Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Už blbnu aneb kdo chce kam, pomozme mu tam
Dlouho jsem zvažovala, jestli to sem hodit na sklo. Jsou totiž věci, které se zrovna nemusí propírat veřejně. Jenže jsou věci, které mě trápí a není to kam vypustit. Rodinní příslušníci nepřicházejí v úvahu. Kamarádka je jen jedna, jenže tímto směrem se svěřit nemohu, neboť je to manželka kamaráda mého manžela.
V žádném případě si nechci stěžovat, nebo být litována a kritiku také snesu, to bude holt daň za to, že vypustím páru.
Většina z vás ví, že jsem poměrně aktivní člověk. Mám práci na volné noze při RD, která mě bude živit, až mi RD zkončí. Mám naplánováno založit Dětské centrum, kterým chci pomoci maminkám. Je toho celkem dost v souvislosti s tím, že mám(e) malou skoro tříletou princeznu 🙂 Nestěžuji si, jsem ráda, že mohu být užitečná, ať už se to týká rodinného rozpočtu nebo uspokojení vlastních ambicí. Rodinný život dalo by se říci, že v pohodě nebo neshledávala jsem, že by mohl být problém.
Bylo období, kdy jsme se před lety potýkali s velkými finančními obtížemi. Stavěli jsme dům, s tím souvisely velké závazky. Manžel tehdy přišel o velmi dobře placenou práci a já byla zrovna krátce na MD. Našel si práci v Praze, tak jsme spolu i málo komunikovali. Finanční i komunikační krize gradovali a vše vyústilo v řešení nevěry z manželovy strany. Dlouho jsem měla pocit, že něco je v nepořádku, ale tak bezmezně jsem mu věřila, že by mě to ani nenapadlo. Tudíž, když se to provalilo, tak to pro mě byla neuvěřitelná rána.
Nicméně se podnikla nějaká radikální řešení a vyříkali jsme si to. Prodali dům, zbavili se všech finančních závazků. Pořídili si nové bydlení a začali žít rodinným životem, už o poznání lepším. Manžel začal pracovat ve vedlejším městě, tudíž byla možnost trávit volný čas jako rodina. Podnikali jsme výlety a dovolené doslova za hranice všedních dnů.
Byla jsem moc ráda, že se potvrzovala má teorie o tom, že pokud z nás spadnou finanční potíže a začneme žít víc jak rodina, tak už to bude v pořádku. Trávili jsme spolu hodně času a bylo to příjemné.Ono bylo a to skoro dva roky.
Náznaky byly mírné a nevěnovala jsem jim moc pozornost. Zahlcena svou prací, centrem, dcerkou a doměnkou, že náš osobní život je vpořádku. Začalo to nenápadně, neustálým upomínáním mého údajného opomíjení domácnosti. Psala jsem o tom článeček o úklidu:-) Začal být protivný, dost často špatná nálada, neustále na mě hledá mouchy a vede nejapný řeči o společném majetku.
To vše bych možná přehlédla nebýt pomyslného kolečka, které zapadlo do soukolí souvislostí.
V poslední době jsme se několikrát bavili o tom, že by odešel za prací do jiného města. U nich v práci se změnilo vedení a všeobecně všichni jsou dost biti na penězích. Dohodli jsme se ale na tom, že to bude někde poblíž, tak aby jsme nebyli znovu odděleni.
Tím pomyslným kolečkem bylo jeho náhlé, v rozčílení vyřčené, rozhodnutí odchodu zpět do Prahy. Byl to takový pomyslný spouštěč varovného signálu pro mne, že něco není, jak má být.
Aniž bych chtěla, první co mi vytanulo na mysli, byl jeho první únik do Prahy a vše co s tím souviselo.
Pár posledních týdnů tráví dost volného času kvákáním s kýmsi, ale prostě mě nenapadlo se tím nějak zaobírat. Ale když jsem si dala do souvislosti jeho protivnost, sem tam nějaké neshody a nedorozumění, které jsou častější a častější, tak mě to vrátilo o dva roky zpět. Zjistila jsem, že nejspíš vstupuji podruhé do stejné řeky.
Dva roky mě to ani nenapadlo, ale nahlédla jsem do jeho telefonu, doufajíc, že se mi to nepotvrdí. Manžel ho přede mnou neschovává, protože ví, že nelustruji. A ona tam byla “slečna/paní úžasná“. Bum!
Takže opět v době, kdy mi vše může připadat naprosto v pořádku, zjišťuji, jak hluboce se mýlím.
Když mi dnes večer, než šel spát, důkladněji popsal svůj plán o odchodu za prací do Prahy, tak už mi vnitřně nezbývalo než konstatovat “kdo chce kam, pomozme mu tam“.
Vzpoměla jsem si na příspěvek v tam-tamu od Padmé “být silný“. Takže se budu snažit najít sílu a nechat to projít až do úplného konce. Nehodlám dělat tu samou chybu jako poprvé. Padla na mě v tomto smyslu letargie a zústanu v roli diváka.
Nehodlám zas a znovu provádět obhajobu sebe sama v tomto vztahu. Nechci se nechávat srovnávat s “kýmsi“.Buď na to příjde sám a nebo se mu mozek přesune kamsi. Ostatně každé nové koště dobře mete, zpočátku 🙂
Omlouvám se všem za tak dlouhý výlev, ale znáte to, já to ve zkratce neumím. Mám před sebou vskutku nabitou a hodně zajímavou druhou polovinu roku. Budu doufat, že víc než kdy jindy, bude ráno moudřejší večera…
Horempádem, možná tvůj muž opravdu čeká tu ránu lopatou do hlavy od tebe… Možná má pocit, že pro tebe málo znamená a chce tím vzbudit pozornost. Já vím, píšeš, že se snažíš, aby tyhle pocity neměl. Jenže mužská ješitnost je nekonečná. Taky znám spoustu svobodných a rozvedených silných a úspěšných žen. Je to daň za naši emancipaci.
Mám hodného a citlivého muže. Myslím, že i po těch letech manželství se máme rádi. Přesto ve chvíli, kdy jsem po prodloužené mateřské (kdy jsem si po formální MD pouze přivydělávala účetnictvím a přepisem textů doma, abych se mohla věnovat rodině – prostě stav puťka domácí) začala hledat zaměstnání a něco lépe placeného, nastaly výčitky a denní debaty o tom, že to není potřeba, že přece ON vydělá peněz dost. No – můj muž to nakonec pochopil a vše přešlo.
Je ale otázkou, jestli je v tvých silách o manžela zase bojovat. A pak, na jak dlouho by to bylo. Druhá otázka je, zda se muž, který chce mít vedle sebe ženu silnou, aktivní a hlavně soběstačnou, ještě najde. I když to muži s oblibou o sobě tvrdí, často to pak nezvládnou.
Přeju ti, abys nikdy nelitovala svého rozhodnutí, ať je jakékoli.
Anonymní, tak to už je na pováženou, o to víc tvé rozhodnutí chápu a držím palečky, aby to vyšlo.
Lien neboj, všichni střelci nemusí být stejní 🙂 Ten můj není v jádru špatný chlap, jen je asi prostě po tatínkovi :-)))
Opět píšu jako anonymní, ale musím, omlouvám se.
Střelec? Tak teď ty naše manžele chápu, mají to napsáno ve hvězdách…můj je taky střelec a jakobych četla o něm. Jen s tím rozdílem, že nám neklapou ani ty společné dovolené a rýpe a křičí v podstatě pořád.
ježíš, tak toho mam doma taky tak to mě asi ještě čeká
Lien, ne je to Střelec 😀
a není on náhodou panna? já se v tom úplně vidím. Taky kritizuju, ale nikdy to nemyslím zle.
Ájiku, s tím než se zeptat na cestu, tak raději umřít, jsi to vystihla náádherně. Ale to jsou prostě chlapi.
Jen abych reagovala, tak nemám pocit, že ho přehlížím jako chlapa. Já jsem ráda, a chválím, že doma spoustu věcí zastane, než abych si za to musela platit. Tím myslím jeho dovednosti, jako jsou zednické práce atp. Udělá podlahy, obklady, vymaluje, vyštukuje. Teď rekonstruujeme chatu a dělá to sám, tedy na elektriku a vodu máme raději odborníka :-))) Já si vážím toho, že to dělá a nezapomínám mu to vždy říci.
Od té doby , co pracuje poblíž domovu, tak spolu trávíme spoustu času a nevadíme si. Je jasný, že čas od času se naše aktivity rozejdou. Společné dovolené nejsou utrpením, máme společou představu o trávení volného času. I ten hodně osobní život nepokulhává.
Já nevím, prostě jednou za čas má tohle období, kdy neví coby a jakby 😀 Jestli mu tam někde přeskočí výhybka či co? :-))
Možná je to o různých postojích. Já jsem cílevědomá a nevadí mi pouštět se do náročných nových věcí s nejasným výsledkem. On je sice taky ctižádostivý, v lecčem až moc opatrný, nebo naopak některé věci správně nevyhodnotí. Jenže já ho za nic nekybicuju. I když vím, že něco nemusí vyjít, tak opatrně oklikou řeknu svůj názor, ale nevnucuju ho, prostě ať si to udělá podle svého jak chce sám. I když na má slova třeba dojde, tak mu to o hlavu nemlátím.
Já ho beru takového jaký je. Nikdy jsem si nepřála, aby byl víc hubený, či svalnatý, hezčí, ohleduplnější nebo víc trpělivý. Prostě každý jsme nějaký a když s někým jste takhle dlouho, tak snad víte, jaký je. Jasně, že něco jde usměrnit do přijatelných mezí, ale s podstatou člověka nenaděláte nic. Nemám prostě touhu ho nahradit za něco lepšího nebo mu předhazovat, že ten dělá tohle a ty ne.
Za to já, když příjde to jeho “hárání“, tak to jede. Proč se neupravíš, tuhle špek, támhle špek, buď příjemnější, tohle neděláš, tamto neděláš, podívej se manželka xxx mého kamaráda, ta dělá tohle a tohle, ten se má … No v tu chvíli dostávám osypky a uplatňuji konstatování, že snad mě zná a pokud po mě chce něco, co není mou doménou, nebo co nelze změnit, tak prostě nechce mě, ale úplně někoho jiného :-)))
Když už někam vyrážím a hodím se do gala, tak to máte slyšet…proč se takhle neupravíš, když jdeš někam se mnou? Já se upravím, jenže na podobné akce chodíme tak málo,že není důvod,a bych si z koupelny dělala denně kosmeťák :-)) Nechodím ve vytahaných tričkách, ani vygajdaných teplákách.
Tohle mi denně neříká, ale občas mu něco šmrncne a to by ho člověk polil kýblem studený vody :-)))
já bych nejradši za tebe nakopala ….., on ubližuje a ty musíš být silná a vysvětlovat dítěti co a jak, když to kazí on a ty máš také bolavé srdíčko, je to tak nespravedlivé, že se v tom nevykoupou ty chlapy sami, to je zase na ženských…
jak píšete děti maj zvláštní myšlení, u mě předpokládaj, že na dovču pojedem, samozřejmě se snažím i já potřebuju vypnout aspon na chvíli…no a když jsem se ptala jestli pojedou s tatkou(ex) tak s klidným výrazem odpověděli podle toho jestli bude mít peníze(na mě by byli naštvaní na něj ne se picnu, nejsou tak chápaví ke mě jak k němu je to zvláštní)
Ájíku… :-))) jo jo, zeptat se na cestu, nemyslitelné… :-)))
Ájíku, taky raději bloudíme, než bychom se zeptali na cestu :-))), jenže můj manžel má naprosto úžasný orientační smysl (na rozdíl ode mne), takže nebloudíme dlouho – já bych byla schopná jezdit dokola :-).
anonymní :-), i tobě přeji dostatek odvahy a štěstí i síly, ale problémy se mají řešit a ne je obcházet, tak hurá do toho :-))).