Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Už blbnu aneb kdo chce kam, pomozme mu tam
Dlouho jsem zvažovala, jestli to sem hodit na sklo. Jsou totiž věci, které se zrovna nemusí propírat veřejně. Jenže jsou věci, které mě trápí a není to kam vypustit. Rodinní příslušníci nepřicházejí v úvahu. Kamarádka je jen jedna, jenže tímto směrem se svěřit nemohu, neboť je to manželka kamaráda mého manžela.
V žádném případě si nechci stěžovat, nebo být litována a kritiku také snesu, to bude holt daň za to, že vypustím páru.
Většina z vás ví, že jsem poměrně aktivní člověk. Mám práci na volné noze při RD, která mě bude živit, až mi RD zkončí. Mám naplánováno založit Dětské centrum, kterým chci pomoci maminkám. Je toho celkem dost v souvislosti s tím, že mám(e) malou skoro tříletou princeznu 🙂 Nestěžuji si, jsem ráda, že mohu být užitečná, ať už se to týká rodinného rozpočtu nebo uspokojení vlastních ambicí. Rodinný život dalo by se říci, že v pohodě nebo neshledávala jsem, že by mohl být problém.
Bylo období, kdy jsme se před lety potýkali s velkými finančními obtížemi. Stavěli jsme dům, s tím souvisely velké závazky. Manžel tehdy přišel o velmi dobře placenou práci a já byla zrovna krátce na MD. Našel si práci v Praze, tak jsme spolu i málo komunikovali. Finanční i komunikační krize gradovali a vše vyústilo v řešení nevěry z manželovy strany. Dlouho jsem měla pocit, že něco je v nepořádku, ale tak bezmezně jsem mu věřila, že by mě to ani nenapadlo. Tudíž, když se to provalilo, tak to pro mě byla neuvěřitelná rána.
Nicméně se podnikla nějaká radikální řešení a vyříkali jsme si to. Prodali dům, zbavili se všech finančních závazků. Pořídili si nové bydlení a začali žít rodinným životem, už o poznání lepším. Manžel začal pracovat ve vedlejším městě, tudíž byla možnost trávit volný čas jako rodina. Podnikali jsme výlety a dovolené doslova za hranice všedních dnů.
Byla jsem moc ráda, že se potvrzovala má teorie o tom, že pokud z nás spadnou finanční potíže a začneme žít víc jak rodina, tak už to bude v pořádku. Trávili jsme spolu hodně času a bylo to příjemné.Ono bylo a to skoro dva roky.
Náznaky byly mírné a nevěnovala jsem jim moc pozornost. Zahlcena svou prací, centrem, dcerkou a doměnkou, že náš osobní život je vpořádku. Začalo to nenápadně, neustálým upomínáním mého údajného opomíjení domácnosti. Psala jsem o tom článeček o úklidu:-) Začal být protivný, dost často špatná nálada, neustále na mě hledá mouchy a vede nejapný řeči o společném majetku.
To vše bych možná přehlédla nebýt pomyslného kolečka, které zapadlo do soukolí souvislostí.
V poslední době jsme se několikrát bavili o tom, že by odešel za prací do jiného města. U nich v práci se změnilo vedení a všeobecně všichni jsou dost biti na penězích. Dohodli jsme se ale na tom, že to bude někde poblíž, tak aby jsme nebyli znovu odděleni.
Tím pomyslným kolečkem bylo jeho náhlé, v rozčílení vyřčené, rozhodnutí odchodu zpět do Prahy. Byl to takový pomyslný spouštěč varovného signálu pro mne, že něco není, jak má být.
Aniž bych chtěla, první co mi vytanulo na mysli, byl jeho první únik do Prahy a vše co s tím souviselo.
Pár posledních týdnů tráví dost volného času kvákáním s kýmsi, ale prostě mě nenapadlo se tím nějak zaobírat. Ale když jsem si dala do souvislosti jeho protivnost, sem tam nějaké neshody a nedorozumění, které jsou častější a častější, tak mě to vrátilo o dva roky zpět. Zjistila jsem, že nejspíš vstupuji podruhé do stejné řeky.
Dva roky mě to ani nenapadlo, ale nahlédla jsem do jeho telefonu, doufajíc, že se mi to nepotvrdí. Manžel ho přede mnou neschovává, protože ví, že nelustruji. A ona tam byla “slečna/paní úžasná“. Bum!
Takže opět v době, kdy mi vše může připadat naprosto v pořádku, zjišťuji, jak hluboce se mýlím.
Když mi dnes večer, než šel spát, důkladněji popsal svůj plán o odchodu za prací do Prahy, tak už mi vnitřně nezbývalo než konstatovat “kdo chce kam, pomozme mu tam“.
Vzpoměla jsem si na příspěvek v tam-tamu od Padmé “být silný“. Takže se budu snažit najít sílu a nechat to projít až do úplného konce. Nehodlám dělat tu samou chybu jako poprvé. Padla na mě v tomto smyslu letargie a zústanu v roli diváka.
Nehodlám zas a znovu provádět obhajobu sebe sama v tomto vztahu. Nechci se nechávat srovnávat s “kýmsi“.Buď na to příjde sám a nebo se mu mozek přesune kamsi. Ostatně každé nové koště dobře mete, zpočátku 🙂
Omlouvám se všem za tak dlouhý výlev, ale znáte to, já to ve zkratce neumím. Mám před sebou vskutku nabitou a hodně zajímavou druhou polovinu roku. Budu doufat, že víc než kdy jindy, bude ráno moudřejší večera…
Děti jsou opravdu velice vnímavé.Když jsme měli s manželem hlasitější výměnu názorů tak na nás malej dělala psttt Táto psttt mámo psttt .Je to smutný nečekala bych od 2 letého dítěte takovou reakci.Dávám si před malím od té doby pozor na hlasitější projev.
babofko, musím se podepsat pod to, co říkáš 🙂
Navíc k tomu přidej ještě mužskou ješitnost…. to jsou takové nenápadné znaky… např. mně nedělá problém se třeba na ulici zeptat, jak se dostanu tam a tam, v OBI se zeptat, kde najdu to nebo jestli tuhle barvu můžu použít na tohle… na mém muži vidím, že by raději hodinu hledal sám, popř. raději “umřel“ než by se zeptal :))
Muži mají tu výbavu trochu jinak – a bohužel, pokud se cítí, že oni nejsou ti “ochranitelé, budovatelé, ti velcí ostří hoši, ke ketrým my ženy tak vzhlížíme“ 🙂 nesou to těžce… není na škodu jim občas polichotit, hodit obdivný pohled, trošku si je rozmazlovat.
Rozhodně nemám na mysli – být ukvokaná slepička, která má v hlavě jen knedlíky pro manžela, to ne 🙂 – a myslím, že to by snad většina normálních chlapů nechtěla. Jen jim dát sem tam pocítit, jak jsou výjimeční a nenahraditelní 🙂
Ale tohle jsem nějak nemyslela na tebe Horempádem… chápu, že při tvém vytížení už ti na takové věci asi moc myšlenek nezbývá.
Po přečtení celé diskuze mi nezbývá nic jiného, než Ti popřát pevné nervy a abyste to s malou všechno zvládly. Raněná dětská dušička se hojí velmi dlouho a velmi pomalu. Myslím na Vás obě.
Myslím, že opravdu někdy zapomínáme, že muži jsou od přírody lovci. To za prvé. A za druhé – vždycky soupeřili s ostatními chlapy – o to, kdo je lepší, úspěšnější, má lepší auto, lepší ženu, více peněz,… Dnes ale soupeří se ženami. Se svými ženami. Já vím, že my, ženy, to jako soupeření nevnímáme, ani jim to nestavíme denně před oči, ale oni to tak přesto chápou! Nejsou ti, kteří jsou obdivováni za to, že přinesou výplatu a v ní hodně peněz pro rodinu. Nejsou potřební k tomu, aby ochraňovali, zabezpečovali,… Divíte se jim, že psychicky “strádají“ a vyrovnávají se s tím tak, jak umí? A nejsnazší způsob je narazit si jinou ženskou, která ho bude obdivovat a může jí balit na večeře a dárečky a rozmazlovat a ona se k němu chová jinak než ta doma, obdivně k němu hledí,…
Jen si vezměte, kolik je úspěšných ženských a kolik z nich je bez chlapa… To zkousne opravdu málokterý…
Horempádem, děti jsou vnímavější, než si myslíme, že?. Já měla to štěstí, že kluci svého tatínka vnímali stejně jako já. Stejně jsem kvůli nim neměla odvahu vztah ukončit a donekonečna jsem ho před dětmi hájila – byla jsem pěkně hloupá.
Anonymní, neboj se toho, je pochopitelné, že to děti zasáhne, tomu nezabráníš, ale určitě víš, co je pro ně lepší….. já jsem také chtěla odejít, když byli ještě malí a dnes moc lituji, že jsem to tenkrát nedotáhla do konce. Bála jsem se, že to sama nezvládnu, ale když se na to podívám zpátky, s ním to bylo o mnoho těžší.
Horempádem, píšu jako nepřihlášená, což asi všichni pochopí, ale ty mě možná poznáš.
To, co píšeš o malé, se podobá naší situaci. V pátek jsem s klukama jela do ZOO a táta se s nimi loučil. Dal jim pusu, já už byla skoro ve dveřích a neměla jsem v úmyslu se s ním nijak vášnivě loučit. On si to uvědomil a utrousil poznámku typu: no maminka mi asi pusu nedá…
Pak jsme jeli na výlet a po návratu domů, když jsem většímu skřítkovi sundavala botičky, tak se mě zeptal: maminko, vy už s tatínkem nejste kamarádi? (jsou mu 3 roky). Můžu říct, že by se ve mně v tu chvíli krve nedořezal. Byla jsem v šoku a nevěděla, co říct. Tak jsem ho jen objala a zeptala se ho, jak na to přišel. On se rozplakal a už jsem z něj nedostala ani slovo. Je mi z toho hrozně, snažím se doma dělat jakoby se nic nedělo, už proto, že kdyby manžel jen tušil, že chceme odejít, tak by mi dělal ze života peklo. Ale jsou situace, kdy to prostě nejde. Prcek tím evidentně trpí, už to není žádné miminko a je hodně vnímavý. Nevím, jak mu řeknu, že se od tatínka budeme stěhovat. Tatínek kluky na můj vkus zanedbává a tak jim asi tak moc chybět nebude, ale přece jen…
Chtěla jsem odejít už když byl prckovi rok a nejspíš jsem to i měla udělat a nepořizovat si ještě druhé mimčo – našemu manželství to nijak nepomohlo. Ale toho, že mám druhého kloučka, v žádném případě nelituju, alespoň budu mít hned 2 ochránce 😀
Přeju hodně síly k zvládnutí nelehké situace…. Sama bych určitě s chladnou rozvahou nejednala…
Musím to napsat omlouvám se za chyby úplně se za ně červenám a zase nejsem přihlášená Matušenka
Sončo, Leenco, spíš než na sílu jsem chtěla poukázat na to, že pokud není porozumění když je nouze, tak porozumění nebude ani když bude všeho dostatek.
To jen tak na okraj, když tak okolo sebe občas slyším hlášky typu “no jo, vy máte peníze, to se pak žije“. Snad bych dřív ani neřekla, že to jednou prohlásím za mýtus 🙂
Horempádem, jsi silná ženská, drž se! Máš můj obdiv 🙂