislostí.
V poslední době jsme se několikrát bavili o tom, že by odešel za prací do jiného města. U nich v práci se změnilo vedení a všeobecně všichni jsou dost biti na penězích. Dohodli jsme se ale na tom, že to bude někde poblíž, tak aby jsme nebyli znovu odděleni.
Tím pomyslným kolečkem bylo jeho náhlé, v rozčílení vyřčené, rozhodnutí odchodu zpět do Prahy. Byl to takový pomyslný spouštěč varovného signálu pro mne, že něco není, jak má být.
Aniž bych chtěla, první co mi vytanulo na mysli, byl jeho první únik do Prahy a vše co s tím souviselo.
Pár posledních týdnů tráví dost volného času kvákáním s kýmsi, ale prostě mě nenapadlo se tím nějak zaobírat. Ale když jsem si dala do souvislosti jeho protivnost, sem tam nějaké neshody a nedorozumění, které jsou častější a častější, tak mě to vrátilo o dva roky zpět. Zjistila jsem, že nejspíš vstupuji podruhé do stejné řeky.
Dva roky mě to ani nenapadlo, ale nahlédla jsem do jeho telefonu, doufajíc, že se mi to nepotvrdí. Manžel ho přede mnou neschovává, protože ví, že nelustruji. A ona tam byla “slečna/paní úžasná“. Bum!
Takže opět v době, kdy mi vše může připadat naprosto v pořádku, zjišťuji, jak hluboce se mýlím.
Když mi dnes večer, než šel spát, důkladněji popsal svůj plán o odchodu za prací do Prahy, tak už mi vnitřně nezbývalo než konstatovat “kdo chce kam, pomozme mu tam“.
Vzpoměla jsem si na příspěvek v tam-tamu od Padmé “být silný“. Takže se budu snažit najít sílu a nechat to projít až do úplného konce. Nehodlám dělat tu samou chybu jako poprvé. Padla na mě v tomto smyslu letargie a zústanu v roli diváka.
Nehodlám zas a znovu provádět obhajobu sebe sama v tomto vztahu. Nechci se nechávat srovnávat s “kýmsi“.Buď na to příjde sám a nebo se mu mozek přesune kamsi. Ostatně každé nové koště dobře mete, zpočátku 🙂
Omlouvám se všem za tak dlouhý výlev, ale znáte to, já to ve zkratce neumím. Mám před sebou vskutku nabitou a hodně zajímavou druhou polovinu roku. Budu doufat, že víc než kdy jindy, bude ráno moudřejší večera…
Horempádem, jsi neuvěřitelně silná, asi bych to takhle nezvládla a omlátila mu i s naivkou telefon o hlavu. A pak bych se zhroutila:-(
Držím palečky, sama asi víš nejlíp, jak se zachovat a co dělat. Jen mě mrzí, že pořád je dost chlapů, kteří prostě úspěšnější partnerku neskousnou a raději hledají takovou, co se na ně zavěsí. Jsem zvědavá, jak dlouho ho to bude bavit.
Virenko, co se týká rozdýchání, tak to asi nebude problém, ale toho p(r)ominutí, tak tam si fakt nejsem jistá. Pokud někde jinde vznikne něco víc, tak už asi prominutí z mé strany nepříjde, a to hlavně v závislosti na tom, jak dlouho to bude chtít tutlat.
Obávám se, že už náš vztah staví jen na tom, aby nezklamal dceru a z obavy, že přijde o náš společně nabytý majetek. Já vím, že to teď vyznělo blbě, ale tohle občas omílá,a tak mi to prostě připadá.
Co se týká dcerky, tak tam to už včera trošku nezvládl. Večer, když trůnil u netu, a já vyřila, tak dcerka pobíhala okolo a snažila se přilákat jeho pozornost. No jo, jenže ono když s někým kvákáte, tak je to dost rušivý element. Takže byl nervozní a neustále ji sklidňoval. Když jí okřikl, tak jsem se už ohradila, že to že dává přednost netu před ní, ještě není důvod, aby jí okřikoval a raději se jí věnoval.
Protože na ní moc hlas nezvyšuje, tak dcerka to moc nepobrala. Navíc zaslechla i tu debatu, kde v rozhořčení prohlásil, že odejde do Prahy.
Takže dcerka zaprvé od rána omílala to samé, že se tatínek na ni zlobí, že se jí stýská, protože odejde apod. Znáte děti. No mě bylo z toho smutno, i slza ukápla, tak aby to neviděla. Rozmlouvala jsem jí to celý den a snažila rozptýlit, připomínala jí, jak jí má rád.
Odpoledne jsme ho vyzvedávaly z práce a to usnula v autě, takže se vzbudila, až když jsme dorazili domů. Už jak otevřela oko, tak začala být hysterická a nedala se uklidnit. Pořád opakovala, že chce mě. To už ho naštvalo a osočil mě, že já si ji k něčemu připravuju. Tak to nevím k čemu, když jsme o ničem nemluvili:-) (jakže to je o té potrefené huse). Jak jsem psala, tak by mě ani nenapadlo jí proti tátovi poštvat. To snad ani u tak malého dítěte nejde.
Nicméně ještě dlouho i doma brečela a nedala se zastavit. Manžel mluvil o tom, že jede na chalupu a pak na motorku, aby nám nepřekážel (no má myšky jak blázen). Jak to uslyšela, tak do toho pláče mu začala říkat , ať už odejde, že ho nechce.
Bože to byla situace, já bych ho v tu chvíli vzala lopatou. Vůbec mu nedošlo, že to není má práce, ale že ona už prostě vnímá a dala si dohormady pár věcí a prostě po dětsku na to reaguje.
Nic jsem se mu nesnažila vysvětlovat, protože to prostě v danou chvíli nemělo cenu. Naštěstí ho to asi dost koplo a tak počkal, až se zklidní a šel si s ní hrát, než odjel.
Bohužel to je jedna z věcí, které si musí uvědomit a které já moc dobře vím. Už to tady někdo psal o tom barometru. To je právě to, čeho se obávám, aby to nenesla dcerka špatně. Teď když se ještě nic neděje, tak sám snad vidí, jaký jeho nejapné výroky mají důsledky.
Po tomhle výstupu, který si sám způsobil, si asi uvědomil, že trestá sám sebe. Ale od toho, aby celý zbytek odpoledne procoural po svém, ho vůbec neodradilo.
Takže já jdu dcerku vykoupat, mrknem na nějakou pohádkovou knížku a pak hurá pracovat 🙂
Jovanko, já vím, že ne 🙂 ale upřesnit se to musí 😀
Vicikovko, já i přes to věřím, že všichni nejsou stejní a každému komu to v partnerství výjde, to moc přeju:-) Nemá smysl se s tím zaobírat, pokud jste naladěni na tu samou vlnu, to by spíš jen škodilo se tím užítat. Proto ti přeji jen tak dál a hýčkat 🙂
Anonymní, je mnoho důvodů, proč může jeden druhému něco vyčíst nebo se o tom dohadovat, ale nikdo…nikdo nemá právo soudit sám druhého člověka a to ještě hůř, pokud se hovoří o týrání. Ať už jde o to fyzické, nebo psychické.
Vím, že odhodlat se k tomu správnému řešení je někdy dlouhá cesta, ale věř mi, že nic partnerovi nedává právo tě za něco (ať je to cokoli) trestat!
Každý si v tomto případě má jít svou cestou a začít si jiný život. Myslet si něco jiného může být fatální chybou, která mnohdy končí tragicky.
Tudíž anonymní, ať už jde o jaké koli tvé jednání, tak seber vše co v sobě máš a začni znovu a jinde. Uvidíš, že sama sobě jednou poděkuješ.
Hodně štěstí
Ahoj, tak jsem to celé všechno dočetla až sem a taky se v tom vidím, obdivuju tě, že dokážeš na to všechno pohlížet s chladnou hlavou, já to tenkrát neuměla. Asi už tu všechno bylo řečeno, tvůj manžel si prostě neváží toho co má a upřímně si myslím, že z toho nevyroste, navíc, když jste si už jednou něčím takovým prošli, nevěřím tomu, že když se to teď uklidní, tak že se to nebude opakovat. Na mě to působí tak, že si prostě potřebuje něco dokazovat, ale myslím, že už by měl být dostatečně dospělý na to, aby věděl co a jak. Moc ti držím palce, ať to dál zvládáš jako dosud a ať už to dopadne jakkoliv,přeju ti hlavně ať je to to nejlepší pro tebe i pro malou.
Milá Horempádem(škoda,chtěla jsem ti napsat jménem,ale neznám ho).Ale to nevadí.
Můžu ti říct,že tě obdivuju a smekám před tebou.Za tvůj vnitřní klid a odvahu.
I já sbírám odvahu napsat na tyto stránky “svůj“ příběh.Ty jsi to dokázala,já tu sílu mít asi nebudu.Před několika lety jsem se dostala do situace vzdáleně podobné té tvojí.Za to,co následovalo,budu trpět do konce života.Jak píšeš.Nikdy není vina jen na jednom-vždy se na tom podílí oba,někdo víc,někdo mín.V každém případě je to důsledek situace,která vyvstala.Denně se sama sebe ptám,jestli to psychicky vydržím,to nejhorší mě teprve čeká.Pak si uvědomím,že trpím za svoji chybu.Ted,po těch letech si uvědomuji,že to chyba byla,ale já se nemůžu dívat zpět,já musím hledět dopředu.Když nad tím tak přemýšlím,ani bych se nemohla divit partnerovy možné “odvety“.O tom všem ví jen tři lidé.Všichni tři nezávisle na sobě se zhodli,že i za to,co “jsem udělala“ mě partner nemá právo psychicky týrat.Nezlob se,že jsem to napsala,ani jsem se k tvému příběhu vlastně nevyjádřila.Jen tě obdivuji za tvoji odvahu a vnitřní jistotu.Chtěla bych mít takovou rozhodnost jako ty.
P.S.omlouvám se moc,že se nepodepíšu.
Milá Horempádem(škoda,chtěla jsem ti napsat jménem,ale neznám ho).Ale to nevadí.
Můžu ti říct,že tě obdivuju a smekám před tebou.Za tvůj vnitřní klid a odvahu.
I já sbírám odvahu napsat na tyto stránky “svůj“ příběh.Ty jsi to dokázala,já tu sílu mít asi nebudu.Před několika lety jsem se dostala do situace vzdáleně podobné té tvojí.Za to,co následovalo,budu trpět do konce života.Jak píšeš.Nikdy není vina jen na jednom-vždy se na tom podílí oba,někdo víc,někdo mín.V každém případě je to důsledek situace,která vyvstala.Denně se sama sebe ptám,jestli to psychicky vydržím,to nejhorší mě teprve čeká.Pak si uvědomím,že trpím za svoji chybu.Ted,po těch letech si uvědomuji,že to chyba byla,ale já se nemůžu dívat zpět,já musím hledět dopředu.Když nad tím tak přemýšlím,ani bych se nemohla divit partnerovy možné “odvety“.O tom všem ví jen tři lidé.Všichni tři nezávisle na sobě se zhodli,že i za to,co “jsem udělala“ mě partner nemá právo psychicky týrat.Nezlob se,že jsem to napsala,ani jsem se k tvému příběhu vlastně nevyjádřila.Jen tě obdivuji za tvoji odvahu a vnitřní jistotu.Chtěla bych mít takovou rozhodnost jako ty.
P.S.omlouvám se moc,že se nepodepíšu.
Horempádem, smekám před tebou, že se dokážek takto ovládat, ve mě se hned vaří krev a to se jedná jen o banality. Držím palce, ať už to dopadne jakkoliv, hlavně ku tvé spokojenosti. Takové zprávy ze života, mě vrací zpátky na zem (jsem někdy dost velký snílek) a říkám si, kdy to příjde i k nám :-(…doufám, že nepříjde a nebo když, tak se to nedozvím :-(. Tak se drž, statečná bojovnice a hodně štěstí.
Sluníčko, nemyslela jsem to, abys hledala, to by bylo násilné. Ale spíš abys byla otevřená všemu, co Ti život může přinést. A nebrat zbytečné ohledy na někoho, kdo třeba za to ani nestojí (ale prosím, je to jen můj názor, nechci Ti ho nijak vnucovat!).