Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Už blbnu aneb kdo chce kam, pomozme mu tam
Dlouho jsem zvažovala, jestli to sem hodit na sklo. Jsou totiž věci, které se zrovna nemusí propírat veřejně. Jenže jsou věci, které mě trápí a není to kam vypustit. Rodinní příslušníci nepřicházejí v úvahu. Kamarádka je jen jedna, jenže tímto směrem se svěřit nemohu, neboť je to manželka kamaráda mého manžela.
V žádném případě si nechci stěžovat, nebo být litována a kritiku také snesu, to bude holt daň za to, že vypustím páru.
Většina z vás ví, že jsem poměrně aktivní člověk. Mám práci na volné noze při RD, která mě bude živit, až mi RD zkončí. Mám naplánováno založit Dětské centrum, kterým chci pomoci maminkám. Je toho celkem dost v souvislosti s tím, že mám(e) malou skoro tříletou princeznu 🙂 Nestěžuji si, jsem ráda, že mohu být užitečná, ať už se to týká rodinného rozpočtu nebo uspokojení vlastních ambicí. Rodinný život dalo by se říci, že v pohodě nebo neshledávala jsem, že by mohl být problém.
Bylo období, kdy jsme se před lety potýkali s velkými finančními obtížemi. Stavěli jsme dům, s tím souvisely velké závazky. Manžel tehdy přišel o velmi dobře placenou práci a já byla zrovna krátce na MD. Našel si práci v Praze, tak jsme spolu i málo komunikovali. Finanční i komunikační krize gradovali a vše vyústilo v řešení nevěry z manželovy strany. Dlouho jsem měla pocit, že něco je v nepořádku, ale tak bezmezně jsem mu věřila, že by mě to ani nenapadlo. Tudíž, když se to provalilo, tak to pro mě byla neuvěřitelná rána.
Nicméně se podnikla nějaká radikální řešení a vyříkali jsme si to. Prodali dům, zbavili se všech finančních závazků. Pořídili si nové bydlení a začali žít rodinným životem, už o poznání lepším. Manžel začal pracovat ve vedlejším městě, tudíž byla možnost trávit volný čas jako rodina. Podnikali jsme výlety a dovolené doslova za hranice všedních dnů.
Byla jsem moc ráda, že se potvrzovala má teorie o tom, že pokud z nás spadnou finanční potíže a začneme žít víc jak rodina, tak už to bude v pořádku. Trávili jsme spolu hodně času a bylo to příjemné.Ono bylo a to skoro dva roky.
Náznaky byly mírné a nevěnovala jsem jim moc pozornost. Zahlcena svou prací, centrem, dcerkou a doměnkou, že náš osobní život je vpořádku. Začalo to nenápadně, neustálým upomínáním mého údajného opomíjení domácnosti. Psala jsem o tom článeček o úklidu:-) Začal být protivný, dost často špatná nálada, neustále na mě hledá mouchy a vede nejapný řeči o společném majetku.
To vše bych možná přehlédla nebýt pomyslného kolečka, které zapadlo do soukolí souvislostí.
V poslední době jsme se několikrát bavili o tom, že by odešel za prací do jiného města. U nich v práci se změnilo vedení a všeobecně všichni jsou dost biti na penězích. Dohodli jsme se ale na tom, že to bude někde poblíž, tak aby jsme nebyli znovu odděleni.
Tím pomyslným kolečkem bylo jeho náhlé, v rozčílení vyřčené, rozhodnutí odchodu zpět do Prahy. Byl to takový pomyslný spouštěč varovného signálu pro mne, že něco není, jak má být.
Aniž bych chtěla, první co mi vytanulo na mysli, byl jeho první únik do Prahy a vše co s tím souviselo.
Pár posledních týdnů tráví dost volného času kvákáním s kýmsi, ale prostě mě nenapadlo se tím nějak zaobírat. Ale když jsem si dala do souvislosti jeho protivnost, sem tam nějaké neshody a nedorozumění, které jsou častější a častější, tak mě to vrátilo o dva roky zpět. Zjistila jsem, že nejspíš vstupuji podruhé do stejné řeky.
Dva roky mě to ani nenapadlo, ale nahlédla jsem do jeho telefonu, doufajíc, že se mi to nepotvrdí. Manžel ho přede mnou neschovává, protože ví, že nelustruji. A ona tam byla “slečna/paní úžasná“. Bum!
Takže opět v době, kdy mi vše může připadat naprosto v pořádku, zjišťuji, jak hluboce se mýlím.
Když mi dnes večer, než šel spát, důkladněji popsal svůj plán o odchodu za prací do Prahy, tak už mi vnitřně nezbývalo než konstatovat “kdo chce kam, pomozme mu tam“.
Vzpoměla jsem si na příspěvek v tam-tamu od Padmé “být silný“. Takže se budu snažit najít sílu a nechat to projít až do úplného konce. Nehodlám dělat tu samou chybu jako poprvé. Padla na mě v tomto smyslu letargie a zústanu v roli diváka.
Nehodlám zas a znovu provádět obhajobu sebe sama v tomto vztahu. Nechci se nechávat srovnávat s “kýmsi“.Buď na to příjde sám a nebo se mu mozek přesune kamsi. Ostatně každé nové koště dobře mete, zpočátku 🙂
Omlouvám se všem za tak dlouhý výlev, ale znáte to, já to ve zkratce neumím. Mám před sebou vskutku nabitou a hodně zajímavou druhou polovinu roku. Budu doufat, že víc než kdy jindy, bude ráno moudřejší večera…
Tak jako dnes už neplatí, že chlap je vždy a za všech okolností bez výjimky živitelem rodiny, tak ani nemůže platit, že by se vždy měla žena stěhovat za chlapem.
U nás to tak třeba bylo, protože manža už měl vybudovanou ordinaci, klientelu – těžko by se mu začínalo znovu někde jinde (nemluvě o potížích se zdravotními pojišťovnami při uzavírání nových smluv).
Kdežto já mohla začít jinde (i když to taky nebylo tak jednoduché).
V mém prvním vztahu se stěhování taky vrbilo, ale to chyběla na mé straně ochota – no jo, ono už to taky v tom vztahu skřípalo a netrvalo dlouho a projevilo se to naplno.
Myslím, že tady prostě neexistují jasná, daná pravidla.
Každý si to musí zařídit podle své konkrétní situace.
Horempádem,
hrozně ráda čtu tvoje příspěvky,zvláště moc ti fandím ohledně dětského centra,a proto,když jsem viděla nadpis článku a tvůj podpis,myslela jsem si,že to bude “zábavná“ historka z pokračujícího budování centra…a strašně nerada vidím,že se pletu…
Máš pravdu,že nikdo z nás tě nezná osobně…tedy alespoň já ne…znám tě jen ze skla a z písmenek…proto nevím,co bych ti poradila,i když bych to udělala strašně ráda…ale ono každá můžeme radit něco jiného,každá z nás je “jedinečná“,každá by to řešila jinak….trošku,ale jen trošku jsem se v tvém příběhu poznala…když dovolíš,nastíním ti ho…
Žila jsem s partnerem,neměli jsme děti,chodili jsme spolu tři roky a z toho rok jsme spolu bydleli,bylo mi 26 a jemu 28…..pracovala jsemv jedné menší firmě jako vedoucí výroby/mistrová….no,ale tahle práce mne neuspokojovala,ani platově,ani lidsky…“šéfovala“ jsem totiž ženám/převážně ženám/ ve věku dalece nad 30 let…a ony to špatně nesly…přítel pracoval jako správce PC sítě na MÚ,na stavebním oboru…práce ho bavila,platově OK…jenže já jsem se rozhodla pro změnu zaměstnání,a také proto,že budu dojíždět cca 25 km do vzdáleného města,kde budu dělat asistentku ředitele společnosti…no,rozhodla…prošla jsem dvěma výběrovými koly a místo zíslkala..plat byl o 4 tisíce víc než na mém původním místě,pracovní doba od 7-15hodin/tak třikrát do měsíce jsem dělala do šesti hodin-papírování/,prostě pohoda…domov jsem stíhala,vlastně jen vařit,prát uklízet…po půl roce se mi plat navýšil o 6tis více než v původním zaměstnání/tedy o 1500kč k současnému platu/ a tehdy začaly problémy…občas jsem -ve vší počestnosti! – doprovodila svého 62letého šéfa na služebku do Německa či rakouska,na naše evropské sesterské pobočky..byly to cesty max třídenní,a s finanční odměnou-dietou..a teď se k tomu dostanu-partner začal být nevrlý,protivný,občas až zlý a sarkastický,narážel na to,že místo ve středu a v pátek jsem vyprala až v pátek,a že jsem to nevyžehlila v sobotu,ale až v pondělí,že má podruhé v týdnu stejné jídlo….a občas to gradovalo nařknutím z “nevěry“ se šéfem…vždy jsem se obhajovala,vždy jsem se snažila houchlácholit,sypala si popel na hlavu…No,zkrátím to,jednou jsem dostala v práci příkaz zajet do banky místo nemocné kolegyně,tak jsem zajela a cestou se stavila v bufíku na oběd…a tady jsem ho viděla,s mladou hezkou husičkou,já jí říkala pipinka…a že se k němu ta pipinka měla!!!!
Tam jsem neudělala nic,ani v práci jsem nebrečela,jen jsem odešla dřív domů,bylo mi špatně od žaludku a tak…když přišel,sarkasticky začal,že jsem nějak brzo doma,jestli už mám v práci hotovo,že mne šéf pustil a tak…vylítla jsem a vše mu řekla…hádali a nadávali jsme si snad hodinu až z něj vypadlo,že nechce samostatnou ženskou,ale někoho,kdo je na něm závislý…a nejen citově,ale i finančně…někoho,kdo ho obdivuje,kdo ho potřebuje…
Snažila jsem se mu vysvětlit,že i já jsem ho potřebovala,milovala,a že jsem ho o nic neošidila,že peníze měli být na naši budoucnost…ale mlel svoje a slečnu vídal dál…po měsíci se odstěhoval ke kamarádovi..slečna totiž bydlela ještě u rodičů…bylo jí 19…A já si našla jiného skvělého muže,mám rodinu a jsem šťastná!!!
Horempádem,není to trošku i problém Vašeho vztahu? To že jsi najednou soběstačná,nezávsla,že se pouštíš do věcí,do kterých by třeba jiná nešla? Myslím konkr. centrum…Třeba má manžel strach,že ho prostě už nebudeš potřebovat jinak,než jen jako otce své dcerce…Nehledá taky někoho,kdo na něm bude “závislý“ ?
Moc ti přeji,aby se tvé rozhodnutí,ať už bude jakékoli,setkalo s dobrou odezvou,abys byla spokojená a hlavně,aby se ti dařilo v práci!!!! Přeji ti moc moc sil,dobré rozhodnutí a hlavně,nezapomeň,že tady máš VD,a tady je vždy někdo kdo tě vyslechne a pokusí se poradit!!!!!
Verča
Horempádem, mám úplně stejné myšlenky s tím zázemím, přáteli, prací… vystihlas to perfektně, ale slýchám i takové názory, jako je “Ženská musí za chlapem…“ a “Dítě potřebuje otce..“ To ano, ale otázkou je, jak moc je to dítě na toho otce zvyklé a jak ho bere… že? :o) Vůbec to na sebe nevztahuju, neboj;o), ale vidím se v tom, bohužel. Na to mi ale on řekl, že taky opustil práci, přátele, jenže těch přátel má na prstech jedné ruky a hlavně neopustil svoje zázemí, bydlení, protože po práci v Anglii, kde jsme se poznali, bydlel pouze a jen u svého bráchy, matku mají nevlastní a zájem tam není valný. Tátu nemá. Já mám tady byt, opravdu masy přátel (!), Sára školku, zázemí, přesně jak píšeš, v těchhle případech by se mělo hledět na dítě… Ale někomu to nevysvětlíš:o) A pokud jde o práci, někteří z jeho rodiny oponovali tím, že v Západních Čechách je práce dostatek a naopak Severní Morava je na tom bídně. Opět velmi zkreslená informace, když vemu v potaz čím se vyučil. Práce tu měl nad hlavu :o) Takže jak říkám, jen ty a on víš vše podstatné a potřebné, tak jako to vím já u nás dvou, takže jen my musíme udělat ten závěr :o)
Přeji ti každopádně šťastnou ruku!!! Moc na tebe myslím!
Piškotko, to že dokážeš vše opustit, to chce prostě odvahu a odhodlání. Chápu, že to chceš zkusit a doufám že máš promyšleno co dál, když to neklapne a máš se kam vrátit, pokud nepočítám tvou práci.
Někdo to tu psal, abych se kdyžtak odstěhovala s ním do té Prahy. To už tu bylo a po zkušenostech říkám NE. Máme krásné bydlení, je nám tu dobře (tedy relativně). Dcerka už má zajištěnou školku, já přátele, dobře zavedenou práci a zázemí. Po tom, co už jednou jsem si prošla se nehodlám kvůli tomu,abych se vyrovnanala nějaké pipce nebo se ji snažila předčít, obětovat nehodlám. Jednou jsem máma a nebudu šachovat s dítětem a připravovat jí chaotickou budoucnost. (tohle nevztahuj na sebe Piškotko, tohle je trošku jiná situace).
Do Prahy vůbec odcházet nemusí, už jsme se bavili o mnohem lepších alternativách, ale to je jiná věc. Tohle je prostě jeho únik a asi pramálo s tím zmůžu. Pokud mu peníze stojí za náš vztah, tak je něco špatně. Pokud jsme se někdy dohadovali kolem financí, tak můj názor dobře zná, že to je to poslední co mě zajímá. Sami z mého prvního vzkazu víte, že ať peníze jsou nebo ne, tak když chybí láska, tak je to v pr… 😀
Navíc co mě tíží nejvíc, že jsem si uvědomila, že už je to pěkně dlouho, kdy se jen tak přitulil a řekl něco příjemného. Z mé strany o to nouzi nemá, ale asi to tak nevnímá.
Horempádem, ve všem, co píšeš v souvislosti s dítětem a setrvávání v takovém vztahu, se úplně vidím, máš pravdu! Ať se rozhodneš jakkoliv, vnitřně s tebou soucítím a přeji ti jen to nejlepší. Já jsem zvědavá, jak to skončí u nás. Dám mu ještě šanci, kterou chtěl, jenže jsem realista, (nikoliv pesimista) a dle toho, jak jsme spolu doposud (ne)komunikovali cítím, že to není na dlouho. Proč to má fungovat 450km od mého bydliště u něj, když to nefungovalo tady? Je to jen otázka času, i když takhle k tomu nechci přistupovat:o) Už pro svou vnitřní jistotu, že jsem pro ten vztah udělala úplně všechno (opustila rodinu, dobrou práci, domov), to udělat potřebuji. Protože ten náš vztah nikdy nebyl zcela ukončen. Teď se to rozhodne. A taky to tady až tak do detailů rozepisovat nechci, protože skutečný vztah známe jen my dva, všechny chyby, proč k nim docházelo, okolnosti… prostě vše… musím si to vyřešit jen já sama :o) i když mě to pořád láká se tady holek ptát na názory a ráda si je poslechnu.
Horempádem, vydělané peníze nemusíš chlapovi vůbec předhazovat, ale on je přesto řeší. Ať chceme nebo ne, ženy a muži prostě mají odlišný hodnotový žebříček.
Čím dál tím víc mi připomínáš jeden případ z mého okolí.
Na začátku bylo vyšší vzdělání ženy (chlap se snažil to dorovnat, ale neměl tu píli), pak její vyšší výdělek.
Pak chlap hledal ty chyby v domácnosti (a ona se furt snažila mu vyhovět, hledala furt ty chyby na své straně).
Nakonec si léčil své ego vždy u nějaké své přítulky (bylo jich postupně více).
Další vývoj neznám detailně.
Tvé nynější rozhodnutí dost chápu.
Držím palce a přeju hodně sil – budeš je potřebovat.
Drž se.
Zuzino, neznáš mě, ale vystihla jsi to naprosto přesně. S těmi penězmi říkám ano, ale já mu to nikdy nepředhazovala. I on měl doby, kdy vydělával velké peníze. Zkrátka každý chvilku tahá pilku, za chvíli to může být zase on.
Jenže on tím nijak netrpí, naopak nemusí dřít jak vůl a být v práci od rána do večera sedm dní v týdnu, ale má volný čas na koníčky, na své zájmy. Takže v tom zas tak negativum nevidím. Já třeba na své zájmy nemám vůbec prostor a jak ráda bych a myslíš, že mě slyší?
Nějak se nehodlám za každou cenu zavděčit, jen jsem si přála, abychom byli spokojení.
Kuře, já to nehodím ani neházím za hlavu, to snad ani nejde. Komunikovat víc můžu, můžu občas nenápadně rýpnout do svědomí, ale to moc při momentálním mužském zatmění mozku moc nejde.
Mám ho ráda, koneckonců je to muž, se kterým jsem skoro 12 let. Uměla jsem si s ním představit celý život, ale asi to nebude oboustranné a nutit ho k tomu rozhodně nehodlám.
Horempádem, vše podstatné už tu bylo řečeno… .
Máš i můj obdiv, jsi neuvěřitelně akční a silná. Já ti vůbec nemůžu dávat žádné rady – jak už psaly holky, tohle si musí každý projít a vyřešit sám, protože jen on zná všechny souvislosti. Za sebe můžu říct jen to, že bych to v sobě asi neudržela a na rovinu bych to na něj vybalila – prostě že to všechno vím.
Určitě jsem zastáncem toho – vyříkat si to. A jak se to bude vyvíjet dál, k tomu ti můžu jen držet palce- drž se, holka, nemáš to jednoduché a jednoduché to asi ještě nějakou dobu nebude… Však jsme tady pro tebe 🙂
Piškotko… to jsou mi novinky…. jen zírám a divím se 🙂 A držím palce, ať ti všechno vyjde – moc to přeji tobě i Sárince!
Horempádem, nemám slov. Ráda bych Tě nějak potěšila, řekla Ti: to bude fajn, ale nebude.
Myslím si, že na sobě bys chyby hledat neměla. Chlapi prostě někdy nevědí, kam s ním (promiňte mi to vyjádření). Ten Tvůj článek o úklidu jsem si četla několikrát a říkala jsem si, že to máš doma snad ještě horší než já. A ono bum. Máš. Já osobně bych to manželství ukončila a netrápila se. Ale je to jen můj osobní pocit podle toho, co píšeš. Písnu ještě něco do vzkazů.
Frančice, on sám ze mě chtěl mít “superženu“, takže tady platí víc než kde jinde “dávej pozor, aby se ti tvá přání nesplnila“ 😀