Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Už blbnu aneb kdo chce kam, pomozme mu tam
Dlouho jsem zvažovala, jestli to sem hodit na sklo. Jsou totiž věci, které se zrovna nemusí propírat veřejně. Jenže jsou věci, které mě trápí a není to kam vypustit. Rodinní příslušníci nepřicházejí v úvahu. Kamarádka je jen jedna, jenže tímto směrem se svěřit nemohu, neboť je to manželka kamaráda mého manžela.
V žádném případě si nechci stěžovat, nebo být litována a kritiku také snesu, to bude holt daň za to, že vypustím páru.
Většina z vás ví, že jsem poměrně aktivní člověk. Mám práci na volné noze při RD, která mě bude živit, až mi RD zkončí. Mám naplánováno založit Dětské centrum, kterým chci pomoci maminkám. Je toho celkem dost v souvislosti s tím, že mám(e) malou skoro tříletou princeznu 🙂 Nestěžuji si, jsem ráda, že mohu být užitečná, ať už se to týká rodinného rozpočtu nebo uspokojení vlastních ambicí. Rodinný život dalo by se říci, že v pohodě nebo neshledávala jsem, že by mohl být problém.
Bylo období, kdy jsme se před lety potýkali s velkými finančními obtížemi. Stavěli jsme dům, s tím souvisely velké závazky. Manžel tehdy přišel o velmi dobře placenou práci a já byla zrovna krátce na MD. Našel si práci v Praze, tak jsme spolu i málo komunikovali. Finanční i komunikační krize gradovali a vše vyústilo v řešení nevěry z manželovy strany. Dlouho jsem měla pocit, že něco je v nepořádku, ale tak bezmezně jsem mu věřila, že by mě to ani nenapadlo. Tudíž, když se to provalilo, tak to pro mě byla neuvěřitelná rána.
Nicméně se podnikla nějaká radikální řešení a vyříkali jsme si to. Prodali dům, zbavili se všech finančních závazků. Pořídili si nové bydlení a začali žít rodinným životem, už o poznání lepším. Manžel začal pracovat ve vedlejším městě, tudíž byla možnost trávit volný čas jako rodina. Podnikali jsme výlety a dovolené doslova za hranice všedních dnů.
Byla jsem moc ráda, že se potvrzovala má teorie o tom, že pokud z nás spadnou finanční potíže a začneme žít víc jak rodina, tak už to bude v pořádku. Trávili jsme spolu hodně času a bylo to příjemné.Ono bylo a to skoro dva roky.
Náznaky byly mírné a nevěnovala jsem jim moc pozornost. Zahlcena svou prací, centrem, dcerkou a doměnkou, že náš osobní život je vpořádku. Začalo to nenápadně, neustálým upomínáním mého údajného opomíjení domácnosti. Psala jsem o tom článeček o úklidu:-) Začal být protivný, dost často špatná nálada, neustále na mě hledá mouchy a vede nejapný řeči o společném majetku.
To vše bych možná přehlédla nebýt pomyslného kolečka, které zapadlo do soukolí souvislostí.
V poslední době jsme se několikrát bavili o tom, že by odešel za prací do jiného města. U nich v práci se změnilo vedení a všeobecně všichni jsou dost biti na penězích. Dohodli jsme se ale na tom, že to bude někde poblíž, tak aby jsme nebyli znovu odděleni.
Tím pomyslným kolečkem bylo jeho náhlé, v rozčílení vyřčené, rozhodnutí odchodu zpět do Prahy. Byl to takový pomyslný spouštěč varovného signálu pro mne, že něco není, jak má být.
Aniž bych chtěla, první co mi vytanulo na mysli, byl jeho první únik do Prahy a vše co s tím souviselo.
Pár posledních týdnů tráví dost volného času kvákáním s kýmsi, ale prostě mě nenapadlo se tím nějak zaobírat. Ale když jsem si dala do souvislosti jeho protivnost, sem tam nějaké neshody a nedorozumění, které jsou častější a častější, tak mě to vrátilo o dva roky zpět. Zjistila jsem, že nejspíš vstupuji podruhé do stejné řeky.
Dva roky mě to ani nenapadlo, ale nahlédla jsem do jeho telefonu, doufajíc, že se mi to nepotvrdí. Manžel ho přede mnou neschovává, protože ví, že nelustruji. A ona tam byla “slečna/paní úžasná“. Bum!
Takže opět v době, kdy mi vše může připadat naprosto v pořádku, zjišťuji, jak hluboce se mýlím.
Když mi dnes večer, než šel spát, důkladněji popsal svůj plán o odchodu za prací do Prahy, tak už mi vnitřně nezbývalo než konstatovat “kdo chce kam, pomozme mu tam“.
Vzpoměla jsem si na příspěvek v tam-tamu od Padmé “být silný“. Takže se budu snažit najít sílu a nechat to projít až do úplného konce. Nehodlám dělat tu samou chybu jako poprvé. Padla na mě v tomto smyslu letargie a zústanu v roli diváka.
Nehodlám zas a znovu provádět obhajobu sebe sama v tomto vztahu. Nechci se nechávat srovnávat s “kýmsi“.Buď na to příjde sám a nebo se mu mozek přesune kamsi. Ostatně každé nové koště dobře mete, zpočátku 🙂
Omlouvám se všem za tak dlouhý výlev, ale znáte to, já to ve zkratce neumím. Mám před sebou vskutku nabitou a hodně zajímavou druhou polovinu roku. Budu doufat, že víc než kdy jindy, bude ráno moudřejší večera…
Nuninko, s tím vyříkáním to je potíž. Udělala jsem to prvně a vyšla z toho jako blbec, když jsem si jeho podivné chování, úniky a špatnou náladu vůči mě spojila s něčím jako nevěra a podívala se do zpráv v tel. , abych se přesvědčila. I když to co jsem zjistila zapadlo dokonale a bylo evidentní, že se jedná o vztah. Scházeli se, nevím jestli šlo i o sex, ale to v tu chvíli bylo celkem jedno, protože to co mezi nimi bylo byl prostě vztah a dost blízký a mě to šíleně zasáhlo. Ostatně měl pro to dostatek prostoru, díky tomu, že většinu týdne trávil mimo domov.
Nemám pocit, že bych ho dostala do pozice nepotřebnosti. Ráda mu přenechávám chlapské záležitosti a rozhodování.
S tím zjišťováním co vlastně chce, to bylo podobné. Tehdy sám nevěděl co chce a na spoustu otázek nedokázal jednoznačně odpovědět. Nemyslím si, že teď tomu bude jinak.
Prostě to musím nechat proběhnout, aby s tím přišel sám a nechci se stavět do role čmuchala. Mám prostě smůlu v tom, že tyto věci brzy vycítím, aniž by to tušil a myslí si, jak je nenápadný 🙂
babofko, ne není, je to někdo jiný.
Padmé, pro tento druh chování už u mě není ani “ň“ tolerance. Jen se prostě k tomu už nestavím s tak horkou hlavou. Pokud bych měla mluvit o tom, jak se v tomto ohledu zamýšlím nad dcerou, tak mám jisté hranice. Kdyby se měla dívat na to, že by mě to evidentně drtilo a mezi námi neshody gradovaly, tak poslední co chci je, aby se na to musela dívat. Tudíž raději to ukončím s tím, že bude v budoucnu vědět, že jsem si s tatínkem nerozuměli. Je to rozhodně lepší, než abych jí dávala špatný příklad, že se sebe nechávám dělat opakovaně blbce. Tedy z mého pohledu.
Proto píši o tom, že to musím nechat proběhnout. Neříkám, že mě to netrápí, ale už jsem prostě tak nějak připravená na to co může přijít.
Děkuji vám, že mě nekamenujete, alespoň na základě vašich úvah si to můžu rovnat v hlavě.
Navíc rady nejdou aplikovat, protože znáte jen můj pohled a názor na věc z druhé strany ne. Takže ani nečekám nějaké převratné rady.
Ale děkuji za to, že mám alespoň vás z VD a nemusím to držet v sobě…
Horempádem, jsi moc silná ženská, i když tohle všechno víš, tak stejně ho dokážeš do té Prahy pustit a vlastně nečinně přihlížet jeho nevěře 🙁 to já bych nedokázala. Ikdyž já to beru z pohledu mého bývalého vztahu, kde láska a náklonnost už dávno vyprchala… když se nad tím zamyslím teď, když mám někoho, koho opravdu miluju, tak bych to asi taky zvládla, jenom, abych o něho nepřišla. Ale určitě bych bojovala. Tak to neházej jen tak za hlavu a nečekej, až se mu vrátí rozum. Zkuste si o tom promluvit na rovinu, jaké má důvody, že tam jde, trošku mu rýpnout do svědomí… ach jo, holka, vůbec Ti nezávidím.
Drž se a dej vědět, jak to zvládáš (nebo nezvládáš).
Horempádem….znám tě jen přes písmenka,ale je z tebe cítit,že jsi silná ženská,chceš mít určitý řád,vše na svém místě,vše aby fungovalo tak jak má…v podstatě to co všechny ženy,matky..jen pro doplnění mého obrázku..nevyděláváš náhodou víc než tvůj muž?kdo u vás organizuje aktivity?nemáš pocit,že se dceři věnuješ víc než tvůj muž?úplně živě si tě dovedu předstvit jak mu vykládáš jak ti vychází budování MC,práce..a on pozoruje prach na televizi…Ono někdy méně znamená více a není člověk ten,aby zavděčil se všem…
ale to vše co jsem napsala jsou jen mé doměnky..také to může být tak,že tvůj muž je zkrátka záletník,který si své mužské ego musí dobíjet jinde…nebo taky je to vše úúúplně jinak a ty na to přijdeš jen když spolu budete komunikovat
Nevím, co říct. Nikdy jsem nic takového nezažila ( a doufám, že nezažiju). Snad jen, promluvte si, zkuste si to vyříkat. Abys později nelitovala, žes ho nechala odejít, aniž bys o něj bojovala.
Možná mu vadí, že jsi úspěšnější než on a práce Tě baví. Také každý chlap nesnese, aby žena domů nosila více peněz. Souhlasím s nuninkou, některý chlap potřebuje vidět, že je na něm žena “závislá“.
Tak držím pěsti, aby se to vyvíjelo takovým směrem, jakým by sis přála.
Piškotko, když se to stalo poprvé, tak jsem se snažila hledat své chyby a spravovat je. I když všichni dobře víme, že tahle chyba je většinou na obou stranách, nikdy to není jednoznačně na jedné. Nicméně jsem změnila pár věcí a někdy bych ani sama neřekla, že bych toho byla schopna.
Já nevím, co mu vadí. Doma je to, tak jak má být, má čas na své záliby (střelba, motorka). Nebráním mu v tom, aby zašel za kamarády “na jedno“, nejsem stíhačka.
Já se starám o domácnost, dcerku, pracuji. Do nedávna mi to připadalo už tak dost, nicméně když začal s tím hledáním “brouků“, tak jsem ještě víc zabrala. A to aniž bych tušila, že za tím je něco jiného.
Jediné co mu může vadit, je to, že když nesmyslně hledá mouchy, tak si moc nenechám “tento“ na hlavu a snažím se hájít sebe samu.
I má tchýně, když občas zaslechne, jak si na mě zase něco hledá, tak mu hned vyčiní, že neví na co si stětuje, když má všechno.
Ono je to asi o tom, že ho pálí dobré bydlo.
Pracuji pro jednu pekárnu jako auditor. Dost dlouho jsem nechápala, proč mi její ředitel čas od času říkal, že přílišný pořádek v systému není dobrý:-)
Když jednou přišla důkladná potravinářská inspekce, tak jsem pochopila. Oni zkontrolují kde co, ale když je chyb víc, tak nejdou do hloubky. Co našli jsem dala systémově dopořádku, v domění, že příště budou navísost spokojení. Když přišli na druhou kontrolu, tak konstatovali, že je to v pořádku, ale ještě tohle, tamto a tuhle…
Pochopila jsem tedy, že i kdyby vše bylo v sebelepším pořádku, tak něco se prostě přehlédne a oni to “vyšťourají“ 😀
Takže nějak podobně to bude s námi. I když se zdá, že vše je v naprostém pořádku a ideální, tak vždy se najde něco. Možná má pocit, že už ho nemiluji tak, jako ve 20ti. Nebo prostě jeho touha po něčem jiném je tak silná, že tomu prostě nehodlá odolat.
Uvidíme, možná se mýlím…
Horempádem, tohle je tak osobní, niterné a individuální, že obecně platná rada neexistuje. Bohužel tohle si musí každý sám … srovnat v sobě, rozhodnout se, řešit… Je to obtížná situace a zcela jistě budeš muset ´být silná´. Záleží v podstatě na tom, do jaké míry jsi ochotná manželovo chování tolerovat, co všechno jsi schopná unést a co jsi ochotná podstoupit pro udržení manželství kvůli dceři. To, co jsem vyjmenovala, máme každá/každý nastavené jinak a jeden druhému nemůže říkat, co má dělat, jak to má cítit, jak byl měl určitou situaci prožívat.
To je takové to – chci/nechci, můžu/nemůžu, musím/nemusím…
Odpověď znáš jen ty sama…
Přeji Ti hodně štěstí, spoustu trpělivosti, dostatek sil a v neposlední řadě pevné nervy.
Horempádem, no, skoro nevím, co ti napsat. Asi opravdu jen popřát ti, abys byla opravdu, ale opravdu hodně silná. S tím koštětem máš úplnou pravdu. A tušíš, jestli tohle koště je nové nebo to samé co před 2 lety? A neuvažovala jsi o změně s ním, tedy přestěhování se do Prahy společně jako rodina?
Nevím co napsat abych tě potěšila 🙁
Je to moc smutné. A obdivuji tě. Nevím co bych dělala už poprvé. A jak by vztah dále vypadal.
Jsi silná, ale nenech to proplout. Zkuste si to vyříkat. Pokud ho máš stále ráda, nenech ho jen tak odejít k ní. Pokud má cenu bojovat, bojuj. Ať pak nelituješ.
Chlap potřebuje vědět, že je potřebný. Možná mu připadá, že je zbytečný a že ho nepotřebuješ. Zvládáš toho spoustu. Domácnost, dítě, podnikáš.
A tak si připadá nepotřebný a chce někoho u koho si bude připadat jako chlap.
On možná časem příjde na to, že udělal chybu, ale budete mít ještě šanci?
Promluvte si, vyříkejte si to. Zjistíte pouze dvě věci.
Máte se rádi a chcete být spolu. Nebo jeho zájmy jsou už jinde 🙁
Nejhorší je ta nejistota, že nevíš co bude dál. Přeji ti hodně síly, drž se holka.
PIŠKOTKO tobě přeji aby ti to vyšlo a abys toho nelitovala. Máš super šéfa, když máš takovou možnost.
Holky ať máte dost sil se se změnami poprat a ať dopadnou dobře.
Napište jak se to vyvíjí :-)))
Horempádem, já ti dobře rozumím…. a nejhorší je, že ti ani neumím na to nic poradit. Chlapi jsou ješitní až hrůza, ono se lehko říká: “Nech ho, ať si jde, však on doleze…“ Vím, jak to bolí… Já se mám vrátit k otci Sárinky, mám s ním naposledy zkusit společné bydlení, tentokrát u něj v Západních Čechách. Chtěla jsem to tu psát, ale už to písnu sem, on tady se mnou bydlel 3měs (na Sev. Moravě) a už tehdy stačil udělat pěknou blbost, která sice nebyla nevěrou, ale k ní už měla hodně málo…. Teď jsem opustila mou první dobře placenou a mým znalostem odpovídající práci a jen trnu, jak dlouho ten vztah může vydržet. Šéf je naštěstí tak chápavý, že je i ochoten mě přijmout zpátky do práce na stejnou pozici, pokud mi nová šance nevyjde. To už ale odbočuji…
Horempádem, nechci tě zasáhnout do citlivých míst, ale nebylo třeba ve vztahu něco v nepořádku i z tvé strany? Třeba málo času na manžela? Tím nechci říct, že chlapům se musíš věnovat jako dětem:o) ale známe je, že? ;o))) Já v tom ale stejně nevidím nic jiného než pouhý fakt, že muži prostě mají tendenci odcházet a hledat dál… a pak se vracejí, protože jejich hlavička prostě musí na to, že doma jim bylo nejlíp, přijít až tímhle způsobem.
Holka drž se, hlavu vzhůru, buď silná a buď nad věcí, já jsem taky, zvládneš to!
Dlouho jsem zvažovala, jestli to sem hodit na sklo. Jsou totiž věci, které se zrovna nemusí propírat veřejně. Jenže jsou věci, které mě trápí a není to kam vypustit. Rodinní příslušníci nepřicházejí v úvahu. Kamarádka je jen jedna, jenže tímto směrem se svěřit nemohu, neboť je to manželka kamaráda mého manžela.
V žádném případě si nechci stěžovat, nebo být litována a kritiku také snesu, to bude holt daň za to, že vypustím páru.
Většina z vás ví, že jsem poměrně aktivní člověk. Mám práci na volné noze při RD, která mě bude živit, až mi RD zkončí. Mám naplánováno založit Dětské centrum, kterým chci pomoci maminkám. Je toho celkem dost v souvislosti s tím, že mám(e) malou skoro tříletou princeznu 🙂 Nestěžuji si, jsem ráda, že mohu být užitečná, ať už se to týká rodinného rozpočtu nebo uspokojení vlastních ambicí. Rodinný život dalo by se říci, že v pohodě nebo neshledávala jsem, že by mohl být problém.
Bylo období, kdy jsme se před lety potýkali s velkými finančními obtížemi. Stavěli jsme dům, s tím souvisely velké závazky. Manžel tehdy přišel o velmi dobře placenou práci a já byla zrovna krátce na MD. Našel si práci v Praze, tak jsme spolu i málo komunikovali. Finanční i komunikační krize gradovali a vše vyústilo v řešení nevěry z manželovy strany. Dlouho jsem měla pocit, že něco je v nepořádku, ale tak bezmezně jsem mu věřila, že by mě to ani nenapadlo. Tudíž, když se to provalilo, tak to pro mě byla neuvěřitelná rána.
Nicméně se podnikla nějaká radikální řešení a vyříkali jsme si to. Prodali dům, zbavili se všech finančních závazků. Pořídili si nové bydlení a začali žít rodinným životem, už o poznání lepším. Manžel začal pracovat ve vedlejším městě, tudíž byla možnost trávit volný čas jako rodina. Podnikali jsme výlety a dovolené doslova za hranice všedních dnů.
Byla jsem moc ráda, že se potvrzovala má teorie o tom, že pokud z nás spadnou finanční potíže a začneme žít víc jak rodina, tak už to bude v pořádku. Trávili jsme spolu hodně času a bylo to příjemné.Ono bylo a to skoro dva roky.
Náznaky byly mírné a nevěnovala jsem jim moc pozornost. Zahlcena svou prací, centrem, dcerkou a doměnkou, že náš osobní život je vpořádku. Začalo to nenápadně, neustálým upomínáním mého údajného opomíjení domácnosti. Psala jsem o tom článeček o úklidu:-) Začal být protivný, dost často špatná nálada, neustále na mě hledá mouchy a vede nejapný řeči o společném majetku.
To vše bych možná přehlédla nebýt pomyslného kolečka, které zapadlo do soukolí souvislostí.
V poslední době jsme se několikrát bavili o tom, že by odešel za prací do jiného města. U nich v práci se změnilo vedení a všeobecně všichni jsou dost biti na penězích. Dohodli jsme se ale na tom, že to bude někde poblíž, tak aby jsme nebyli znovu odděleni.
Tím pomyslným kolečkem bylo jeho náhlé, v rozčílení vyřčené, rozhodnutí odchodu zpět do Prahy. Byl to takový pomyslný spouštěč varovného signálu pro mne, že něco není, jak má být.
Aniž bych chtěla, první co mi vytanulo na mysli, byl jeho první únik do Prahy a vše co s tím souviselo.
Pár posledních týdnů tráví dost volného času kvákáním s kýmsi, ale prostě mě nenapadlo se tím nějak zaobírat. Ale když jsem si dala do souvislosti jeho protivnost, sem tam nějaké neshody a nedorozumění, které jsou častější a častější, tak mě to vrátilo o dva roky zpět. Zjistila jsem, že nejspíš vstupuji podruhé do stejné řeky.
Dva roky mě to ani nenapadlo, ale nahlédla jsem do jeho telefonu, doufajíc, že se mi to nepotvrdí. Manžel ho přede mnou neschovává, protože ví, že nelustruji. A ona tam byla “slečna/paní úžasná“. Bum!
Takže opět v době, kdy mi vše může připadat naprosto v pořádku, zjišťuji, jak hluboce se mýlím.
Když mi dnes večer, než šel spát, důkladněji popsal svůj plán o odchodu za prací do Prahy, tak už mi vnitřně nezbývalo než konstatovat “kdo chce kam, pomozme mu tam“.
Vzpoměla jsem si na příspěvek v tam-tamu od Padmé “být silný“. Takže se budu snažit najít sílu a nechat to projít až do úplného konce. Nehodlám dělat tu samou chybu jako poprvé. Padla na mě v tomto smyslu letargie a zústanu v roli diváka.
Nehodlám zas a znovu provádět obhajobu sebe sama v tomto vztahu. Nechci se nechávat srovnávat s “kýmsi“.Buď na to příjde sám a nebo se mu mozek přesune kamsi. Ostatně každé nové koště dobře mete, zpočátku 🙂
Omlouvám se všem za tak dlouhý výlev, ale znáte to, já to ve zkratce neumím. Mám před sebou vskutku nabitou a hodně zajímavou druhou polovinu roku. Budu doufat, že víc než kdy jindy, bude ráno moudřejší večera…