Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Můj problem
Tak jsem se odhodlala svěřit se-mám pocit, že tento “problém“ snad nikdo nemá. Bude to asi znít divně, ale já nevím, o čem se mám bavit s lidma v okolí. Když jsem se nedávno o tom bavila s manžou nebo se sestrou, bylo mi řečeno-Jéžiš, no normálně, o ledasčem…Jo, ono se to lehce říká.. S některýma lidma-hlavě několika kamarádkama melu a melu:))), ale to jsou lidi, kterým bezmezně věřím, takže jsem přesvědčená, at řeknu co chci za kraviny, nebudou to řešit. Ale jinak…, je to pro mě dost nepříjemné, mám pocit, že mám někde v sobě nějaký blok nebo co. Pořád se kontroluju-v práci, na návštěvě, sice se usmívám, sem tam nějakou větu prohodím, ale takové to uvolněné “tlachání“ mi nejde. Mám pořád pocit, jako bych čekala, že mě pak pomluví stylem-jéžiš, ta má blbý názory, co to kecala za nesmysly, když to nikoho nezajímá…Si říkám, jestli to ještě nepramení z té doby, jak jsem byla před třemi lety v nové práci-tehdy jsem tento “problém“ téměr neměla, byla jsem uvolněná, co jsem nevěděla, jsem se zeptala, prostě normálka, a pak protože mě potřebovali vyšachovat kvůli nějaké známé, mi vedoucí omlátila o hlavu snad všechno-co jsem kdy řekla, že jsem se pořád ptala, atd, atd. Asi proto mám pořád pocit,-mám to někde v sobě- že jistojistě o mě někde mluví a nedokážu se uvolnit. Ted v nové práci se mi líbí,ale tento můj “problém“ mi hrozně vadí, to samo na kurzu, který si dělám. Nějak se nemůžu donutit vložit se do diskuzí-stejně jak píšu výš. A HROzně mě to štve…, když vidím se lidi nezávazně bavit….
Ahojky, ja sjem v posledni dobe taky resila neco moc nemileho :(a jediny kdo me pochopil tak byla tchyně, kdy mi do lekarny bezela pro pilulku po
🙂 já jsem na tom byla podobně…. akorát já jsem se švagrovou nedokázala moc mluvit ani o těch normálních věcech. Prostě jsem byla ta mladá holka, která jejího staršího brášku určitě jenom využije a odkopne 🙁 takže mě vlastně vůbec nebrala ani jako člena rodiny….
no, a teď má zase navrch, protože jsem se s jejím bratříčkem rozvedla, ale důvody ona nikdy nepochopí, zvlášť, když ji je řekl jenom můj ex, který je sice zná, ale nepřipouští a všude rozhlašuje, že je to kvůli chlapa…. takže budu ta nenáviděná prostě celý život :-)) špatně se mi s tím žije, ale musím se s tím smířit 🙁
Kuře: pro jistotu – aby nevznilo nedorozumění – já se svou švagrovou “normálně“ komunikuju, vídáme se u našich (u mých rodičů) a při různých rodinných oslavách a sešlostech, ale jen se “plká“, mluví se “o ničem“.
Není v tom rozhovoru prostě nic osobního, blízkého nebo hřejivého. Pro mě je to obtížné v tom, že moje švagrová do divadla vůbec nechodí, knížky nečte žádné a ke sportu má negativní vztah. Zajímá ji móda, oblečení, vlasy, kosmetika, nehty… A to je pro mě “nestravitelné“.
Jo, život není peříčko :-)) Ale to neber jako stížnost, prostě to jen konstatuji jako skutečnost 🙂
:-)) Padmé 🙂 teda, 22 let, to je opravdu rekord. To mě moc mrzí, že to tak dlouho nejde 🙁
a to trhání – mi se většinou uleví až potom 🙂
Vlaďko, tak to já naštěstí většinou takový problém nemám. Nedělá mi problémy se hned přeorientovat na něco jiného. To bych v práci nevydržela :-)) Při práci s lidmi a s prominutím buzerací nad sebou a tabulkama a sjetinama a smlouvama a tisíci kravinama by to asi ani nešlo 🙂 tam se každou chvilku řešilo něco jiného a když jsi nestíhala, tak to byl problém 🙂 takže za tohle jsem ráda.
Ájíku, já to taky beru jako kompliment 🙂 Trvalo dost dlouho, než jsme si vysvětlili s manželem věci tak jak jsou… Teď už je to fajn 🙂 Víš já se asi nenaučím zastavit se někde na ulici na “kus řeči“… Pro mně je to tak strašně nepříjemná záležitost – i s nejlepší kamarádkou s kterou si mám hodně co říct.. Já mám prostě něco v plánu, většinou jsem ještě pohroužená do sebe a řeším nějaké problémy a najednou na mě někdo začne mluvit… A než se na něj stačím přeorientovat (ach ty změny), tak už je zase fuč.. A já většinou odpovídám nějakými frázemi aniž bych věděla o čem je vlastně řeč 😀
To i manžel mě často zkouší,jestli vůbec vím co mi říkal 😀 Mně to trvá tak 10 minut, než se přeorientuju a soustředím se na to, co mi kdo říká. V práci šéfovi říkám rovnou, ať mi pošle maila, že si to nepamatuju 😀 No ale asi mám jiné přednosti, tak mi to toleruje.
Padmé, díky 🙂 Ono – vlastně to možná spíš vadí víc mému okolí než mně samotné… Já jsem celkem spokojená s tím co mám a s přáteli které mám 🙂
Kuře, psaní je výborná věc i na utřídění myšlenek. Často když mi něco vadí a nemůžu přijít na to co to je, tak díky papíru na to přijdu.
Holky, můj manžel sice nemá sestru, ale můj bratr má manželku – asi trhnu rekord – znám se s ní 22 let a ještě jsem nebyla schopná si s ní popovídat tak, aby v tom byla “duše“ a “srdíčko“.
Kuře: souhlasím, psaní je úžasná a skvělá věc :-))
Řeším tak v současné době všechny své “smutky“, svízele a starosti, zároveň ale píšu i veselé a legrační příhody – a zatím nic “NETRHÁM“.
To mě jaksi nenapadlo 🙂
Holky, díky moc za reakce, vůbec jsem nečekala, že takových je nás víc:)) Kuře-mám to stejně, s manželovou sestrou se známe taky asi 12let, ale to uvolněné kecání s ní bohužel neznám:((((
Kuře: všechno je jednou “POPRVÉ“ :-))))
Ty nevíš, co je “němý úžas“? To znamená, že jsem byla pohlcena textem, jeho délkou a zároveň i obsahem, jsem naživu díky tomu, že nasávání kyslíku do plic kontrolovaně obstarává mozek bez našeho vědomého přičinění 🙂
:-)) Padmé 🙂 v němém úžasu? To se mi snad ještě s nikým nikdy nepovedlo :-))) a to bylo tou délkou? To ne… já jsem docela výřečná (na papíře), když mám co říct a nikoho nevidím – to mi jde moc dobře :-))) sice pak uvažuju, co s tím, ale vykecám se 🙂 Kdysi jsem své problémy a smutky řešila tak, že jsem se prostě vypsala na papír, pak ho roztrhala a bylo mi líp 🙂